Božena Němcová a Živa - "časopis přírodnický"                

Často se připomíná pobyt Boženy Němcové Na horách u České Třebové (1851) na pozvání Matouše Klácela , a také její hodnocení této návštěvy spolu s dětmi v dopise Žofii Rottové, kde vyniká spisovatelčin cit pro zhodnocení přírodních a životadárných hodnot onoho místa. Méně je u veřejnosti známo, že kromě jejích styků hlavně s literáty své doby s ní byl v úzkém kontaktu Jan Evangelista  Purkyně, jeden z největších přírodovědců, které máme. Seznámila se s ním až po jeho návratu do Čech z Vratislavi, v r. 1850, kdy v Praze přijal místo profesora fyziologie na Univerzitě Karlově. B. Němcová v té době žila v Liberci a koncem září t. r. měla cestu do Prahy, aby se postarala o syny, pro něž chtěla české školy. Přes rodinu prof. F.L.Čelakovského se poprvé setkala s J.E.Purkyněm a v její korespondenci se můžeme dočíst: "Já si představovala Purkyněho co přísného divného, ale to je člověk jako děcko přívětivý a upřímný, ani by člověk na první promluvení nepomyslil, že je to ten proslavený po celé Evropě fysiolog." Po svém návratu z Vratislavi do Čech založil časopis Živa (1853). Boženu Němcovou v materiální nouzi podporoval, přičemž jednou z forem, jak se mu mohla při překonávání životních těžkostí odvděčit, byly její příspěvky do tohoto časopisu, který měl mj. také obrozenecké poslání v poněmčeném prostředí. Purkyně Němcovou podržel půjčkou hned v první krizi, když byl její muž přeložen v r. 1851 do Uher, na cestovní výlohy se musel zadlužit a jeden z věřitelů rezolutně vymáhal dluh od jeho ženy v Praze - za situace, kdy jí onemocněl nejmladší synek. Ani po dvou letech nemohla Němcová splatit tento dluh, jak vyplývá z hořkého omluvného dopisu. Němcová by byla ráda, kdyby jí bylo dopřáno svými články přispět do Purkyňova časopisu a dluh "na ten způsob splatit". Brzy však musela odjet za manželem do Uher. Nicméně na zveřejnění jejích textů čerpajících ze vzdálených pobytů  skutečně s odkladem došlo.

     V r. 1859 můžeme v Živě sledovat poměrně obsáhlý "seriál" tří navazujících dílů článku "Kraje a lesy na Zvolensku". Je s podivem, čteme-li její texty, nakolik kvalifikované jsou v kontextu přírodovědeckého zaměření časopisu. Autorka popisuje poměrně podrobně podmínky prostředí jednotlivých dolin, potoků, horských hřbetů, vesnických sídel, pramenných zřídel, horninového podloží a vegetačního pokryvu. Dobře charakterizuje rozložení dřevinných dominant podle výškových stupňů, komentuje jejich vzájemný vztah a charakter v porostu, např. "Lesy od hamrů Černohrončanských po levém břehu Hronce přes Vepor Klenovský se táhnoucí a část lesů vysoké Poľany jsou pralesy... Vysoké tyto lesy sestávají nejvíce z jedlí, smrků, buků a částečně na jižních stranách smíšeny jsou s javorem a jasanem. Místy je samá jehličina, místy čistá bučina. Beňušský revír nemá pralesů a málo jasanů, ale má více kosodřeviny po holech, které na Černém Hronci není. Buk ve vysokých těch lesích vyrůstá vedle smrku a jedle do stejné s nimi výšky, do 100 — 120 stop, v průřezu 5 — 6 stop. Stává se při nich i štíhlejším..." Samozřejmě mnohem více prostoru posléze věnuje zvykům obyvatel jednotlivých obcí a okrsků, ale také jejich vztahům k přírodě, na níž jsou do značné míry závislí.

