Taneční mistr Arnold Raab - 80 let

Jméno tanečního mistra Arnolda Raaba není občanům našeho města neznámé. Po řadu let působil v sále našeho internátu, kde vyučoval základům tance a společenské výchovy českotřebovskou mládež. Taneční mistr Arnold Raab oslaví v měsíci dubnu letošního roku významné životní jubileum – neuvěřitelnou osmdesátku.
Arnold Raab se narodil 18. dubna 1937 v Broumově. Životní osudy jej zavály nejprve do Hradce Králové, poté do Předměřic nad Labem. Z těchto míst pravidelně každý pátek, spolu s manželkou Hanou, k nám do Třebové zajížděl, aby se mohl věnovat v sále internátu na Skalce výuce tance. Před odchodem do důchodu Arnold Raab pracoval jako mechanik elektronických zařízení. Profesi tanečního mistra tedy po celý život dělal jako svého koníčka.
A jak se Arnold Raab k profesi tanečního mistra vůbec dostal? Na to v roce 1997 sám zavzpomínal: „Já, když jsem chodil do tanečních v učení, tak to bylo do kurzů pro náš internát, ale protože asi po třetí vyučovací hodině nám zemřel ředitel, byl všeobecný smutek, takže jsme do tanečních přestali chodit. Tak jsem se naučil z tanců akorát tak trnku, která se tehdy tancovala, jakýsi základ waltzu, foxtrot a valčík. To mi bylo 17 let a od té doby jsem nechodil nikam. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem se drze přihlásil do tanečních pro pokročilé, protože jsem na plese viděl jeden pár a ten skutečně pěkně tancoval, a já si řekl, že bych to chtěl také umět. Pak jsem uviděl plakáty, na kterých mimo jiné stálo: „předpoklady – absolvování základních tanečních kurzů v plném rozsahu“. Podepsáni taneční mistři Božena Čiháková a Míla Pražák. Tak jsem se tam drze přihlásil a do šesté hodiny se schovával mimo sál, protože jsem neuměl nic a tajně prosil kluky, aby mě vše postupně naučili. Až teprve od sedmé hodiny jsem se odvážil jít pro první tanečnici. V té době si Míla Pražák udělal zkoušky na tanečního mistra a Božena zůstala sama, tak si na mě vzpomněla. Takže já po skončení těchto tanečních nastoupil bez jakéhokoliv tréninku tady ve Třebové. Nohy se mi třepaly jako ratlíkovi, ale zvládli jsme to. Ve Třebové jsem začal vyučovat s Boženou Čihákovou v roce 1961. To trvalo až do roku 1965, kdy na moje místo přicházejí další asistenti Karel Strnad a Jindřich Jílek. V roce 1968 jsem se opět vrátil, ale paní Čiháková po prvních lekcích odešla ze zdravotních důvodů. Vyučoval jsem zde asi dalších pět let spolu s manželkou. Další můj návrat do Třebové byl v roce 1977 a trval až do roku 1981. Po čtvrté jsem se ve Třebové objevil v roce 1990“.
Dodejme jen, že jako taneční mistr působil v České Třebové Arnold Raab tehdy do roku 2004. Poté Raabovi pokračovali ve výuce tance na základních kurzech v Chlumci nad Cidlinou, manželských tanečních v Hradci Králové a ve Svitavách a v tanečních pro mentálně postižené v Hradci Králové. S výukou Raabovi skončili přibližně před sedmi lety.

Mistra Arnolda Raaba osobně velmi dobře znám. Dovolte mi proto nyní zavzpomínat na to, jak jsem se s ním vlastně seznámil. Sám jsem jeho žákem nikdy nebyl. Jako absolvent tanečních kurzů, vedených postupně mistry otcem a synem Bílkovými, jsem se v letech 1988 - 990 stal, vždy spolu s dalšími „kolegy“, pořadatelem tehdejších tanečních kurzů, pořádaných ve městě ZK železničářů. Před tím, v roce 1987, totiž po mnoha letech skončil s pořádáním tanečních ZV ROH na bývalém železničním učilišti, tedy na internátě. Proto se jejich pořádání ujal právě výše zmíněný závodní klub. Tato situace trvala do roku 1990, kdy v sále tzv. „perláckého klubu“, kde se „naše“ taneční, vedené ing. Aloisem Bílkem konaly, proběhl jejich poslední ročník. V tomto roce byly totiž opět, po dvouleté přestávce, obnoveny taneční na internátě. A zde se objevil taneční mistr, pro nás nový a neznámý, Třebové však blízký z jeho dřívějších působení v našem městě. Nebyl jím nikdo jiný než Arnold Raab.
