Rok 1942 po sedmdesáti pěti letech     

Německo bylo na vrcholu moci. Poměry v Protektorátu Čechy a Morava výrazně přitvrdil nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Odboj postupně ztrácel spojení mezi vlastí a Vojenskou rozhlasovou ústřednou v Londýně. Pro posílení odboje bylo proto nad územím protektorátu vysazeno v noci z 28. na 29. prosince 1941 sedm československých vojáků - výsadkářů a to ze skupin SILVER A, SILVER B  a ANTHROPOID.

Následující řádky jsou určeny činnosti skupiny SILVER A tvořenou Alfredem Bartošem /1916 - 1942/, Josefem Valčíkem /1914 - 1942/ a radistou Jiřím Potůčkem /1919 - 1942/. Jeho vysílačka měla volací znak "LIBUŠE". Hlavním účelem činnosti paraskupiny byla podpora a organizace domá­cích odbojových skupin, vytvoření zpravodajských sítí, obnovení spojení mezi Londýnem a domácím odbojem. Působili především na Pardubicku. Potůček zůstal v ilegalitě, Bartoš s Valčíkem si našli civilní zaměstnání,ve kterých působili ale jen do března 1942, neboť gestapo zjisti­lo při prověřování jejich policejních přihlášek nesrovnalosti, ale oba včas unikli do bezpečí. Skupina dál plnila dané zpravodajské úkoly. Potůček vysílal z úkrytu v kamenolomu v Ležácích na Chrudimsku, ale časem hrozilo zaměření stanice, takže musel často měnit stanoviště. Od konce března do 4. dubna 1942 sídlila "Libuše" v prostoru rybářských sádek v Lázních Bohdaneč u Pardubic…

A zde musíme přeskočit oněch 75 let a dostat se do současnosti.

Československá obec legionářská ve spolupráci s Rotou Nazdar z Trutnova uspořádala 1.dubna 2017 velkolepou vzpomínkovou slavnost k uctění památ­ky výsadku SILVER A právě v prostoru rybářských sádek v Lázních Bohdaneč.  U nenápadného domku mezi nádržemi, ze kterého Potůček vysílal byl radiostan s ukázkou dobové spojovací techniky včetně repliky "LIBUŠE“ pomocí které bylo navázáno spojení s Londýnem při použití původních radiogramů. Tyto relace možná zachytily tisíce radioamatérů. Prostor sádek připomínal velké vojenské ležení naší západní armády, na všech uniformách byly domovenky CZECHOSLOVAKIA. Bylo zde k vidění i kompletně zařízené operační pracoviště polní nemocnice i s pacientem a zakrvácenými lékaři a lapiduchy, další stany nabízely v dobových originálech zdravotnický materiál Červeného kříže,výzbroj a výstroj vojáků a to až do takového detailu, jako je toaletní papír.Velkou pozornost poutala výstava pěchotních zbra­ní,ale hlavně výstroj britských výsadkářů se zasvěceným komentářem. Nesměla chybět ani vzorné udržovaná automobilní technika.

Atraktivní téma akce, množství jedinečných exponátů i nádherné jarní počasí přilákalo velké množství návštěvníků všech věkových kategorií. Pořadatelé byli oblečeni v šatech ze 40. let minulého století, k vidění byly i punčochy s precizně rovnými švy a šaty, které dle střihu no­sily naše maminky. Za Čs. obec legionářskou - Jednotu Ústí nad Orlicí akci navštívili veteránka 2.světové války, bývalá radistka 2. čs. samostatné paradesantní brigády v Sovětském svazu nadporučík ve výslužbě Božena Ivanová  (na fotografii) a Oldřich Gregar, oba občané České Třebové. Je dobře, že se naše historie takto prezentuje pro širokou veřejnost a zvláště pro mladé. Máme, žel, mezi sebou dost lidí,kteří by nejraději naši historii zatratili a zcela zavrhli, nebo si ji raději přepsali dle svých představ a přehodnotili výsledky 2. světové války.

Ale vraťme se zase zpět do roku 1942….

Po  úspěšném atentátu na Heydricha  německá se mašinérie rozběhla naplno, život v ilegalitě se nejen pro parašutisty, ale i pro ty, kdo jim pomáhali, stal peklem. Bylo vyhlášeno stanné právo, zákaz nočního vycházení, kdo se nezastavil na první výzvu byl zastřelen. Probíhaly kontroly, prohlídky, byla uzavřena nádraží a výpadové silnice, schvalování atentátu se okamžitě trestalo smrtí. Ani Pardubice s okolím nezůstaly ušetřeny, gestapo houfně zatýkalo všechny, kdo přišli nějakým způsobem s parašutisty do styku. A 10. června 1942 se naplnil tragický osud Lidic. Zradou byl objeven úkryt vlastenců z výsadků v Resselově ulici v Praze, kde po hrdinném boji s německou přesilou padli 18.června 1942 všichni jeho obránci včetně výsadku  Josefa Valčíka. V ulicích Pardubic byl po přestřelce s gestapáky byl těžce zraněn Alfred Bartoš, který následujícího dne v pardubické nemocnici zemřel.

