Domácí péče se
nemusíte bát – Charita vám pomůže
-
Paní Milada Truncová
z České Třebové se stará o svého tatínka (74) od r. 2011. Předtím prošel
několika domovy důchodců a léčebnami dlouhodobě nemocných, až se jeho
dcera rozhodla k vážnému životnímu kroku - opustit zaměstnání a zůstat
s tatínkem doma.
-
 Co
jste při svém rozhodování zvažovala?
-
Tatínek byl nemocný
dlouhodobě. Po smrti maminky v r. 1999 se jeho stav začal horšit. Nebylo
to s ním nikdy jednoduché, má svou povahu, a zpočátku jsem si vůbec
nedokázala představit, že bych s ním byla doma. Neměli jsme mezi sebou
ani nijak dobrý vztah, nevěděla jsem, zda bychom to zvládli finančně…
Těch nejistot bylo dost.
-
Co k vašemu
rozhodnutí přispělo?
-
Ptala jsem se jedné
paní, která se doma starala o maminku, co tato péče obnáší. Ona mi
říkala, na co se mám připravit. Paní doktorka mi doporučila Charitu, o
které jsem sice měla povědomí, ale nevěděla jsem, jak konkrétně pomáhá.
Nebyla jsem spokojená s péčí v ústavech, které táta prošel. A protože
sama rodinu nemám, mé rozhodnutí to usnadnilo… Určitě to nemůže dělat
každý, ale já jsem spíš samotář, takže mně to nevadí.
-
Jak je na tom tatínek
zdravotně?
-
Než spadl v r. 2014
z invalidního vozíku, dokázal se ještě najíst. Sice už neuzvedl hrneček
a dělalo mu potíže zvednout chleba, ale šlo to. Po tom pádu se jeho stav
hodně zhoršil. Zlomil si tři žebra, dostal zápal plic, byl dlouho
v nemocnici na ARO na dýchacím přístroji, a nějaký čas byl také na DIP/dlouhodobá
intenzivní péče/, kde se podařilo upravit dýchání bez podpory přístroje.
No a pak už se nezvedl. Teď je nepohyblivý, v pokročilé demenci, má
cukrovku, ischemickou chorobu, tracheostomii a peg.
-
Co obnáší vaše denní
péče?
-
Těch úkonů je hodně.
Každé tři hodiny dávám umělou výživu s tekutinami/6x denně/, léky.
Měření tlaku, teploty, glykémie, inhalace podle potřeby. Sestřičky
chodí dvakrát denně. Ráno ošetřují tracheostomii (vyústění otevřené
průdušnice na povrch těla) a peg (sonda k podávání umělé výživy), měří
tlak a saturaci, dvakrát denně ho polohujeme. Po 4 hodinách ho vracím
zpátky do polohy na zádech a samozřejmě hygiena, a jednou denně umýt
celé tělo. Jednou za 5 týdnů sestřičky vymění tracheostomii, takže
nemusíme do nemocnice. Ještě se musí odsávat sputum/hleny/podle
potřeby. Kdykoli se můžu zeptat na cokoli, co nevím.
-
Na co jste si za ty
roky doma přišla vy sama?
-
S nemocnými doma
musíte jednat jako s dětmi, ale zároveň jim pořád dávat najevo, že jsou
lidi. Nechat je rozhodovat o tom, co můžou rozhodnout - jestli chtějí
poslouchat rádio nebo mít otevřený okno apod. Pořád s nimi jednat
s úctou, i když jejich rozumové schopnosti už nejsou dobré. Protože
taťka má tracheostomii, nemluví zřetelně, jen šeptá, je mu těžko
rozumět. Někdy je vyděšený, a musím ho uklidnit, někdy v noci nespím,
protože mě budí jeho kašlání. Za tu dobu jsem se naučila odezírat ze
rtů. Když si nerozumíme, tak třeba řeknu, ať mrkne, pokud souhlasí. Tomu
rozumí.
-
 Jak
vnímáte službu Charity?
-
Velmi dobře. Když se
někdo rozhodne pečovat o své blízké doma i v tak vážném zdravotním
stavu, nemusí se bát, protože Charita mu pomůže. Sestřičky mi pomáhají
nejen fyzicky a odborně, ale i psychicky – vím, že na to pečování nejsem
sama. Když si nevím rady, můžu se zeptat jich, a nemusím zrovna
k lékaři. Mají hodně zkušeností.
-
Co byste poradila
lidem, kteří zvažují péči v domácím prostředí?
-
Aby se toho nebáli.
Domov se nedá nahradit. Pacienti doma pookřejou, a i když třeba už moc
nevnímají, tak vědí, že nejsou odhození, že na nich pořád někomu
záleží. Ten, kdo pečuje, musí opravdu chtít, musí mít zájem, trpělivost
a do značné míry zapomenout na sebe… Kdyby to někomu vadilo nebo si
vyléval zlost na pacientovi, tak to nebude fungovat. Těm co se rozhodnou
jít po této cestě přeju, aby nelitovali svého času, protože to něco
přinese i jim. Je to služba, i když mnohdy těžká, a ušlechtilý čin.
Také je potřeba šetřit síly a myslet i na to, že o člověka doma budete
pečovat třeba i víc let, a že zdravotní stav se pravděpodobně zhorší.
Určitě se vám změní život…. My jsme si teď s tátou mnohem blíž.
Kolikrát se spolu nachechtáme až hrůza, a to předtím nějak nešlo…
-
Nelitujete svého
rozhodnutí? Nemáte pocit, že vám něco uniká?
-
Vůbec toho nelituju.
Náš vztah s tatínkem se právě díky tomu hodně zlepšil. Nelituju toho.
Samozřejmě na mě někdy dolehnou chvilky, kdy mi vadí, že nemůžu jít, kam
chci a kdy chci, a připadám si na spoustu věcí sama. Můj bratr mi sice
občas pomůže, ale ta všednodennost někdy dolehne, obzvlášť když je
člověk fyzicky nebo psychicky unavený. Ale to je normální. Já si neumím
představit chodit do práce, a ještě pečovat o taťku, to by bylo náročné.
Už mám zavedený nějaký režim, musím se taťkovi v mnohém přizpůsobit, ale
najdu čas i na knížku nebo procházky se psem. Nemám vlastní rodinu, ani
jsem se nijak profesně nevypracovala, ale tohle mě naplnilo. Vím, že
jsem ve svém životě udělala něco užitečného. Někdo přivede na svět nový
život, já pomáhám společně s Charitou jednomu člověku v důstojném
odchodu ze života. Ani jsem nevěděla, že Charita má i domácí hospicovou
péči - to je moc dobrý, když můžou lidi umřít doma. Je to posun. Máme
tak moderní dobu a kdejaké špičkové technologie, ale lidi umírají stále
sami v nemocnicích. To, že člověk může zemřít doma, velmi oceňuju.
-
Kontakt:
Renata
Prokopcová, tel. 731 402 330, Charitní ošetřovatelská služba,
Matyášova 983
-
-
|