Článek bratří Josefa a Pavla Pecháčka z roku 2007 - přidali jsme tedy deset let...

Čalounická i sedlářská živnost byla ve své době velmi žádaná a odpovídala potřebám,  životnímu stylu a prostředí třicátých let minulého století a vcelku úspěšně se rozvíjela. Čalouněné křesla, otomany, pohovky, gauče, matrace z africké i lesní trávy, ale i čalounění automobilů a interiérů, byly hitem své doby. Výroba ve velkém nebyla ještě  rozvinuta  a většina čalounických výrobku byla vyráběna řemeslně.

Sedlářské řemeslo na tom bylo obdobně a bylo v té době žádáno zejména sedláky a rolníky  využívajícími ke své obživě především „pravou  koňskou sílu“. Šlo o zhotovování a opravy koňských potahových postrojů, chomoutů, podušek, uzd, ohlávek, opratí, pobočnic, ale i kožených hnacích řemenů ke strojům pohánějících zemědělské stroje i stroje v továrnách. Dále také  aktovek pro  školáky, tašek, brašen, kabelek, aj., což už bylo spíše brašnářství.

Krásná vzpomínka, kterou máme k sedlářské činnosti v paměti, se váže k českotřebovskému pivovaru, který otec vybavoval  řemeny na pohon transmisí a výrobního zařízení  a prováděl jejich opravy. Otec si pak zakládal na tom, že by bez něho nebylo třebovské pivo. Samozřejmě, že jej měl rád a občas se  tak večer vracel v dobré náladě za zpěvu písně „…..a kdo má peníze ten má hezkou paní a kdo je nemá ten mu chodí za ní …..“. Samozřejmě, že trochu přehrával. Otec zpíval rád zejména v dílně při práci a zpíval pěkně, rádi jsme mu i s maminkou naslouchali. Uměl velké množství především národních písniček. Jinak pro pivo jsme jako kluci chodili se džbánkem kousek dolů po Rybnické k Paukrtům, někdy také k Vostrčilům, do Hamplova, nebo Vaňkova hostince, a běda když otec zjistil, že jsme upili, to byl mazec. Nepoznal to však moc často (nebo jsme moc nepili)?.  Zpravidla jsme měli nakoupit i levné cigarety té doby, „Partyzánky“, nebo „Lípy“. Těch otec vykouřil opravdu hodně, a tak ho čekala v padesátce angina pectoris a infarkt, ze kterého se dostal, ale už to nebylo ono. Jeden z významných důvodů proč ani jeden z nás synů nekouřil a nekouří.

Rádi vzpomínáme i na sekání jemné lesní trávy do matrací v katastru lesů Semanína, její sušení a odvoz na žebřiňáku koňským povozem „do skladu“ v Chorinově ulici, kde jsme si pak na seně hráli formou různých tunelů a prolézaček, kupodivu bez alergie. K holiči jsme museli chodit naproti přes ulici k panu Krejčímu, který měl příkaz pořádně nás nakrátko vystříhat, hlavně nad ušima, (ono je to vlastně pořád modní!), jinak jsme museli běžet zpátky. Ke slečně Motákové do krámu cukrárny ve vedlejším domě jsme zase chodili na výborné indiánky a věnečky, na které jsme za nějakou drobnou práci v dílně dostali od otce 0,50.-Kč (krám je tam dodnes v téměř nezměněné podobě).

Otec měl řadu koníčků, byl dobrým šachistou, naučil nás to, i řadu našich kamarádů a spolužáků. Pořádali jsme i domácí turnaje a pro večery, kdy ještě nebyla televize to byla pro nás příjemná zábava, hodně se také četlo. Byl také amatérským holubářem (holubník byl na půdě), kamarádsky soutěžil hlavně s holičem odnaproti  p. Jirkou Krejčím. Na  motoristické fandovství otce vzpomínáme hlavně v souvislosti se starou  Tatřičkou 57, se kterou jsme jezdili na výlety do okolí, zejména do lesa, na  koupání na rybníky v Zádolkách u Semanína, na Mandl či na Presy, nebo i na koupaliště do Litomyšle, či na návštěvy k příbuzným do Osíka u Litomyšle. Zpátky se většinou  muselo něco přivézt „na úhradu nákladů na benzín“, zpravidla to byly šišky z lesa na topení, nebo borůvky, houby, či maliny, nebo tráva pro králíky.

