Českotřebovská stopa na Sibiři

a vzpomínky po 50 letech na Tajšet

Významnou českotřebovskou stopu na Sibiři zanechal u československých legií českotřebovský rodák, spisovatel, novinář a politik, František Václav Krejčí. Na Sibiř byl vyslán s poselstvím k legiím  na jaře v r. 1919 ministrem zahraničí Dr. Edvardem Benešem a Dr. Karlem Kramářem, prvním předsedou  samostatné československé  vlády. Oba tehdy sídlili v Paříži, kde se účastnili Pařížské mírové konference  a tak F. V. Krejčí  do Vladivostoku k legiím vyplul z Marseille lodí.  O své cestě napsal několik knih. K národnímu osvobození a návratu legií se vztahují jeho knihy:  „Naše osvobození“, „U sibiřské armády“, „Jaro v Japonsku“ a „Veliké dobrodružství“.  Československé legie v Rusku měly velkou zásluhu o vznik samostatného Československa. Je dobře, že po F. V. Krejčím je pojmenovaná v České Třebové ulice u  školy VDA a v muzeu je umístěna jeho pamětní deska, tak si  občané  České Třebové  připomínají  svého významného rodáka.     

Tajšet je středně velké sibiřské městečko, nyní  s počtem obyvatel  30 tis., ale podobně jako  Česká Třebová  se nachází na železniční  trati, důležité - transsibiřské magistrále a  jeho důležité železniční křižovatce. Odbočuje tam Bajkalsko – Amurská magistrála (BAM), která se začala budovat až po  2. světové válce v roce 1947, zpočátku úsekem do Bratska.  Tato trať zpřístupňuje  neobydlené části Sibiře a naleziště nerostných surovin, vede až k Tichému oceánu. Trať z Moskvy do Vladivostoku  byla zprovozněna  po celé délce již v r. 1905 a celá transsibiřská magistrála sehrála velkou roli při odsunu československých legionářů po ukončení  1. světové války ze západní Ukrajiny a Bachmače. Historie je všeobecně známá, legionáři se přepravovali  po železnici do Vladivostoku a odtud lodí přes  oceán do  Evropy. Vzhledem k tomu, že můj děda, Antonín Jirsa, absolvoval tuto anabázi, zajímalo mě  osobně poznat prostředí  jeho pobytu v Irkutsku a jeho okolí. Existuje řada fotografií  legionářů a to i přímo z Irkutska nebo Tajšetu,  tam  generál Janin vykonal,  v září r. 1918,  přehlídku 4. čsl. pluku.

Příležitost se naskytla za doby mého studia na Vysoké škole dopravní v Žilině, kdy tato škola  udržovala  pracovní  kontakty jednak s Technickou univerzitou v Drážďanech a Dopravním institutem v Moskvě  (MIIT) a navzájem také tyto školy pro studenty zajišťovaly prázdninové pobyty v jejich zemích. Spolu se 14 studenty jsem  v létě v roce 1967 vlakem odjel do Moskvy a odtud letadlem do Irkutska a  dále vlakem  cca 650 km do Tajšetu.  V Tajšetě  jsme byli ubytovaní ve stanovém pracovním táboře spolu s německými, ruskými   a zahraničními studenty studujícími v Moskvě. Stavebně se dokončovalo velké seřaďovací  a odstavné nádraží BAM. Těžkou fyzickou práci  při stavebních pracích vykonávaly i ruské studentky, které tam byly s námi, s velkým pracovním nasazením, s větším, než  jsme my byli zvyklí a schopní. Při práci se nepoužívala žádná těžká mechanizace, vše se dělalo ručně. Na stavbě  jsme pracovali 3 týdny a  naše práce neměla peněžní plnění. Byla nám ale hrazena doprava a týdenní pobyt v Moskvě, 14 dní na Krymu a podívali jsme se do Irkutska, k Bajkalu, o volných dnech do tajgy, do naprosto nedotčené přírody. Navštívili jsme  35 km vzdálenou řeku Birjusu, sibiřskou vesničku Šelechovo a na zpáteční cestě domů i ukrajinský Kyjev.