Jiří Potůček musel se svojí radiostanicí neustále měnit stanoviště. Byl nepřetržitě pronásledován a hrozilo mu zatčení. Dočasný pobyt mu byl poskytnut také v Bohdašíně u Červeného Kostelce, ale i odtud musel brzy odejít. Uštvaný a vyčerpaný radista byl u Rosic nad Labem dne 2. července 1942 ve spánku zastřelen protektorátním četníkem. Padl ve svých 23 letech. Za půl roku nasazení v protektorátu přijal a odeslal celkem 1028 telegramů a potřeboval na to 199 hodin operátorského času,což vychází na víc než hodinu vysílacího času denně při neustálém nebezpečí zaměření, prozrazení a zatčení.

Mezi tím docházelo k dalším tragediím, neboč gestapo postupné odkrývalo další a další spojení mezi odbojáři. 24. června 1942 byla vypálena osada Ležáky a obyvatelé byli v pardubickém Zámečku popraveni, na stejném místě vyhasly před hlavněmi německých pušek stovky dalších životů českých vlastenců. Definitivní tečku za rodinnými příslušníky a podporovateli výsadkářů učinil 24. října 1942 koncentrační tábor Mauthausen-Gusen,kde byli všichni popraveni. Jen zázrakem se stalo, že Bohdašín nepotkal osud Lidic a Ležáků. Heydrichiáda byla nejtragičtější dobou nejen pro druhý odboj,ale i pro celý český národ v jeho dějinách a vyžádala si tisíce lidských životů.

P. S. Na pardubickém Náměstí Republiky stojí naproti divadlu stále ještě honosná budova, ve které za války sídlilo gestapo. Stojí za to vstoupit dovnitř a po několika stupních se dostat do vestibulu. V něm je umístěna velká pamětní deska se stovkami jmen obětí heydrichiády. Na schodišti do 1.patra jsou na zdi desítky malých destiček se jmény těch, kteří právě v těchto místech přišli o život. Je to ponuré a smutné místo.

Česká Třebová, 1942. Jak jsem už vzpomenul, ihned po atentátu počalo zběsilé pátrání po jeho aktérech na celém protektorátním území. O této době mi vyprávěla moje maminka Františka Gregarová (1906 – 2003). Jí bylo tehdy 35 let, mně tři. Farářství bylo hermeticky uzavřeno, ostatně asi i celá Česká Třebová a početné vojenské skupiny počaly systematicky pročesávat domy, sklepy, půdy, dvory,  prostě vše. Bydleli jsme v domě č. 1299 ještě se dvěma rodinami. Do domu vtrhli vojáci a hned se hrnuli do bytu Rosenbergových a v 1.patře k Hradilovým. Němci se chovali neurvale, vyhazovali prádlo, bajonety propichovali peřiny.

My jsme bydleli ve druhém patře u půdy. Otec byl ve službě v želez­ničních dílnách, maminka seděla na otomanu a poslouchala tu spoušť v dolních bytech. Na klíně měla krabici s vlasteneckými odznaky, trikolorami, obrázky prezidentů, československou státní vlajku. Co s tím? A když se na schodech ozval dupot okovaných bot, strčila rychle krabici se vzácným obsahem do ohně v kamnech. Rozletěly se dveře a v nich stál obrovitý Němec a za ním další .Uviděli malou kuchyň a vyděšenou ženu. Rázně otevřel dveře do pokoje, kde jsem v postýlce spal já. Jen se otočil, řekl něco na způsob :"Kinder schlafe" a šli prohledávat půdu, kterou prakticky celou rozházeli. A šli pryč. Po odjezdu Němců se šla maminka podívat na spoušť dole. Uklízeli ji několik dní…..

Matčin bratr byl v roce 1941 zatčen za odbojovou činnost a v roce 1943 v Berlíně popraven. Až do konce války se musel otec jednou týdně jako příbuzný hlásit na českotřebovské protektorátní četnické stanici…

Oldřich Gregar

Prameny: vzpomínky Františky Gregarové,  vzpomínky a archiv autora, materiály Čs.obce leginářské.