-
Jak mě
tatínek s dědečkem přivedli k historii
-
Při řadě příležitostí jsem do rozhovorů
pro místní média, na otázku jak jsem se dostal k historii, odpověděl, že
mě k ní přivedl tatínek. Ale jistý podíl na mé zálibě měl již můj
dědeček Oldřich Šebela, jeho otec. Ten totiž přišel do našeho města
v roce 1932 z Hodonína, svého rodiště, kdy jako profesionální fotograf
nastoupil na inzerát na volné místo do zdejšího Tomkova fotozávodu
v Litomyšlské ulici. V Marešově, dnes Danielově domku čp. 1019
v Mlýnské ulici na Trávníku záhy získal druhý ze svých místních podnájmů
a tak dvakrát denně, do zaměstnání a zpět, procházel starým Trávníkem. A
tak znal zcela přesně všechny sousedy z bývalé Václavské ulice. Nebylo
to nic divného, neboť právě zde měl také svoji první místní lásku
Růženu, dceru zdejšího řezníka Jana Snítila.
-
A tak od roku 1975, kdy Trávník
vystěhováním svých obyvatel osiřel, až do roku 1977, kdy započala
jeho demolice, jsme sem spolu s dědečkem chodívali na pravidelné
procházky. A během nich jsem často, když jsme míjeli jednotlivá stavení,
slýchal vyprávět, že zde byl povozník Vítek, řezník Sokol, řezník Snítil,
pekař Jankovský, obchodník Belis, Rudolfova hospoda atd. V roce 1977
jsem šel do první třídy a byl jsem schopen kompletně vyjmenovat obě
strany celé Václavské ulice, podle jmen majitelů domů a také jejich
živností, pokud ve stavení nějaká byla. Trávník se tehdy stal nějak mojí
srdeční záležitostí. V roce 1977 začala jeho demolice. A tak postupně,
jak z domů mizely ploty, okna a dveře bylo možné nahlédnout i do nitra
stavení. To už jsem se zde pohyboval také s tatínkem, který se snažil
v mizejícím předměstí udělat pár posledních fotografií. Během našich
vycházek jsme postupně také několik volně přístupných domů navštívili a
donesli si domů pár trofejí, které zde majitelé při stěhování spolu
s dalším „harampádím“, které se nevešlo do panelákových bytů,
zanechali. A tak jsme před zničením buldozery zachránili krásný hliněný
hrneček s pokličkou, opatřenou otvorem na únik páry, malovanou plechovku
od papriky, dvě plechové reklamní cedule, propagující cídidlo kovů
Sidol a Schichtovo mýdlo s jelenem, tři hrnečky – pruhované „pucáky“,
nalezené v Marešově stavení čp. 332, a odsud také pocházející, tehdy
nám dosud neznámou brožurku o rotundě sv. Kateřiny, vydanou v roce
1941. Jistou kuriozitou, které jsme z Trávníka přemístili, bylo
betonové koryto na krmení dobytka, pocházející z Říhova domku čp. 161
naproti Pucholtovu hostinci. Pro něj, vzhledem k tomu, že auto jsme
tehdy neměli, jsme museli jet s vozíkem. Dobře si vzpomínám, kterak jsem
jako malý chlapec v tichosti sedával spolu s dědečkem v tmavé koupelně
a s němým úžasem přihlížel, kterak děda, za pomoci zvětšovacího
přístroje a misek se zázračnými tekutinami – vývojkou a ustalovačem,
vytváří pro mě, malého kluka, věci nevídané, fotografie. Po dědově
předčasném odchodu jsem zde asistoval při stejné činnosti tatínkovi a
cca od čtrnácti let, v téže koupelně, již dělal fotografie sám. Dědeček
mě také, mimo vycházek na Trávník, podporoval v zájmu o kulturu. Od
nejútlejšího věku jsme chodili na loutková představení do Malé scény, na
pohádky do kina a již v předškolním věku na výstavy do výstavní síně
v krytu na Novém náměstí. A na výstavy chodím dodnes!
-
Starý Trávník zmizel a já plný dojmů
z jeho demolice jsem doma obdivoval fotografie, které tam tatínek a děda
pořídili a také několik místních starých pohlednic, které doma byly. Jak
se v dalších letech ve Třebové něco bouralo, už jsem tam tátu vodil.
Později, když jsem již byl o něco starší, jsem výpravy do opuštěných
domů podnikal spolu s kamarády. Mnohdy bez vědomí rodičů. Spolu
s tatínkem jsme např. v roce 1981 navštívili opuštěnou a volně
přístupnou Netušilovu chalupu čp. 391 ve Slovanské ulici, kde zůstalo
mnoho starých písemností, tiskovin a různého vybavení domácnosti, odkud
jsem si také přinesl značnou kořist. Bylo mi jedenáct roků a uprostřed
prázdné chalupy jsem se bohužel studiu nalezených papírů, vzhledem
k věku, plně nevěnoval. O tři roky později, v roce 1984 jsme zase
poznali vnitřní prostory bouraného Plašilova statku čp. 514 v Bezděkově
nebo areál bývalé Honlovy cihelny, který se rozprostíral uprostřed dnes
již neexistujícího Dvořákova sadu v polích za hřbitovem. Zde tatínek
opět stačil udělat několik posledních fotografií, včetně mé osoby,
kterak jako čtrnáctiletý stojím na základech komína cihelny. Tím mám
doklad, že jsem v cihelně opravdu byl.
