Ukrajina očima studenta

Vojtěch John
Za slunného jitra dne 26. 7. se v ulici Krátké začaly objevovat postavy studentů a pedagogů, obtížené batohy, taškami a vůbec vším možným cestovním příslušenstvím. Vybraní studenti totiž díky Pardubickému kraji dostali možnost netrávit poslední týden školního roku doma a ve škole, ale na Zakarpatské Ukrajině. Zlatým hřebem plně nabitého programu celé návštěvy měla být účast na pietním aktu u mohyly legionářů na bojišti u Zborova. Jak tomu ale bývá, plány jsou od toho, aby je někdo nezaslouženě kazil (počasím počínaje), a tak výsledný dojem studenta vypadal nějak takto:
Již samotný příjezd autobusu nás uvedl do atmosféry vpravdě ukrajinské, neboť kvůli rozkopaným silnicím přijel se zpožděním takřka hodinovým. Nálada v celém autobuse, v němž seděli krom nás z České Třebové i studenti z jiných gymnázií Pardubického kraje, byla velmi přívětivá.
Řekl bych, že málokdo věděl, co od Ukrajiny očekávat. Zatímco povětšinou máme svoje představy Polska (vesměs vyčtené ze Sienkiewicze) i Ruska, na Ukrajinu, mezi nimi ležící, zbyl matný dojem, skládající se z lánů obilí a kukuřice, hladomoru, kozáků, vodky, ukrajinských dělníků, chudoby, oligarchů a mizerných silnic. K těmto položkám v poslední době přibyla ještě válka na východě, vnímaná podle osobních preferencí jako uzurpátorský akt buď Moskvy, nebo Kyjeva, každopádně však jako důsledek mocenské hry některých východních politických velmožů. Celkem vzato poměrně nesympatická oblast. Oproti tomu Zakarpatí pro nás znamená hory, ovce, nízké chaloupky a dřevěné řeckokatolické kostelíky, Nikolu Šuhaje, Ivana Olbrachta, vodku, ukrajinské dělníky, chudobu, oligarchy a mizerné silnice. Zakarpatí se ale vždy nejmenovalo Zakarpatí, svého času to byla Podkarpatská Rus a patřila Československu, takže není snad Čecha, který by si při pohledu na tuto krajinu neřekl s potěšením kolonialistům vlastním: „Tak, a tohle bylo naše.“
Skutečně se zdá, že je přesnější říci, že Podkarpatská Rus patřila Československu, než že byla jeho součástí. Koneckonců, skutečně a plnohodnotně byly součástí Československa jen česky mluvící kraje Čech a Moravy. Slovensko se k nám připojilo z velké části proto, že to za daných podmínek vypadalo jako nejmenší zlo, a o Podkarpatské Rusi to platí dvojnásob. Ostatně, Zakarpatí nepatřilo pořádně nikdy nikam. Nejdříve to byl zapadlý kout Uher, posléze nejvýchodnější a nejzapadlejší cíp Československa, následně na den samostatný stát, pak nepodstatný kus území okupovaného Maďarskem, poté okrajová část Sovětského svazu a dnes horami odříznutý, svébytný kus Ukrajiny. Dodnes je tu živá poddanská mentalita: je vrchnost dobrá a vrchnost zlá, ale žít se musí pod každou. Nejdřív nám vládli Maďaři, pak Češi, Rusové a teď nám vládnou z Kyjeva. Jedna vrchnost střídá druhou, ale naše není žádná.
Na nás se tu vzpomíná v dobrém: Za Čechů se prý nejvíc udělalo. A tak po celém Zakarpatí stojí řada pomníků T. G. Masaryka, aby připomínaly, že Češi byli dobrá vrchnost a že za nás bylo dobře. Je ostatně pravda, že úřady v Užhorodě dodnes sídlí v československých budovách, stejně jako Masarykova škola, kterou jsme navštívili. Na této škole se také vyučuje čeština – školní sbírka českých knih je právě tak nesourodá, jako bývají u nás v Čechách školní sbírky knih anglických. Učebna byla pořízena díky podpoře z Čech, a vůbec prý Češi Zakarpatí podporují, asi z nostalgie. Pan předseda místní oblastní samosprávy nás taktéž uvítal a taktéž prohlásil, že, po pravdě řečeno, s našimi kraji je mnohem lepší domluva než s pány v ukrajinské vládě. V Kyjevě se to prý nerado vidí, mají asi obavy, aby se snad Zakarpatí nechtělo znovu připojit k Československu, nebo aby jako za Augustina Vološina nevyhlásili samostatnou republiku.
