Jak mě tatínek s dědečkem  přivedli k historii                   
Při  řadě příležitostí jsem do rozhovorů pro místní média, na otázku jak jsem se dostal k historii, odpověděl, že mě k ní přivedl tatínek. Ale jistý podíl na mé zálibě měl již můj dědeček Oldřich Šebela, jeho otec. Ten totiž přišel do našeho města v roce 1932 z Hodonína, svého rodiště, kdy jako profesionální fotograf nastoupil na inzerát na volné místo do zdejšího  Tomkova fotozávodu v Litomyšlské ulici. V Marešově, dnes Danielově  domku čp. 1019 v Mlýnské ulici na Trávníku záhy získal druhý ze svých místních podnájmů a tak dvakrát denně, do zaměstnání a zpět, procházel starým Trávníkem. A tak znal zcela přesně všechny  sousedy z bývalé Václavské ulice. Nebylo to nic divného, neboť právě zde měl také svoji první místní lásku Růženu, dceru zdejšího řezníka Jana Snítila.
A  tak  od roku 1975, kdy Trávník vystěhováním svých obyvatel osiřel, až   do  roku 1977, kdy započala jeho demolice, jsme sem  spolu s dědečkem chodívali na pravidelné procházky. A během nich jsem často, když jsme míjeli jednotlivá stavení, slýchal vyprávět, že zde byl povozník Vítek, řezník Sokol, řezník Snítil,  pekař Jankovský, obchodník Belis, Rudolfova hospoda atd. V roce 1977 jsem šel do první třídy a byl jsem schopen kompletně vyjmenovat obě strany celé Václavské ulice, podle jmen majitelů domů a také jejich živností, pokud ve stavení nějaká byla. Trávník se tehdy stal nějak mojí srdeční záležitostí. V roce 1977 začala jeho demolice. A tak postupně, jak z domů mizely ploty, okna a  dveře bylo možné nahlédnout i do nitra stavení. To už jsem se zde pohyboval také s tatínkem, který se snažil v mizejícím předměstí udělat pár posledních fotografií. Během našich vycházek jsme postupně také několik volně přístupných domů navštívili a donesli si domů pár trofejí, které zde majitelé při stěhování spolu s dalším „harampádím“, které se nevešlo do panelákových bytů, zanechali.  A tak jsme před zničením buldozery zachránili krásný hliněný hrneček s pokličkou, opatřenou otvorem na únik páry, malovanou plechovku od papriky, dvě plechové reklamní cedule, propagující  cídidlo kovů Sidol a Schichtovo mýdlo s jelenem,    tři hrnečky – pruhované „pucáky“, nalezené v Marešově stavení čp. 332, a odsud také pocházející, tehdy nám  dosud neznámou brožurku o rotundě sv. Kateřiny,  vydanou v roce 1941. Jistou kuriozitou, které jsme z Trávníka  přemístili,  bylo betonové koryto na krmení dobytka, pocházející z Říhova domku čp.  161 naproti Pucholtovu hostinci. Pro něj, vzhledem k tomu, že auto jsme tehdy neměli, jsme museli jet s vozíkem. Dobře si vzpomínám, kterak jsem jako malý chlapec v tichosti sedával spolu s dědečkem v tmavé  koupelně a s němým úžasem přihlížel, kterak děda, za pomoci zvětšovacího přístroje a misek se zázračnými tekutinami – vývojkou a ustalovačem, vytváří pro mě, malého kluka, věci nevídané, fotografie. Po dědově předčasném odchodu jsem zde asistoval při stejné činnosti tatínkovi a cca od čtrnácti let, v téže koupelně,  již dělal fotografie sám. Dědeček mě také, mimo vycházek na Trávník,  podporoval v zájmu o kulturu. Od nejútlejšího věku jsme chodili na loutková představení do Malé scény, na pohádky do kina a již v předškolním věku na výstavy do výstavní síně v krytu na Novém náměstí. A na výstavy chodím dodnes!
Starý Trávník zmizel a já plný dojmů z jeho demolice jsem doma obdivoval fotografie, které tam tatínek a děda pořídili a také několik místních starých pohlednic, které doma byly. Jak se v dalších letech ve Třebové něco bouralo, už jsem tam tátu vodil. Později, když jsem již byl o něco starší, jsem výpravy do opuštěných domů podnikal  spolu s kamarády. Mnohdy bez vědomí rodičů. Spolu s tatínkem jsme  např. v roce 1981 navštívili opuštěnou a volně přístupnou  Netušilovu chalupu čp. 391 ve Slovanské ulici, kde zůstalo mnoho starých písemností, tiskovin a různého vybavení domácnosti, odkud jsem si také přinesl značnou kořist. Bylo mi jedenáct   roků a uprostřed prázdné chalupy jsem se bohužel  studiu nalezených papírů, vzhledem k věku, plně nevěnoval. O tři roky později, v roce 1984 jsme zase poznali vnitřní prostory bouraného Plašilova statku čp. 514 v Bezděkově nebo areál bývalé Honlovy cihelny, který se rozprostíral uprostřed dnes již neexistujícího Dvořákova sadu v polích za hřbitovem. Zde tatínek opět stačil udělat několik posledních fotografií, včetně mé osoby, kterak jako čtrnáctiletý stojím na základech komína cihelny. Tím mám doklad, že jsem v cihelně opravdu byl.