-
Můj zájem o historii Třebové a zdejší
chalupy přinutil někdy v roce 1977 dědečka, že mi zhotovil vlastní mini
sbírku staré Třebové. Ta spočívala v tom, že do zelených papírových
desek dal několik černých nálepních listů s duplikáty svých fotografií
Třebové. Pro mě to byl vánoční dárek a já z něho měl obrovskou radost.
Konečně jsem měl vlastní sbírku fotek! Ve čtrnácti letech jsem potom
získal dvě první staré pohlednice Třebové s motivy náměstí a starého
nádraží. Tak jsem měl ve sbírce dva pohledy, které ovšem tatínek ve své
sbírce neměl. O něco později se objevila další moje pohlednice,
zachycující pohled na město od Minkusova kříže u hřbitova. Zajímavostí
je, že byla opatřena německým nápisem a tatínek ji měl s nápisem českým.
Dlouhou dobu na mě naléhal, abychom své sbírky spojili a oba pohledy
mohli dát k sobě. Já o tom nechtěl ani slyšet, abych přišel o svoji
sbírku. Ale nakonec jsem na návrh přistoupil a sbírky jsme spojili.
-
V roce 1985 jsme se s tatínkem stali
prvními spolupracovníky nového správce zdejšího městského muzea,
Jiřího Pištory. A tak jsme začali stěhovat sbírky z nevyhovujících
depozitářů do nových prostor v budově městského úřadu. Někdy v této době
jsme také s tatínkem začali jezdit na sběratelské burzy, kde se dalo
poměrně snadno sehnat mnoho pohledů Třebové, které jsme při našich pár
kusech, pochopitelně neměli. Ty nejdražší, koláže, tehdy bylo možné
pořídit za 30,- Kčs, litografie se zase za pětikorunu. Nejdříve jsme
jezdili na burzu na pražský Smíchov, pak jsme se objevovali např. ve
Vysokém Mýtě, Pardubicích, Ústí nad Orlicí a Hradci Králové.
-
V srpnu 1989, krátce před revolucí,
jsem do českotřebovského zpravodaje napsal svůj první článek,
pojednávající o třebovských řeznících. Já v článku připomínal, že dva
z nich, ti největší, se v době monarchie zabývali nákupem uzených šunek,
které vyváželi do Prahy, Vídně a Terstu. Psal se však rok 1989 a ve
městě stála všude na maso fronta. Tajemník zdejšího MěstNV, soudruh Jan
Trojan, se tehdy dal slyšet, že článek nesmí vyjít, aby lidem
nepřipomínal, co bylo ve Třebové masa. Článek však díky zájmu a ochotě
pana redaktora Mikoleckého stejně vyšel. Táta byl jeho prvním čtenářem.
Já po problémech s prvním článkem vytrval a brzo jej následoval další,
tentokrát o místních knihtiskárnách. Dodnes mám na „triku“ cca na
600
článků, pojednávajících o Třebové a všechny, bohužel s výjimkou tohoto,
tatínek poprvé četl a vyjádřil k nim svůj názor. Stejně tak bylo i u
mých dvanácti publikací. Jeho nedávným odchodem jsem tak definitivně
přišel o svého prvního čtenáře, korektora a také cenzora, který vždy
ochotně a s velkým zájmem, neboť jej tato činnost ohromně bavila,
jedním dechem a pochopitelně zdarma, četl stovky stránek rukopisů,
z nichž ty první, v době, kdy nebyly počítače, dobrovolně opisoval na
stroji. Jeho židle v restauraci Křib, kam denně po odchodu do důchodu,
docházel na svoji odpolední kávu a na níž sedával, když u stolu četl
mnoho stránek mých textů, nyní navždy osiřela.
-
V listopadu 2016 jsem začal sbírat staré
korespondenční lístky, ať se jedná již o lístky firemní či soukromé.
Mnohé z nich jsou zasílány na známá jména politického či uměleckého
světa, do známých firem a továren. Jak se jednotlivé přírůstky do sbírky
objevovaly, tatínek si je vždy se zájmem prohlédl. Stejně tak nové
exempláře studoval a obdivoval během svého posledního nemocničního
pobytu, kam jsem mu je vozil ukázat ve snaze o drobné rozptýlení. Zde
ještě stihl, dokud to zdravotní stav dovoloval, udělat korektury mých
posledních textů, podkladů pro případnou budoucí publikaci. Poslední
četl týden před svým odchodem, kdy ještě v pardubické nemocnici pomáhal
s překlady z němčiny.
-
*****
-
Nyní, při psaní tohoto článku, mi
došlo, že jsem tatínkovi, za ty roky spolupráce a také za to, co pro mě
na poli poznávání historie města vykonal, hromadně ani nepoděkoval.
Stalo se tak díky jeho nenadálému a poměrně rychlému odchodu.
Nepočítám-li tedy jednotlivá slova díků. Tak se o to musím pokusit dnes,
kdy mé poděkování míří již tam nahoru, do nebeských výšin. „Tati
díky. Byla to fajn spolupráce, budeš tu chybět! Škoda, že si již nikdy
nesedneme a neprohlédneme nové přírůstky do našich sbírek.“.
-
Martin Šebela
-
Foto archiv autora
|