V padesátých letech došlo k „jakýmsi“ změnám - znárodňování, likvidace živností, bytové prohlídky u  „škůdců“ nové doby. Máme dodnes v paměti jak budovatelé lepších zítřků prohledávali v domku i naše postýlky, já neskutečně brečel drže se maminčiny sukně a dětskou hlavičkou  jsem nechápal. A nechápu dodnes. Bráchovi zase odnesli v zabaveném (proč?) stočeném koberci schovaný vánoční dárek, nic nepomohl jeho pláč ani prosby rodičů. Otec byl „zrušen“jako třída, stejně tak postupně i všichni okolní soukromníci, živnostníci - vykořisťovatelé v Rybnické ulici - „nastal konec řemesel v Čechách (na Rybnické)“. Vzpomínáme si na jména – uzenář Friml, restauratér Vostrčil, pekař Beran, obchodník Pásek, hodinář Habrman, pekař Jandera, hodinář  Frančák, mlékař Horák, holič Krejčí, lékař Sychra, stavitel Šimek, obuvník Jež, malíř a lakýrník Friml, obchodník Plicka, obchodník Andr, cukrář Moták, klempíř Vodička, obchodník Čáslavka a další. Bylo jich dost a všichni se uživili, hlavně však nabízeli s  rychlou dostupností své služby  a hlavně s ochotou vlastní té době. Rybnická ulice potom na dlouho ztratila pozici obchodního centra.

 Začala nová doba a otec fungoval z „boží milosti“ jako zaměstnanec nových institucí služeb, které se různě jmenovaly -„komunálů“. Brigádnicky tam pracovala i matka. Jenom se jaksi změnil sortiment a přístup, muselo se prodávat to, co doba řízeného hospodářství nařídila, jako např. vyřazenou vojenskou výstroj - kabáty, boty, opasky, stany, vojenská lehátka, šily se plachty na nákladní auta, dlouhou dobu byly hlavním sortimentem provozovny opravy sedaček do lokomotiv a autobusů, nikdy již to však nebylo to pravé řemeslo. Později  dostal otec „důvěru“ dokonce jako vedoucí provozovny a „šéf“ cca dvou zaměstnanců, kteří se však nějak moc často střídali. Kvalifikace, profesionalita a ochota pracovat byly i tenkrát problém. Otec měl určité nároky na  kvalitu a výkon, ale  v té době to bylo spíše přitěžující. Tak to nějak běželo až do jeho odchodu do důchodu v  sedmdesátých letech. A protože důchod byl takový jaký byl (řemesla nebyla potřebná a tedy ani ohodnocena), pracoval otec nějakou dobu dál jako brigádník.

Otec dbal  na rodinný život, otcovské slovo platilo, museli jsme podle potřeby a sil vypomáhat v dílně, obědy a večeře musely být společné, chodilo a jezdilo se společně na výlety, udržovaly se příbuzenské vztahy. My jako děti jsme to musely, někdy samozřejmě nerady akceptovat. Dnes jsme ale vděčni, že z té doby v nás něco zůstalo. Později v dospívání, když jsme s bratrem někam šli mimo dohled rodičů,  připomínal otec s maminkou „ nezapomeňte na slušné vychování“, žádné zákazy či příkazy. Věřte nevěřte, snažili jsme se, určitě i kvůli dobrému pocitu vůči rodičům. Celou dobu co jsme rostli a dospívali, nám otec kladl na srdce – „kluci pořádně se ve škole učte, ať to dotáhnete dál než já“. Tak jsme se učili a něčeho jsme snad skutečně dosáhli. Snažíme se  přenášet rodičovské rady i pocity té doby dál, i když je to obtížné. Máme dojem, že takové ty klasické lidské  hodnoty, jako je rodina, slušnost, pochopení, soudržnost, přátelství, sousedskost, lidská úcta, vztah k přírodě, jakoby dnes pro jednotlivce i společnost nebyly na tom správném žebříčku hodnot. Doba je jiná, škoda pro nás všechny, zřejmě snad až další generace. Otec zemřel v roce 1982 a změn, které přinesl listopad 1989 se nedočkal, i když vnitřně jistě musel mít pocit, že to tak nemůže zůstat na věky. Náš dnešní pohled na „Moravskou“, kam se pomalu ale jistě vrací živnostnický život, nás přesvědčuje o tom, že by otec byl určitě šťastný a spokojený. On i jeho zákazníci i rodina.  A o tom by to mělo  být.                             

 

Josef a Pavel Pecháčkovi červen 2007