Českotřebovsko a (nejen) Mikuláš Šúd, hvězdář český
-
Pavel
Kovář
-
K sepsání tohoto drobného připomenutí
napomohl souběh několika inspirujících věcí. Jednak Českotřebovský
zpravodaj přinesl z pera Milana Mikoleckého vzpomínku na srpnové úmrtí (+2013)
profesora Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, Ladislava
Roba (s nímž jsem občas sdílel cestu autobusem do Přívrata, kam jsme oba
jezdívali chatařit, nemluvě o společenských setkáních v Praze v rámci
univerzitního života, on z MFF, já z PřF). Jak známo, tým pod vedením
prof. L. Roba získal v r. 2007 prestižní ocenění EU Descartovu cenu za
participaci v mezinárodním projektu HESS, který mj. zkoumal vesmírné
gama záření za pomoci systému speciálních teleskopů. A jednak se v
srpnovém čísle Zpravodaje připomíná též 10 let od oslavy 660. výročí
obce Semanín a spolu s tím i 450 výročí úmrtí astronoma působícího
rovněž na Univerzitě Karlově, Mikuláše Šúda ze Semanína. Letos tedy
uplynulo 460 roků od Šúdova skonu - v 67 letech věku (+
1557). Oba univerzitní badatelé, Šúd i Rob, měli profesně co činit s
procesy probíhajícími ve vesmíru, i když v různých zaměřeních a
samozřejmě na rozdílném stupni poznání, jež odděluje téměř 5 staletí. A
protože se na konec letošního roku chystá kongres věnovaný kulatému
výročí osobnosti Jana Evangelisty Purkyně a z titulu "emeritního"
předsedy redakční rady časopisu Živa Purkyněm v r. 1853 založeného
pročítám v rámci přípravy referátu ročníky časopisu z předminulého
století, narazil jsem na zajímavý příspěvek ve svazku 4 (1861): "M.
Mikuláš Šud z Semanína, hvězdář český,
+
l. 1557". Sepsal ho Antonín Rybička (Antonín František Rybička,
užívající pseudonym Skutečský, 1812 - 1899, byl historik, archivář a
právník.) V pojednáních, která jsem zatím o Mikuláši Šúdovi četl, není
tato téměř osmistránková práce citována. Takže si jejím prostřednictvím
můžeme osobnost slavného hvězdáře alespoň stručně připomenout.
-
Zajímavé je už uvození (např. v kontextu
současných diskusí o povinné maturitě z matematiky): "...náš národ
Českoslovanský od věků již zvláštní láskou k umění mathematickému nešen
byl a v něm nevšední spůsobilost přirozenou na jevo dával. Jak vysoce v
středověku ihned po založení vysokých škol Pražských umění to a spojené
s ním hvězdářství a jich jako se dotýkající astrologie ve vlasti naší
kvetly a se vzdělávaly, k tomu ukazuje dlouhotrvalá pověst pochvalná..."
Poté autor zdůrazňuje péči vládnoucí vrstvy věnovanou po předešlém
období náboženských válek v 16. století tomu, aby "umění mathematické a
hvězdářské nade všechna jiná učení... se skvělo..." A jmenuje zhruba
desítku slavných pražských protagonistů oboru, mezi nimi M. Mikoláše
Šuda z Semanína.
-
 Článek
klade Mikulášovo narození do Litomyšle, a mluví jen o "konci 15.
století". Co do místa narození (Semanín/Litomyšl), tak v datování
(1489/1490) se různé zdroje liší. Faktem zůstává, že shoda je ohledně
vzniku přídomku "z Semanína", který spolu s právem užívat erb, zůstal
dědičným pro všechny další potomky rodu až do jejich vymření v 1.
polovině 19. století. K tomu cituji: "Již král Ludvík vážil sobě M. Šuda
pro jeho vědomosti astronomické velice, a poněvadž se až dosaváde
poctivě v stavu svém obcházel a domu královskému uměním svým i jinak rád
sloužil, povýšil jej majestátem, v Budíně v den povýšení sv. kříže l.
1525 daným, do stavu vládyckého, aby se psáti mohl z Semanína a
užíval erbu, jenž se takto vypisuje..." Následuje podrobný popis, který
možno pro zkrácení ilustrovat přiloženou podobou erbu. Abychom příliš
nepředbíhali, nutno zmínit, že v Litomyšli absolvoval základní školu
bratrskou, aby přešel na "vyšší učení Pražské" a po studiu na fakultě
filosofické (tehdy zahrnující i přírodovědné směry) se stal r. 1510
bakalářem svobodných umění. V dalších letech se věnoval jazykům
"východním a klasickým", ale zároveň také matematice a hvězdářství. A
protože toužil stát se členem učitelského sboru na Karlově učení (článek
používá termín "akademie Karlova") , přihlásil se r. 1515 ke zkoušce
mistrovské, "kterouž na den sv. Vavřince... výborně odbyl, načež v úterý
po sv. Remigiovi t. r. s velkou slávou na hodnost mistrovskou povýšen
byl, kteréž povýšení pak i skvostnou hostinou bylo utvrzeno..." Vyučoval
na univerzitě v letech 1516 - 1524, prošel různými funkcemi, zejména v
r. 1521 byl akademickým sborem jednomyslně zvolen za děkana filosofické
fakulty. Autor článku poznamenává: "Avšak důstojenství toto způsobilo
Šudovi později nemalých nesnází a trpkostí, jichž příčinou byla - jak on
sám píše - nenávist proti němu starších mistrů a kolegů... o to se
zasazovali, aby Šud dříve času vyměřeného vzdal se hodnosti děkanské, a
když jim v tom ihned po vůli býti nechtěl, činěno mu rozličných příkoří
a nesnází." K tomu se přidala touha oženit se (člen
učitelského/akademického sboru musel být svobodný - ve všech směrech).