Co se krajiny týče, je tmavá a pochmurná, kopcovitá a zalesněná mnohem více než u nás. Silnice jsou stavěny jako horská dráha, takže náš autobus se po nich občas musel pohybovat šnečím tempem a ještě jsme se kolébali jako kocábka v prudké bouři. Aut je zde méně, lidé chodí pěšky nebo jezdí na kole. Autobusy, které jsme viděli, byly staré a bylo jich málo. Vlaky jsou na tom podobně. Na velikém nádraží v Čopu, kde se mění rozchod z našeho evropského na široký, jsme zjistili, že zatímco budova nádraží velikostí a výzdobou div nepřipomíná moskevské metro, projíždí tudy jen asi deset nebo patnáct vlaků denně, vesměs mezi Užhorodem a Mukačevem. Nádražní budova je ale dodnes udržována v dobrém stavu, snad jako památník zašlé slávy.
Zdejší hrady jsou vesměs naposled upravovány na přelomu 17. a 18. století, což znamená, že musely vyhovovat strategickým podmínkám té doby. Nemají tedy věže, ale bastiony, což způsobilo, že hrad v Užhorodě vypadá jako stará neudržovaná budova JZD.
Vesnice mívají několik kilometrů délky a po silnicích tu chodívají krávy. Jednou se takové stádo sudokopytníků a přežvýkavců kdovíjak ocitlo před naším autobusem a k velikému našemu potěšení se nijak nedalo vyrušit ze svého klidu, podobně jako obecní pastýř nebo jak se tomu říká, takový drobný, trochu shrbený dědeček s čepicí na hlavě. V ruce měl hůl, ale dost možná to bylo spíš cosi jako symbol jeho úřadu než pracovní pomůcka, protože jsem neviděl, že by ji byl použil, a krávy stejně cestu domů znaly samy…
Kromě krav se ještě krajina vyznačuje ohromným množstvím pravoslavných a řeckokatolických kostelíků, všech krásně opravených a s lesknoucími se kupolemi, i kdyby měly stát v nejchudší obci ze všech. Zřejmě to zde bude něco jako věc cti, dávat dary na opravy kostela a snažit se, aby ten který kostelík té které vesničky byl co nejkrásnější. Tak tomu bylo před stem či dvěma sty lety i u nás.
Lidé jsou zde vůbec takoví, jako by vylezli přímo z knížek J. Š. Baara nebo nějakého jiného podobného spisovatele. Pravdiví, otevření, velkorysí, svobodní, neokázale věřící. Karel Čapek tu náladu vystihl ještě přesněji v Kapesních povídkách, v Baladě o Juraji Čupovi. Takoví jsou tu lidé, aspoň mám ten dojem.
Paní průvodkyně, která nás provázela po Koločavě a Mukačevu, byla velmi svérázná osobnost. Velmi upovídaná, s roztomilou češtinou a stále nosila lodičky, aby vypadala vyšší, jak nám prozradila. U nás by to bylo nepodstatné, ale ona byla schopná se v nich bravurně pohybovat v jakémkoli terénu. Zřejmě největší výkon podala, když se po třicet centimetrů široké cestičce v prudkém svahu vyšplhala k hřbitovu, na němž je pochován Nikola Šuhaj, zjistila, že branka je zamčená, vylezla po schůdcích na plot, objevila, že z druhé strany jsou schůdky rozbité, z asi metrové výšky seskočila a opřela o plot prkno, aby se nám, vesměs obutým v teniskách či botaskách, pohodlně šlo.