Můj zájem o historii Třebové a zdejší chalupy přinutil někdy v roce 1977 dědečka, že mi zhotovil vlastní mini sbírku staré Třebové. Ta spočívala v tom, že do zelených papírových desek dal několik černých nálepních listů s duplikáty svých fotografií Třebové. Pro mě to byl vánoční dárek a já z něho měl obrovskou radost. Konečně jsem měl vlastní sbírku fotek! Ve čtrnácti letech jsem potom získal dvě první staré pohlednice Třebové s motivy náměstí a starého nádraží. Tak jsem měl ve sbírce dva pohledy, které ovšem tatínek ve své sbírce neměl. O něco později se objevila další moje pohlednice, zachycující pohled na město od Minkusova kříže u hřbitova. Zajímavostí je, že byla opatřena německým nápisem a tatínek ji měl s nápisem českým. Dlouhou dobu na mě naléhal, abychom své sbírky spojili a oba pohledy mohli dát k sobě. Já  o tom nechtěl ani slyšet, abych přišel o svoji sbírku. Ale nakonec jsem na návrh přistoupil a sbírky jsme spojili.
V roce 1985 jsme se s tatínkem stali prvními spolupracovníky nového  správce zdejšího městského  muzea, Jiřího Pištory. A tak jsme začali stěhovat sbírky z nevyhovujících depozitářů do nových prostor v budově městského úřadu. Někdy v této době jsme také s tatínkem začali jezdit na sběratelské burzy, kde se dalo poměrně snadno sehnat mnoho pohledů Třebové, které jsme při našich pár kusech, pochopitelně neměli. Ty nejdražší, koláže, tehdy  bylo možné pořídit za 30,- Kčs, litografie se  zase za pětikorunu. Nejdříve jsme jezdili na burzu na pražský Smíchov, pak jsme se objevovali např. ve Vysokém Mýtě, Pardubicích, Ústí nad Orlicí a Hradci Králové.
V srpnu 1989, krátce před revolucí,  jsem do českotřebovského zpravodaje napsal svůj první článek, pojednávající o třebovských řeznících. Já v článku připomínal, že dva z nich, ti největší, se v době monarchie zabývali nákupem uzených šunek, které vyváželi do Prahy, Vídně a Terstu. Psal se však  rok 1989 a ve městě stála všude na maso fronta. Tajemník zdejšího MěstNV, soudruh  Jan Trojan, se tehdy dal slyšet, že článek nesmí vyjít, aby lidem nepřipomínal, co bylo ve Třebové masa. Článek však díky zájmu a ochotě pana redaktora Mikoleckého stejně vyšel. Táta byl jeho prvním čtenářem. Já po problémech s prvním článkem vytrval a brzo jej následoval další, tentokrát o místních knihtiskárnách. Dodnes mám na „triku“ cca na 600 článků, pojednávajících o Třebové a všechny, bohužel s výjimkou tohoto,  tatínek poprvé četl a vyjádřil  k nim svůj názor. Stejně tak bylo i u mých dvanácti publikací. Jeho nedávným odchodem jsem tak definitivně přišel o svého prvního čtenáře, korektora a také cenzora, který vždy ochotně a s velkým zájmem, neboť jej tato činnost ohromně  bavila,   jedním dechem a pochopitelně zdarma, četl stovky stránek rukopisů, z nichž ty první, v době, kdy nebyly počítače, dobrovolně opisoval na stroji. Jeho židle v restauraci Křib, kam denně po odchodu do důchodu, docházel na svoji odpolední kávu a na níž sedával, když u stolu četl  mnoho stránek mých textů, nyní navždy osiřela.
V listopadu 2016 jsem začal sbírat staré korespondenční lístky, ať se jedná již  o lístky firemní či soukromé. Mnohé z nich jsou  zasílány na  známá jména politického či uměleckého světa, do známých firem a továren. Jak se jednotlivé přírůstky do sbírky objevovaly, tatínek si je vždy se zájmem prohlédl. Stejně tak nové exempláře studoval a obdivoval během svého posledního nemocničního pobytu, kam jsem mu je vozil ukázat  ve snaze o drobné rozptýlení. Zde ještě stihl, dokud to zdravotní stav dovoloval, udělat korektury mých posledních textů, podkladů pro případnou budoucí publikaci. Poslední četl týden před svým odchodem, kdy ještě v pardubické nemocnici pomáhal s překlady z němčiny.
*****
Nyní, při psaní  tohoto článku,  mi došlo, že jsem tatínkovi, za  ty roky spolupráce a také za to, co pro mě na poli poznávání  historie města vykonal, hromadně  ani nepoděkoval. Stalo se tak díky jeho nenadálému a poměrně rychlému odchodu.   Nepočítám-li tedy jednotlivá slova díků. Tak se o to musím pokusit dnes, kdy  mé poděkování míří již tam nahoru, do nebeských výšin. „Tati díky. Byla to fajn spolupráce, budeš tu chybět! Škoda, že si již nikdy nesedneme a neprohlédneme nové přírůstky do našich sbírek.“.
Martin Šebela
Foto archiv autora