Hle, člověk! Člověk jako dítě                

Zamyšlení na červen

K lidskému životu nedílně patří dětství. V tomto období člověk není schopen postarat se o sebe, tudíž je závislý na svém okolí a zvláště na těch, kdo o něj pečují. Děti otevřeně zažívají, že jejich existence není tak úplně v jejich rukou. Doslova to platí u novorozenců: když držíte v náruči novorozené dítě, tak není pochyb o tom, že rozhodně nemá svůj život ve svých rukou. Jeho život mu byl dán a navíc je nesen a podpírán rukama někoho jiného.

Když pak děti vyrostou a dospějí až do dospělosti, nastávají v zásadě dvě základní možnosti, dva protikladné způsoby, jak se postavit k odeznívajícímu období dětství: buď je překonat nebo ho prodloužit.

Překonání spočívá v tom, že už nehodlám žít nadále jako dítě, které je závislé na svém okolí a na pomoci druhých lidí. Už nehodlám být nesamostatným, nýbrž samostatným a dospělým mužem či dospělou a samostatnou ženou. Jde o jakousi negaci, popření dětství, je to proces podobající se amputaci, odříznutí a rozdělení dřívějšího celku na samostatné části. Problémem této možnosti však je, že nelze být zcela nezávislým dlouhodobě. Takový úkol zvládne zdravý jedinec, který je právě v plné síle. Ale už jen pro toho, koho síly pomalu opouštějí, to je stěží únosná situace. A o lidech s handicapem nebo se zdravotními problémy ani nehovořím.

Druhá možnost, jak se postavit ke svému končícímu dětství, je prodlužování. I v dospělosti lze nadále zůstávat závislým na dosavadním rodinném zázemí, případně lze svoji existenci vložit do rukou jiných ochotných a starostlivých lidí. Problém tohoto postoje spočívá v tom, že péče o dospělé dítě neúměrně a nepříjemně zatěžuje druhé lidi. A v důsledku vypadá tragikomicky nejen ten, kdo si do nekonečna protahuje své dětství, ale i ten, kdo takového člověka přijal a nosí na svých rukách.

Popsané alternativy jsou dva protikladné extrémy. Někteří lidé si zvolí tu a jiní onu cestu. Mně osobně se zdá, že správná cesta vede někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy. Oba mají v sobě něco cenného, oba mají v sobě něco destruktivního. Proto navrhuji zlatou střední cestu, která přijímá to, co je na obou postojích hodnotné.

Je důležité být samostatný, je důležité převzít zodpovědnost sám za sebe. Ostatně každý způsob výchovy by měl jednou dovést člověka k samostatnosti. Jestliže vychovatel nemá tento cíl, tak je zle. Na druhou stranu je strašlivou lží a iluzí myslet si, že vše mám ve svých rukách a že vše si sám dokážu zařídit. A to je právě hodnotné na dětství, protože dítě samozřejmě ví, že není absolutním pánem svého života, ví, že leccos si prostě neumí samo zařídit. Dítě ví o svých omezeních a také ví, že se neobejde bez pomoci druhých lidí.

Mám za to, že člověk potřebuje zůstat v některých ohledech dítětem, aby doopravdy dospěl. To neznamená, že se máme ve všem chovat jako děti, to by bylo dětinské. Ale rozhodně se radujme jako děti z darovaného života. Podivujme se a radujme se jako děti ze spousty dobrých věcí, které bez jakéhokoli svého přičinění dnes a denně přijímáme.

Kamil Vystavěl