Naše taneční tehdy končily o hodinu dříve, nežli ty na internátě. Tak nás několik pořadatelských kluků napadlo, zajít se tam podívat, jaká „mají v nabídce“ děvčata. Ta naše, kterým jsme každý pátek zapisovali do průkazek datum o návštěvě kurzu a prodávali o přestávkách limonády, jsme totiž již poměrně dobře znali. Ne, že bychom si nevybrali, to ani náhodou, každý z nás tam měl nějakou tu stálici, s níž se pohyboval po parketu, neboť jednou z našich povinností bylo, ve dnech, kdy byla menší účast pánů, je zastupovat a chodit tančit se sedícími děvčaty, která měla zaplacené kurzovné a pro převahu něžného pohlaví v sále zůstala sedět. A to jsme nemohli dopustit. Ale přece jenom vidina druhého sálu, vzdáleného kousek od nás, plného dalších děvčat zvítězila.
Výuka v sále skončila, ing. Bílek přál žákům pěkné dny a udílel pokyny pro příští týden a to byla ta pravá chvíle pro nás, pořadatele. Rychle, než se žáci „vyrojí“ dole u šatny a bude zde nával, jsem předal své pracoviště, uklizený bar, a spolu s dalšími kolegy jsme v běhu oblékali kabáty a zadní uličkou, kolem parku běželi ke Skalce, abychom tam byli co nejdříve. Brali jsme to pochopitelně zkratkou. Z parku v ulici Na Skalce, dírou v plotě a přes stadion rovnou k internátu. To jsme ještě netušili, že to bude naše každotýdenní cesta, od září do prosince. Na internátě jsme měli štěstí, že na vrátnici sloužila moje sousedka. Nechali jsme si u ní kabáty a jelikož jsme natrefili zrovna na přestávku, tak vzhledem k tomu, že jsme byli též ve společenských oblecích, jsme tzv. splynuli s davem a bez placení! Ušetřili jsme pětikorunu za vstupné, kterou diváci platili. V sále jsme se odebrali k divákům na jeviště a začali sledovat mistra Raaba při práci. Vyhlížel oproti našemu mistrovi s dobráckým úsměvem poněkud přísně, ale jak jsme v průběhu let zjistili, bylo to vzhledem k žákům potřeba. Jak tak sedíme, spatřili jsme, že i zde schází pánové a děvčata sedí. Vydali jsme se tedy za mistrem Raabem, ve chvíli, když stál s mikrofonem zrovna u dveří jeviště a slušně požádali, zda můžeme jít pro sedící děvčata. V tu chvíli se jeho přísný výraz změnil v přátelský úsměv a rukou s mikrofonem pokynul směrem k sálu, abychom šli. A tak jsme vyrazili k děvčatům. Na konci hodiny jsme šli panu mistrovi poděkovat, za to, že nás nechal tančit a opatrně se zeptali, zda můžeme přijít příště. Jeho souhlasná odpověď nás potěšila. Tak jsem se seznámil s mistrem Arnoldem Raabem, jeho milou a vždy s usmívající chotí, paní Haničkou a také jejich dvěma dcerami starší Petrou a mladší Kačenkou, které zpravidla do Třebové jezdily spolu s rodiči. Ani nemusím asi psát, že jsem si tehdy obstarali své „stále“ tanečnice i zde na internátě.
Abych své vzpomínání dále neprotahoval, tak jsme takto úspěšně zdejší taneční v roce 1990 dochodili až k závěrečné hodině a vždy jsme se zde s někým z kamarádů takto objevovali i v letech dalších. Přebytečná děvčata neseděla a my, tanečníci, jsme se dostatečně vyžili. Arnold Raab nás tehdy tituloval svými asistenty, na což jsme byli právem hrdi. Léta plynula, kamarádi se ztráceli ve víru života, povinností přibývalo a tak na každotýdenní chození na internát v podzimním období nebyl čas. Tak pak už jen následovaly vycházky na prodloužené a věnečky, ale to již místo s kamarády se svými plesovými partnerkami, kterých jsem měl v průběhu let více než deset. Během těch krásných chvil prožitých v Raabových tanečních jsem měl možnost seznámit se i s mnoha pořadateli, především manželi Hrbáčkovými a Krškovými, hudebním tělesem Bohuslava Hruši a dalšími příznivci tanečních a Raabových. Dodnes rád vzpomínám na pravidelné „dozvuky“ kurzů, probíhající každý pátek v baru za jevištěm. Právě před dvaceti lety, tedy v roce1997, jsem byl do těchto prostor pozván na oslavu Mistrových šedesátin. Jak ten čas letí!
Dovolte mi, abych nejen jménem svým, ale i za všechny jeho třebovské přátelé a příznivce, čtenáře českotřebovského zpravodaje a především za všechny bývalé žáky Arnoldu Raabovi popřál hodně zdraví do dalších let, mnoho elánu a životního optimismu a především radost z jeho vnoučat.