Tajšet tehdy bylo turisticky  těžko přístupné město. V roce 1967 uběhlo již 22 let od skončení Velké vlastenecké války ale dopad války byl vidět všude.  Ve městě byla zanedbaná veškerá infrastruktura, ulice a silnice byly vesměs prašné. Chodníky  v ulicích byly většinou dřevěné.  Několik budov blízko železnice bylo zděných ale převážná část obytných  domků  vypadala sice romanticky,  byly dřevěné  s vyřezávanými okenicemi, ale  bydlení nebylo v nich  moc pohodlné . Podnebí tam je výrazně vnitrozemské, v noci  byla nízká teplota, byla nám  ve stanech zima a tak jsme spali ve spacích pytlích v oblečení.  Ve studnách s pitnou vodou byl po celé léto dole ledový krunýř. Náš stanový tábor byl umístěn na  okraji města, blízko stavby. Při návštěvách města jsme téměř neviděli  muže ve  středním věku, kteří  se vrátili z války, viděli jsme  tam však mnoho  zmrzačených válečných invalidů. Většinu, i fyzicky náročných prací tam vykonávaly ženy. Na železnici např. pracovali při údržbě tratí, překládce zboží a také  vedoucí  celé  stavby  železničního uzlu v Tajšetě  byla  žena, hlavní inženýrka, energická  Sofie Andrejevna.

Pro zajímavost uvádím, že nedaleko našeho tábora byla budova  věznice NKVD, kde byla  vězněna Kathe Heusermannová, asistentka Dr Blaschka, osobního hitlerova dentisty. Ta  identifikovala  v roce 1945  ohořelé ostatky Hitlera po jeho sebevraždě v Berlíně podle jeho zubů, které znala nazpaměť. Byla propuštěna  v roce  1954 a zemřela v Dusseldorfu ve věku 83 let. Dlouho tato identifikace byla tajena, což vedlo k mnoha konspiračním teoriím. V Tajšetě, v zařízení NKVD, pobýval  i známý spolupracovník gestapa působící v Praze v době Protektorátu Jaroslav Nachtmann. Byl původem Čech ale  přihlásil se k německému  občanství a v době války byl konfidentem v Praze. Měl na svědomí  nepřímou smrt 200 účastníků odboje včetně  mnoha  parašutistů. Odpykal si tam trest a poté se  tam i oženil, ale v roce 1963 byl vydán do Československa. V Praze byl  odsouzen na 14 let ale se započtením  věznění v Sovětském svazu  si odseděl jen 2 roky  a  v roce 1974 se odstěhoval do SRN, kde v bavorském Regenu v roce 1995 zemřel.

Město jsem  virtuálně navštívil i nyní pomocí internetové aplikace Google Earth a viděl jsem, jak se město změnilo k lepšímu, silnice a cesty jsou nové,  s živičným povrchem, vystavělo se mnoho  zděných budov, železniční kolejiště  v uzlu se dokončilo včetně  železničních mostů a terénních úprav. Budova osobní železniční  stanice  v Tajšetě je ale stále stejná jak před 50 lety. V místě našeho stanového tábora je nyní vzrostlý březový lesík. Tak, jako před padesáti lety jezdí  nyní každý druhý den z Moskvy do Vladivostoku a zpět legendární vlak Rossija, který  vzdálenost  9288 km překonává za 6 dní.  I Irkutsk se změnil, zmodernizoval se, zvýšil se turistický ruch a nyní oblast, zejména Bajkal,  navštěvují nejenom všudepřítomní Japonci ale turisté z celého světa a také Češi. Ve městě je  otevřena restaurace U Švejka s plzeňským pivem a ulice Jaroslava Haška. Vystavěl se nový most přes Angaru, a mosty se už nehlídají na obou stranách ozbrojenou stráží. Jsou přístupné oblasti, kam dříve cizinci nesměli, včetně vojenského přístavu a pevností ve Vladivostoku. Ve Vladivostoku je také na Mořském hřbitově  obnovený památník československých legionářů, kde je pochováno 163 padlých. Stojí za to tuto oblast a Bajkal navštívit a podívat se tam. Již jenom cesta vlakem přes celé Rusko je zajímavým zážitkem.

 Ing. Josef Jirsa