PRVNÍ MÁJE

Pro úvodní komentář letošního májového měsíce jsem si mohl vybrat docela jiné téma, neboť se docela urodilo, témat přibývá a také se trochu množí problémy, které naše město trápí. Určitě největším z těch velkých problémů dneška je již mnohokrát propíraná a probíraná a hlavně kritizovaná prokletá hlavní silnice I/14 vedoucí středem našeho města. Ono se není příliš co divit, hlavně potom lidem, kteří bydlí přímo u silnice a obrovské navýšení hlavně kamionové dopravy jim docela obyčejné bydlení znepříjemňuje, někdy dokonce ničí. Minulý týden jsem zkusil při procházce se psem, se kterým chodím pouze přibližně pět minut dopoledne i navečer přímo u silnice, od pondělí do pátku napočítat při každé cestě mezi dvaceti a třiceti nákladními automobily, mezi nimiž kamiony rozhodně nehrály poslední housle. To vychází průměrně, že jeden „náklaďák“ projede za deset až dvacet vteřin... Tahle silnice nedělá ovšem problémy pouze v našem městě, nedávno byl vyhodnocen její úsek mezi Českou Třebovou a Ústím nad Orlicí jako jeden z nejnebezpečnějších úseků silnic celé republiky a navíc je úsekem, kde se nejméně dodržuje předepsaná rychlost. Tahle silnice však není příjemná v mnoha místech severovýchodních Čech, vždyť začíná daleko v Liberci a končí až nad Třebovicí na křižovatce s další hlavní silnicí mezi Damníkovem a Opatovem. Tahle silnice je navíc hodně nebezpečná i pro chodce, což jsme mnohdy již několikrát bohužel zažili i přímo v našem městě... Prostě prokletá silnice...

Mohl jsem si také vybrat stále ještě nevyřešený problém s novou sportovní halou, jejíž vyřešení nebude asi tak jednoduché, jak by si mnozí přáli. Mohl jsem také napsat o velkých změnách Bennewitzova festivalu, který se „smrsknul“ délkou na něco více než jeden týden a ze sedmi koncertů jich pět je věnováno slavnému houslistovi Jaroslavu Svěcenému, což je dramaturgicky jistě zajímavé, ale i dost odvážné. Velikým tématem k diskusi je stále zdaleka ne dořešený hazard, kolem kterého se chodí jako kolem horké kaše, nebo naše již několik let velmi nelichotivé umístění zcela na chvostu nebo těsně nad ním ve výzkumu „Město pro byznys“ (i když některá hodnocení jsou přinejmenším zvláštní) a ne zcela bez emocí bylo i mezi sportovci také rozdělování dotací, zajímavé je také pětadvacáté výročí od vytvoření mnohdy pro občany města potřebné městské policie...

Skutečně, výběr je veliký, ale je květen, který bývá alespoň pro mě jedním z nejkrásnějších měsíců v roce (je již příjemně, ale není vedro, příroda je už krásně svěže zelená, hned na začátku jsou dva svátky a tak dále a tak dále...)

Karel Hynek Mácha zcela jistě netušil, když seděl kteréhosi dne nad prázdným papírem a začínala se rodit jedna z nejkrásnějších básní historie české literatury Máj a jeho první verše „Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas,...“, že tenhle den bude mít ve dvacátém století docela jiný rozměr. Nejsem člověk, který kritizuje všechno, co se odehrávalo v minulém režimu (byli jsme mladí, ideologie šla většinou kolem nás, zvláště na gymnáziu nás s ní, snad kromě jistého ředitele školy, příliš netrápili, věděli jsme, kdo je náš „nepřítel“, což je dnes mnohdy a pro mnohé docela problém rozeznat), na druhou stranu zase nejsem ten, kdo by nekriticky téměř vše minulé chválil (což je dnes v naší společnosti velký hit). Ale žít se dalo, i s těmi dnes „populárními“ frontami...

Přesto jsem jeden den tehdy opravdu neměl rád, a to byl právě První máj, nikoliv však lásky čas, ale zneužitý Svátek práce pro ideologickou agitaci. Nejhorší ale byl pro nás prvomájový průvod, což, musím přiznat, byl čas, kterému jsem se snažil vyhnout. A docela se dařilo. Na základní škole asi příliš ne (to si už moc nepamatuji), na gymnáziu jsem byl v průvodu asi dvakrát (v posledním ročníku už jsme měli jaksi „volno“ pro studium, pokud si vzpomínám) a na vysoké škole jsme se omluvili, že do průvodu jdeme v místě bydliště, což jsme samozřejmě neudělali. Nejvíce jsem litoval všechny ty, kteří nesli transparenty nebo vlajky (zvláště tu rudou), protože museli být na náměstí až do konce (ostatní prchali, jak to šlo), a potom mě děsily slaboduché projevy stejně tak postižených „vůdců“ města, okresu, kraje, republiky, kýčovité alegorické vozy a hesla, jako například „Ten kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku“, což mi připadá stejně stupidní jako dnes vyvolávaný pokřik sportovních fanoušků „Kdo neskáče, není Čech!“ (Takže při této logice, kdo skáče, jak druhý píská, tak Čech je... Ale už není Moravan nebo Slezan, což je blbé...)

Naopak, od počátku jsem měl a mám moc rád studentský Majáles (i když je škoda, že už není prvního máje, ale stále častěji se, alespoň ve Třebové, přesunuje na konec dubna). A také naopak na rozdíl od Svátku práce jsem měl rád 9. květen zvaný Den osvobození, což byl pro téměř všechny (kromě několika „kladečů“ věnců na různá i zcela nepochopitelná místa ve městě) zcela volný den... Pro ty mladší – je to stejný den jako dnešní svátek Den osvobození od fašismu, pouze byl v historické logice a správnosti posunut o den dopředu na 8. května...

Tak si ten květen, kdy „...Je pozdní večer – první máj – večerní máj, je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku, Viléme, Jarmilo!“ užijte právě jako Máchův měsíc co nejlépe a nejkrásněji. Máchou použitá jména si vyměňte a dosaďte ta svoje podle svého uvážení, přání, života a nebo pouze jenom tak...

Karel Kubišta