Proto se r. 1525 "vzdal úřadu učitelského..., a oženiv se i vyžádal sobě
práva sousedského, žil soukromě v Praze na Starém městě ve čtvrti
Linhartské, zanášeje se potom výhradně toliko pracemi literními, jimiž
sobě a rodině své výživy náležité vyhledával." (O manželce se z textů
dovídáme minimum, až mnohem později v předmluvě k jedné z pranostik, na
rok 1553, jejichž vydávání spolu s minucemi - almanachy a kalendáři
rodinu zčásti živilo, se lze dočíst, že mu "manželka Anna zemřela v
sobotu před křížovou nedělí r. 1552, patero dítek nevelikých mu
pozůstavivší."). Nezávisle na tom se však na jiném místě píše:
"Překonav šťastně všeliké praktiky a úklady nepřátel svých, zůstal M.
Šud v svém úřadě akademickém, alebrž - poněvadž byl muž nábožný, písem
svatých a věcí církevních dobře znalý a horlivý vyznavač učení pod
obojí - zvolen jest dne 24. srpna l. 1523 i za přísedícího konsistoře
dolejší čili pod obojí, v kteréž hodnosti... až do r. 1529 setrval."
-
 Poměrně
obsáhle s výčty významných lidí tehdejší doby se pak popisuje přízeň
provázená poctami, jež byly Mikuláši Šudovi prokazovány, jelikož byl pro
"pravdivost svých předpovídání v celé říši Německé na slovo brán a za
nejpřesnějšího astronoma času toho pokládán byl". Astrologie a
astronomie měly volnější hranice, nicméně při odvozování budoucích dějů
M. Šud ve své zbožnosti meze modlářství dobře znal a "všude prohlížel k
tomu, aby zlým užíváním pranostyk nebyli lidé odvracováni od důvěry a
naděje k Bohu, anobrž naopak, aby, hledíce k hvězdám a k neobsahlému
prostoru nebeskému, den ode dne lépe poznávali, že toliko Bůh všemohoucí
jest vládce všeho míru a správce osudů lidských." I když se v
dokumentech občas vyskytne pochybnost, jestli Šúdem předjímaná smrt
krále Ludvíka Jagellonského není konstrukcí přenesenou z jiné doby a od
jiných aktérů, náš článek má tuto záležitost za danou: "Když nedlouho po
tomto povýšení M. Šuda (do stavu vladyckého, jak výše zmíněno) kometa
veliká na nebi viděti se dala a on z toho, že by králi Ludvíkovi veliké
neštěstí nastávalo, předpovídal, král pak na to l. 1526 v den sv. Rufa v
bitvě u Moháče s Turky svedené nešťastně zahynul, nesla se pověst o
hvězdářských vědomostech Šudových široko daleko..." Proto král Ferdinand
I. po dosednutí na český trůn, propůjčil M. Šúdovi výsadní privilegium k
tištění almanachů a titulářů. Nedlouho před smrtí M. Šúda proslavila
tehdy jím vyslovená jiná předpověď - o "nesčíslném množství žab, které
se v zemi rozšíří;
nebezpečné budou církvi" (volně ze zjevení Janova Nového Zákona). Ve zde
využitém článku A. Rybičky je tato věc zaznamenána pod čarou jako
latinský úryvek ze zápisu děkana filosofické fakulty o Šúdově smrti.
Autor článku pak dodává: "Že pak souvěcí pamětníci předpovídání toto
vztahovali na příchod Jezuitů, tehdáž do Čech uvedených, tomu netěžko
vyrozuměti jest."
-
Podle svědectví byl Mikuláš Šúd, ač
"věkem i nemocemi strápený", stále pilný ve svém poslání, ve výkladech
nebe viditelného (s vesmírnými tělesy) i neviditelného (biblické
poselství) . "Zanášeje se takto až do posledních dnů života svého písmy
svatými a svým uměním hvězdářským, v pátek na den sv. Jiří r. 1557 -
když zasvítalo, vzývaje jmeno boží pokorně a skroušeně nic jinak než
jakoby usnul, z tohoto do onoho života vykročil." Pochován byl, údajně
"v slavném průvodu a s velikou poctivostí" v chrámu P. u matky Boží na
Louži, kdy autor dodává, že ještě v minulém (tj. 18.) století bylo místo
možno shlédnout.
- Pavel Kovář, srpen 2017
|