Milan Richter 65
Narodil
15. března 1952 v Kladně, tedy před 65 lety. Měl v životě velké
štěstí, ve věku šesti týdnů si jej nová adoptivní maminka přivezla do Ústí nad
Orlicí.....
Ústí nad Orlicí je díky tomu pro něho rodné město, měl zde krásné mládí. O
své adopci se dozvěděl po svých osmnáctinách. Úzký vztah má od mládí i k
České Třebové. V českotřebovském Spolsinu také pracuje a na trase Ústí -
Č. Třebová jej už mnoho let můžeme potkat na bicyklu a
to za každého počasí.
Vzpomíná někdy i na dětství, které dost často trávil u babičky Houserové
na Farářství v České Třebové: " Hráli jsme si s dětmi ve čtverci, To
mohl být tak rok 1955-56. Stále jsem se díval z okna na vysoký jeřáb,
který tam stavěl činžovní domy. Po vojně 1974 jsem poznával naší krásnou
vlast na dálkových pochodech a to jsem si zase psal „Vandrovní knížku“.
Hrál jsem také ve folklorním souboru, kterému jsem vedl kroniku a tak to
stále pokračovalo. Pamětní knihy mají i všechny turistické akce, které
s manželkou Květou v Ústí pro veřejnost pořádáme. Ať již to je
„Novoroční výstup na Andrlův chlum“ – „Kolem Pastvinské přehrady“ či „K
Rozhledně na Andrlův chlum“. Po založení sportovního oddílu CTC FORT SMC
Ústí nad Orlicí píši i těmto triatlonistům kroniku."
Milan Richter je takový "všepsavec" snad od dětství. Od chvíle, kdy
se naučil jakž, takž čitelně psát, zapisoval si prý si do notesu zapisoval slova
každé pěkné písničky. Když mu rodiče koupili asi ve třinácti letech
kytaru, založil se spolužáky ve škole big beatovou skupinu a to zase
skládal písňové texty. Láska k hudbě a k folkloru mu zůstala. První článek, který se osmělil nabídnout tehdejším Orlickým novinám
se jmenoval „Otrlí táborníci“ a přiblížil zimní táboření na Kozlově.
Vyšel 4. dubna 1996. V roce 2001 se osmělil psát a vydávat Ústecké ozvěny. Nikomu jinému
se do toho nechtělo. To ve snaze psát také pozitivní věci.
Většinou se ve zprávách dozvídáme o samých krádežích, vraždách,
násilnostech, autonehodách...
Milan Richter je také členem Obce spisovatelů, vydal několik
sbírek poezie a píše také hlavně o druhých, o těch kteří něco umí a něčeho
dosáhli. Nikdy se ovšem za žádného spisovatele nepovažoval a to prý platí
dodnes. První díl „Kumštýřů Podorlicka“ vydal ke svým padesátinám v
ústeckém OFTISU a zaplatil za vydání 130 000,-Kč. "Každý kdo si moji
knížku koupil mi udělal velkou radost, nejdůležitější však bylo, že jsem
byl psychicky v pohodě. Nikomu jsem nebyl nic dlužen. Někdo si odjede na dovolenou na „Kanáry“, já jsem
si vydal knížku. Svobodná volba." Ve své novinářské práci
pokračuje, i když již Ústecké ozvěny nevydává - poměry se v Ústí nad
Orlicí změnily. Často však napíše i do Orlického deníku i
Českotřebovského zpravodaje, je velmi spolehlivým spolupracovníkem, má u
nás hodně přátel.
Milana Richtera si spousta lidí nedokáže
představit také bez bicyklu, batohu se zápisníkem a fotoaparátem, bez
společnosti ústeckých turistů, cyklistů, běžců i dalších sportovců,
nechybí ani na žádné vernisáži výtvarného umění. Mezi sportovci je
velmi oblíben má zde mnoho dobrých kamarádů. Je skromný, málokdo věděl,
že je pravidelným dárcem krve, je vlastně v této činnosti rekordmanem,
loni na podzim byl v Praze odměněn za 373 (!) realizovaných odběrů. Nyní
má už o 3 navíc.
A to přesto, že v dětství nemohl pro
zdravotní omezení provozovat žádné sporty. O svém sportování Milan
Richter říká: "V pubertě jsem se tak mnohdy před svými vrstevníky
cítil jako méněcenný. Na vojnu se mi pochopitelně nechtělo, žádného
chlapa ze mne neudělala, dosti srozumitelně mi však dala na vědomí, co
je to disciplína. Tam jsem začal sportovat. Mám našlapáno přes 220 sto
kilometrových pochodů, absolvoval jsem více jak 50 „železných mužů“,
startoval na mnohých běžeckých i cyklistických čtyřiadvacetihodinovkách.
Čeho si nejvíce cením, po každém startu jsem proběhl i cílem. Tedy
pevná vůle."
Milanu Richterovi popřejme k březnovým narozeninám hlavně hodně
zdraví a ještě mnoho
pochodů a cyklojízd, stejně jako další vydané tituly. Milan Mikolecký
Milan Richter pořádá a uvádí v ústecké knihovně zajímavé besedy, na
pravém snímku je mezi oceněnými dárcie krve.... |