JARNÍ VÝPRAVY

Slovy průvodkyně z Járy Cimrmana „můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat“ jsme jako každý rok přivítali jaro a letní čas. Že jaro opravdu přichází nejrychleji poznám, když slyším i přes zavřené okno křičet a běhat malé děti, které ho několikrát za týden trefí míčem a které jaro neomylně poznají.

Občas ještě přijde nějaká ta sněhová přeháňka, která děti zase zažene domů, ale to nikdy netrvá už dlouho, maximálně pár hodin. I letos vlastně sníh zmizel téměř před očima. Jak v jedné ze svých knih píše Jaroslav Foglar, který příchod jara nade všechno miloval: „Chodíme po ulicích v uspávající záři nezvykle jiskřícího slunce jako zmámení, mhouříme oči před oslnivým leskem mokré dlažby a dýcháme podivně a opojně vonící vzduch, přicházející z nesmírných dálek s hlučícím větrem...“ No není to okouzlující popis přicházejícího jara do města na přelomu března a dubna.

Zima už se s námi tedy pomalu loučí, sluneční paprsky hřejí čím dál víc, ptáci, které jsme v zimě krmili, nám zpěvem oznamují brzký příchod jara. Na zahradě rozkvetly první kytky a děti v dětském koutku nedočkavě zkoušejí přes zimu odpočívající pískoviště. Ale než přijde to opravdové jaro, musíme zimu odehnat a rozloučit se s ní vhozením Morany do řeky Třebovky nebo se bude ještě vracet... I v letošním roce se ve Třebové vynáší Morana jako tradičně první dubnovou neděli od Starého náměstí k řece.

Někteří se těší na Velikonoce; mnozí, že konečně vyrazí do jarní přírody. A těm bych dnes nabídl tři celodenní výpravy do blízkého i vzdáleného okolí, které nejsou známé a které se nám v průběhu života podařilo objevit!

Ta první bude vlastně za humna a stojí za to... Dojedeme vlakem do Zádolky nebo autem zastavíme pár desítek metrů od zastávky v zatáčce nedaleko drobné kaple nebo kostelíka a vyrazíme pěšky (fakt pěšky; možná také na kole) směrem na rezervaci Psí kuchyně (mimochodem, i ta stojí za návštěvu), ale na křižovace se dáme mimo turisticky značenou cestu (ta značená modře a zeleně vede právě do Psí kuchyně). Za odměnu po asi kilometru nás uvítají (právě v těchto dnech na počátku dubna) obrovské lány chráněných bledulí v přírodní rezervaci Králova zahrada. Netrhat! Pokud zbyde čas, je možné využít Semanínskou naučnou stezku (doporučil bych hlavně smírčí kříž v lese kousíček nad obcí a kostel se zvonicí – atraktivní lahůdky)!

Druhá je také co by kamenem dohodil z obce Rybník nebo Třebovice. Zřejmě to tam z dálky znáte, protože silnice vede z Rybníka nad Podkovou a do Třebovice. Jedeme autobusem na první zastávku do Třebovice, kousek se vrátíme a zahneme k řece. Procházka kolem Třebovky vede chvíli po cestě, chvíli sotva znatelnou pěšinou, chvíli se musíte prodírat a chvíli třeba „Ruským hájem“, jak jsme říkali obrovské ploše zarostlé břízami. Je to krása a klid, přímo na Podkově objevíte tábořiště pro letní tábor, když budete mít štěstí, uvidíte vzácné ptáky – skorce nebo ledňáčka, v řece množství ryb. Prostě ráj, jehož cesta přes brody nebo úzké lávky, ale stále přes řeku tam a zpět, je cestou v absolutním klidu a pohodě. A poté se vynoříte u mostu na kraji obce Rybník sotva stovku metrů od autobusové zastávky (ale domů se dá dojít i pěšky, třeba přes Podhorku nebo s odbočkou a zastávkou na Srnově u nového trampského totemu).

Na třetí musíme autem, ale určitě se do Orlických hor budete vracet. Alespoň tedy jednu zapomenutou lahůdku. Tou lahůdkou je Plačtivá skála na soutoku řek Zdobnice a Říčka v Orlických horách. Autem přijedete od Javornice nebo od Pěčína k řece Zdobnici k velikému mostu z roku 1920, kde zaparkujete (nebo někde poblíž). Nedaleko mostu je Serbouskův mlýn, kde jsme téměř dvacet let pořádali letní tábory, ale vy se vydáte po stezce proti proudu řeky k pile a poté přes most ke třem chatám a ke skále, kde je na její slezení žebřík (jinak musíte kousek vodou) a poté již stále pěšinou asi dva kilometry proti řece přes kameny až se před vámi najednou objeví soutok řek a vpravo Plačtivá skála, která je krásná v létě i v zimě. Plačtivá se jí říká proto, že z ní neustále teče voda. Také se pod ní podle pověsti scházeli „plačtiví bratři“, tedy zřejmě jakási náboženská sekta (ale co je na tom pravdy, jsem se nikdy nedozvěděl). Skála je vysoká asi čtyřicet metrů a je to prostě nejkrásnější místo Orlických hor. A protože je v hluboké rokli, drží se na ní led a sníh dlouho do jara, takže byste i teď mohli vidět nádhernou scenérii různobarevných obrovských krápníků, ledových závěsů a ledopádu. A když se budete vracet, nezapomeňte také na historii – po cestě jsou krásné zámky Doudleby, Nový zámek Kostelec nad Orlicí, Častolovice nebo Rychnov nad Kněžnou (kde jde strávit i několik dní).

Na závěr ještě několik slov Jaroslava Foglara věnovaná chlapcům a děvčatům, ale veskrze obecná pro všechny: „Znovu musíme litovat všechny, kteří nikdy nic takového nepoznali, protože nebyl nikdo, kdo by jim to ukázal... Obvykle se ráno dlouho povalují v posteli a odpoledne se koukají na televizi nebo do počítače... Jsme rádi, že k nim nepatříme...“ Trochu školometské, ale pravdivé...

Karel Kubišta