Zaznamenáníhodná je záliba místních v pomnících všeho druhu. Jen Koločava jich má 25, počítaje v to pomník Ivana Olbrachta, Nikoly Šuhaje, vystěhovalců, bačů nebo i hus. Je tu i skanzen, prý nejlepší na Ukrajině, každopádně (což mohu potvrdit) velmi dobrý, můžete navštívit starý dřevěný kostelík z 18. století, u něhož jsou pohřbeni četníci zabití Nikolou Šuhajem.
Lvov je svého druhu malá Praha, protože na rozdíl od Užhorodu či Mukačeva má skutečné a dobře udržované historické centrum. I zde je velké množství velkých pomníků, zřejmě čím větších, tím lepších. Samozřejmě ani ve Lvově nesmí chybět pomník Ševčenka, jenž byl (zřejmě za jakási tajemná provinění) odsouzen stát v jakési dlouhé říze a značně nepohodlném postoji snad v každé větší ukrajinské obci.
Zborov sám, to byla velká oficiální akce, s řadou projevů, věnců, květinových darů, souvisejících akcí a obřadů. Celý ráz akce byl velmi vlastenecký a patetický, což se mi nesmírně líbilo, protože tento styl jsem ještě neměl příležitost slyšet, takže jsem si myslel, že je dobrých 70 let po smrti. Ze všech proslovů, které jsem na Ukrajině slyšel, se mi ale nejvíce líbil ten, pronesený místními v Českém Malíně (vesnice vypálená za II. sv. války Němci), zvlášť když uvážíme, že byl patrně do značné míry improvizovaný. Pokusím se ho uvést (co do obsahu) v plném znění: „Je třeba si tyto mrtvé připomínat, protože na východě Ukrajiny je dnes válka. Nemáme právo na ně zapomenout, protože dnes je ta samá situace. Když ve válce zemře voják, vyprávíme si o jeho činech. Když ale umírají civilisté, je to nepoměrně horší. Všechno, co teď pro tyto mrtvé můžeme udělat, je pomodlit se za ně a přát pokoj jejich duším. A proto se za ně teď společně pomodlíme.“ A následovala chvíle ticha. Byl to, pokud si vzpomínám, jediný projev, po němž okamžitě následovalo praktické provedení jeho myšlenek.
Návrat domů byl zkomplikován frontou několika autobusů před hranicemi, nesrovnalostmi v papírech, nízkou pracovní morálkou polských celníků, kteří nás hodiny nechali čekat na prohlídku pasů, ač jsme zřejmě byli na řadě, takže nakonec jsme se domů dostali místo v brzkých ranních hodinách v brzkých hodinách večerních. Podařilo se nám tak zavést a zároveň splnit čtvrté „orlí pero cestovatele“ – po známých Třech orlích perech (Mlčení, Hlad a Samota) nově zavedenou skautskou zkoušku spočívající ve strávení 24 hodin v autobuse. Snad nám to i přes přestávky na benzínkách uznají…
Vojtěch John, 6.A
Pozn.: Vynechávám pro přílišnou délku pamětihodnou příhodu s klimatizací, kdy jsme po padesáti minutách, po vyzkoušení všech tlačítek spolu i zvlášť, výměně ovladače, opětovném vyzkoušení všech tlačítek, za spolupráce asi sedmi lidí, po zjištění, že z našeho pokoje lze zapnout klimatizaci na chodbě, po vyrušení poměrně nepříjemného souseda (Gruzínce, který si stěžoval, že kvůli nám nemůže spát, a který vypadal poněkud agresivně, takže jsme se pak už snažili být potichu), po obdobném zjištění, že ze sousedního pokoje se zapíná klimatizace na pánských záchodech (proč byl tedy tento pokoj obsazen samými dívkami – pěveckým sborem z chrudimského gymnázia – mi není jasné), a po několika jiných menších svízelích zjistili, že máme ovladač od jiného systému klimatizace a že to vadí, takže jsme si na recepci vypůjčili ovladač správný, který pochopitelně zafungoval hned na první pokus…