Příběh komorné                                    

Lidské osudy těch, kteří již dávno nejsou mezi námi, pomalu, ale jistě upadají v zapomnění. Příkladem toho je Aloisie Bezděková ml.,  dívka, pocházející z našeho města, několik posledních dní svého života  zaměstnaná jako komorná na zámku Batelov u Jihlavy. Připomeňme si jí nyní krátkou vzpomínkou, zahalenou jistou  rouškou tajemna. 

Slečna Lojzička, jak jí budeme nadále říkat, pocházela z domku čp. 767 v Broulíkově ulici na Vinohradech. Byla dcerou Františka Bezděka, zámečníka na dráze v České Třebové a jeho manželky Aloisie st., rozené Nečasové z Blanska. Lojzička měla ještě dva  mladší sourozence. Byli  to  bratr Josef (* 31. 12. 1902 Česká Třebová, † 30. 1. 1981 Havlíčkův Brod), žijící v našem městě v domku čp. 1181 na Hřbitovní ulici a v letech druhé světové války působící v Anglii jako zbrojíř a sestra Marie (* 3. 1. 1905 Česká Třebová, † 16. 7. 1928 Vojkovice u Židlochovic), dne 31. října 1923  provdaná za nádražního zřízence Arnošta Růžičku.

Slečna Lojzička (* 29. 12. 1901) se narodila v Blansku, v domě čp. 255, kde rodina původně žila. Tatínek zde pracoval na dráze jako zámečník.  Rodina v této oblasti měla svůj původ. František Bezděk byl synem Jakuba Bezděka, rolníka v Rájci, Františkova manželka, tedy maminka Lojzičky, Aloisie Bezděková st., rozená Nečasová, byla dcerou Martina Nečase, povozníka v Blansku.  Po čase Bezděkovi přesídlili do České Třebové, kam Františka Bezděka zavlály pracovní povinnosti. Zde se usadili v  domku čp. 755 v dnešní Vinohradské ulici. V tomto stavení se narodil jejich syn Josef a dcera Marie. Měsíc po jejím narození se Bezděkovi  stali majiteli již zmíněného, tehdy přízemního  domku čp. 767 na Vinohradech.   Domek  o dvou obytných místnostech s příslušenstvím vystavěl  v roce 1904 zdejší zednický mistr Josef  Wulc, od něhož jej manželé František a Aloisie Bezděkovi, na základě Trhové smlouvy, uzavřené dne 2. února 1905 u JUDr. Otakara Riegela, advokáta v Ústí nad Orlicí, za obnos 3000,- K   zakoupili. Druhá z Bezděkových dcer, Marie, se tedy narodila již v České Třebové, pod krovem domku čp. 767.  V Broulíkově ulici měly děti Bezděkovy další kamarády, své vrstevníky. Např. hned ve vedlejším stavení čp. 750 žily sestry Marie a Anna Šivinských, na druhou stranu, směrem k trati, o dvě stavení dále, v domku čp. 749 zase sestry Štěpánka a Marie Puschovy.

Lojzička Bezděková  ve věku necelých jedenadvaceti   let, jak bývalo tehdy u dívek z venkova zvykem, odešla do služby. Jejím působištěm se na velmi krátkou dobu, jak následně zjistíme, na celé  dva dny,  stal zámek Batelov u Jihlavy, mající čp. 1 a do roku 1945 náležející  hraběti a velkostatkáři  Janu Blanskensteinovi. Do jeho služeb Lojzička nastoupila 8. května 1922.  O dva dny později, dne 10. května 1922, si u Okresní  politické správy v Jihlavě zažádala o vydání cestovního pasu, platného pro Rakousko. Jeho vydání žádala za účelem doprovodu své „chlebodárkyně“, paní Blankensteinové. Pas jí byl téhož dne vydán, s platností do 9. května 1923. Použit však nikdy nebyl. Lojzička totiž  tentýž  den, v 18. 40 hodin, pod koly projíždějícího vlaku dobrovolně odešla ze života.  Lojzička šla pravděpodobně po kolejích železniční trati z Batelova  směrem na Dolní Cerekev, což je následující zastávka vzdálená cca 5 km od Batelova. Koleje tu vedou přes katastr  obce Spělov, kde k nešťastné události došlo.

O sebevraždě Aloisie Bezděkové ml. nám zůstalo zachováno svědectví v hlášení četnické stanice v Batelově ze dne 11. května 1922, určeném Okresní politické správě v Jihlavě, doplněné o koncept oznámení o této události, určený Moravskému zemskému výboru v Brně,  uloženém v Moravském zemském archivu v Brně. Z hlášení citujeme: „Dne 10. května 1922 v 18.40 h byla osobním vlakem z Batelova v 18.27 k Jihlavě  jedoucím v km 75² blíže zastávky Dolní Cerekev přejeta neznámá asi 20ti letá ženština. Jak bylo četnickou hlídkou sestávající z vrchního strážmistra Jana Jílka a strážmistra Richarda Soukupa zjištěno, vrhla se neznámá v sebevražedném úmyslu pod jedoucí vlak, co dosvědčuje mlynářský stárek Josef  Pecha, zaměstnán u mlynáře Karla Šebi  čp. 1 v Dolní Cerekvi bydlícího. Obvodní lékař Dr. Antonín Fresl z Batelova ohledal mrtvolu a nařídil, aby mrtvola byla odvežena do márnice v Dolní Cerekvi. …Při dalším pátrání po totožnosti  neznámé sebevrahyně bylo dne 11. května 1922 zjištěno, že služka velkostatkáře Jana Blankensteina v Batelově, jménem Aloisie Bezděková, se dne 10. 5. 1922 z Batelova vzdálila a dosud nevrátila. Dle podobenky, kterou zanechala v Batelově,  bylo zjištěno, že Bezděková je totožnou s neznámou  sebevrahyní. Bezděková má býti příbuznou vrchního soudního oficiála Nečase v Třešti, který by bližší informaci ve věci podati mohl, jelikož Bezděková teprve dne 8. května 1922 službu u velkostatkáře Blankensteina v Batelově nastoupila“. Zcela dole je  na dokumentu další zápis, končící slovy: „…Příčina sebevraždy má býti odepřené svolení rodičů k sňatku“.

K úřednímu zápisu ještě dodejmě, že Lojzička byla dne 13. května 1922 pochována na hřbitově  v Dolní Cerekvi.  Pohřbena byla Jaroslavem  Čechem, farářem v Dolní Cerekvi.

Pozůstalost zesnulé slečny Lojzičky bezprostředně po nešťastné události projednával Okresní soud v Třešti, který celou záležitost postoupil  dne 3. července 1922 Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, jako soudu příslušnému. Ve  sbírkovém fondu SOkAÚstí nad Orlicí  se skutečně nachází dokument, týkající s pozůstalosti Aloise Bezděkové ml.  Je to „Úmrtní  oznámení“, sepsané na obecním úřadě v Batelově dne 24. června 1922. Jako jediný dědic je zde uvedena její ovdovělá matka. V dokumentu je zaznamenán pouze knihovní vklad na domku čp. 767 v České Třebové, ve výši 200.- Kč.

V rozhodnutí a smutném konci slečny Lojzičky nám však navždy zůstávají jisté nevyjasněné okamžiky, na něž se již vzhledem k době, kdy se nešťastná událost  stala a také pro absenci jakýkoliv pamětníků  a příbuzných nedozvíme jakékoliv odpovědi.  Je to především důvod, proč se k činu odhodlala. Úřední listina mluví o nesouhlasu rodičů k sňatku. Koho si chtěla vzít??  V Batelově byla pouhé tři dny, což je krátká doba k navázání známosti, pro venkovské děvče v té době. To by mohlo znamenat, že její milý byl z České Třebové. Jeho jméno je a navždy zůstane Lojziččiným tajemstvím.  Druhou záhadou je důvod, proč byla pochována na hřbitově v Dolní Cerekvi, když její rodina měla již v té době na českotřebovském hřbitově hrob, s prvním pohřbením v roce 1908 a celá rodina je pochována právě zde, u nás v České Třebové.  Nebyla pochována ani v hrobce Blankensteinů, neboť ta se nachází v Batelově,  pod tamějším kostelem sv. Petra a Pavla.   Nabízí se několik možných vysvětlení tohoto rozhodnutí.  Bezděkovi byli silně věřící rodina a jak známo sebevrazi tehdy nesměli být pohřbíváni do normálních hrobů. Tím by se vysvětlovalo, proč neodpočívá v rodinném hrobě. Dalším důvodem rozhodnutí, aby byla pochována v Dolní Cerekvi, mohlo být přání  jejího pro nás  tajemného milého, který mohl být  z Dolní Cerekve a její cesta po kolejích  souvisela s jeho návštěvou?  Třeba také kvůli němu odešla do služby právě do Batelova. Třetí  možnost jejího pohřbení by mohlo být rozhodnutí jejího strýce Nečase, soudního úředníka u soudu v Třešti, který třeba v Dolní Cerekvi mohl mít svůj hrob. Pravdu se však již asi nikdy nedozvíme. Jisté je, že dnes se příjmení Nečas mezi zemřelými na hřbitově v Dolní Cerekvi nevyskytuje. Stejně dopadlo také pátrání po Lojziččině hrobu. Její jméno a tím pádem ani  číslo příslušného  hrobu nebylo  na hřbitově  v Dolní Cerekvi dnes  dohledáno.

Další zajímavou skutečností je také  fakt, že zcela stejným  způsobem odešla z tohoto světa i sestra Lojzičky,  Marie, provdaná Růžičková. Ta svůj život skončila pod koly vlaku u Židlochovic u Brna, o pět let později, v pondělí 16. července 1928 ve věku třiadvaceti let. Důvodem jejího činu byly prý jisté neshody v  manželství.  Marie žila spolu s manželem Arnoštem a dcerami, starší, tehdy čtyřletou   Libuší a mladší, dvouletou  Jarmilou v domku čp. 767 v Broulíkově ulici. Z Židlochovic pocházel její manžel Arnošt, spolu s rodinou zde nějaký čas žila, před tím, než manželovy pracovní povinnosti na dráze rodinu přivedly zpět do Třebové, takže tamní prostředí dobře znala. Její ostatky byly převezeny do Třebové, kde byla o dva dny později, ve středu 18. července  1928 pochována do zmíněného rodinného hrobu.

Úmrtí obou sester – Aloisie i Marie, bylo v rodině letitým tabu, o kterém se nikdy nemluvilo, ani před dalšími, byť vzdálenějšími příbuznými. Zarámovaná zvětšenina poslední fotografie Lojzičky  byla umístěna na zdi  v domku čp. 767. Poté byla v rámci pozůstalosti převezena do Blanska, k její neteři Jarmile, kde byla sice umístěna na stěně bytu v panelovém domě, poblíž okna, avšak ukrytá pod staženým závěsem, snad  aby nebyla denně na očích. Dodejme ještě, že poslední obyvatelkou domku čp.  767 v České Třebové byla druhá neteř Lojzičky, slečna Libuše Růžičková, drážní úřednice. Po jejím odchodu  († 7. 3. 1984) byl domek  dědici prodán.

******

Tím naše vskutku detektivní pátrání končí. Pro zajímavost uveďme, že na začátku tohoto pátrání do minulosti, do doby před více než devadesáti lety byla jedna anonymní  fotografie  neznámé dívky  a poté jeden cestovní pas.  Můj známý totiž během stěhování jedné místní spoluobčanky získal zasklenou fotografii neznámé dívky, údajné příbuzné té paní. Fotografii pověsil na  stěnu v sídle své firmy a snímek se stal jakýmsi dobrým talismanem pro něho a jeho přátelé. Svým známým, do firmy příchozím, vyprávěl jednou větu, že dotyčná dívka sloužila někde na zámku  a spáchala sebevraždu. Více nevěděl. Ani její jméno. Při  našich dalších rozhovorech jsme přišli na jméno někdejší majitelky fotografie, kdy jsem zjistil, že se s ní velmi dobře znám. Následovala cesta k ní a podrobný rozhovor. Tam jsem se dozvěděl o kterou dívku se jedná a také stručné informace o její rodině. Jako zázrakem se u mnou navštívené ženy  dochoval také na začátku zmíněný cestovní pas Lojzičky. Zde bylo uvedeno její  jméno,  datum narození  a následně ještě bydliště Batelov a povolání komorná. I sedl jsem k počítači a rozjelo se pátrání. Nejdříve jsem zjistil, že v Batelově jsou dokonce zámky dva. Tak jsem během dvou dnů začal psát do všech možných příslušných archivů, muzeí, městských a obecních úřadů, na farní úřady apod. Během dalších dvou dní, díky neobyčejné ochotě všech zainteresovaných pracovníků výše zmíněných institucí, začaly chodit emaily s velice podrobnými zprávami o celém případu sebevraždy. Chtěl bych tímto všem dotyčným osobám poděkovat za ochotu a zájem, které mému pátrání věnovaly. Díky jejich ochotě dívka z fotografie přestala být anonymní osobou a dostala své jméno a ve známost vešly také poslední okamžiky jejího života. A tak můj známý může dalším příchozím  její příběh vyprávět i s podrobnostmi a hlavně ví, že „děvče z obrazu“, jak jí říká, je slečna Lojzička.

                                                                                                                     Martin Šebela