     Jinými příspěvky B. Němcové v Živě jsou črty z Bulharska, vyšly tiskem v r. 1860: "Pěstování růžového keře v Bulharsku" a "Starobulharské prostonárodní názvosloví hvězd a větrů". V prvním článku je současně perfektně technicky, ale zároveň poeticky vylíčen proces výroby vonného oleje z květních plátků vypěstovaných růží. Podrobná technologie spjatá se způsobem života bulharských Slovanů tu defiluje spolu s přesahy do teritorií vývozu, k Francouzům nebo Angličanům... Druhý text hned v úvodu napoví, o čem bude řeč: "Bulharský selský lid spravuje se doposud jak ve své domácnosti, tak i při všech svých pracích dle obyčeje sta­rých svých otcův, zůstávaje věren jich mravu, řeči i kroji Mezi tímto prostosrdečným lidem zachovalo se doposud mnoho velmi starobylých zvyků, obyčejů, pověr i mnoho písní a prihazek (pověstí)..." Tento text je mnohem více sběratelsky-jazykozpytný, ale provázaností s faktografií venkovského života balkánských Slovanů i pro přírodovědce cenný.

     Zcela jiným "pojítkem" mezi B. Němcovou a J. E. Purkyněm bylo jejich sledování tajnou policií  c.k. rakousko-uherské monarchie. Bylo období po revolučním roce 1848. Jakékoli projevy hnutí po národní samostatnosti přitahovaly pozornost nasazených špehů, soustátí se jevily jako ještě nebezpečnější než sociální vření. Purkyně se dík svému předchozímu pobytu ve Vratislavi do r. 1850 pražskům nepokojům vyhnul, ale zcela otevřeně vtěloval své národně-buditelské tendence do jakéhokoli psaného či veřejně pronášeného slova, včetně básní. Jako geniální fyziolog by policii nezajímal, ale pro své další osvětové aktivity začal přitahovat její pozornost až posléze víděňská Oberste Polizei Behörde usoudila, že objevila centrum revolučních snah v okruhu Purkyně - Němcová (spisovatelka sama se deklarovala jako slovanská literátka, manžel coby vrchní komisař finanční stráže už byl suspendován z úřadu a v disciplinárním řízení).  Kolem Němcové se počaly dít věci - tajní se začali zabývat jejími kontakty s výrobcem pušek Lebedou, s archeologem a knihovníkem Hankou, s bratrem literáta Karla Havlíčka, s propuštěným pevnostním vězněm Fričem... Bude potřeba zajistit a prozkoumat její korespondenci, ovšem se zvláštní opatrností, písemnosti mohou být ukryty mimo její domov... Nepříjemná se jak vídeňské, tak pražské policii jeví mezera v učených českých kruzích. Je třeba zajistit tajný dohled, který tuto skulinu vyplní. Konečně se vhodný informátor najde: je to dívka s dobrým vychováním, vyučuje a pokouší se uplatnit také spisovatelsky. Píše se leden 1855. Vloudí se přímo do domácnosti B. Němcové, budí současně důvěru i soucit, brzy si srdce sledované získá (ani sama spisovatelka, ani její nejbližší přátelé se nikdy nedověděli o poslání jejich nové mladé přítelkyně). Jednalo se o dceru jednoho z vůdčích bojovníků za svobodu v osmačtyřicátém Františka Jana Paula, který užíval vlastenecké jméno Břetislav, po r. 1848 byl zatčen, vězněn - až do května 1853. Bída rodin uvězněných aktérů narůstala, Paul měl 5 dětí, v archívech se našly žádosti o podporu...V lednu 1853 hází nejstarší dcera Paula do vozu císaře žádost pěti dětí o milost pro otce. Tomu žena mezitím zemřela. Válečný soud na jaře 1853 oznamuje, že Paul bude dále vyšetřován na svobodě a žádá policii o dohled. Zlomený revolucionář se stává konfidentem, bude dostávat měsíčně 40 zlatých. Vedl si umírněně a vydržel mezi pražskou inteligencí neodhalen. A byl to pravděpodobně on sám, kdo doporučil svou dceru Viktorii jako vhodnou konfidentku do okruhu Boženy Němcové. Pod policejním pseudonymem Antoinette Zaleski v archívních hlášeních sdílí dívka s proslulou spisovatelkou snad nejtvrdší rok jejího života v bídě a sama k němu nenápadně přispívá. Uveďme alespoň krátký úryvek z donašečské korespondence z ledna 1855: "...K Lamblovi a Hanušovi pravděpodobně přijdu jako vychovatelka a tak získám důvěru jejich žen. Co se týče Hanky a prof. Purkyně, je to poměr přátelský, navštěvuje je, když si chce vypůjčit knihy. O Štulcovi vím, ale povahu jejich vztahu jsem dosud nezvěděla... O Havlíčkovi se N. vyjádřila, že musí navštívit pí Havlíčkovou, poněvadž u ní už dlouho nebyla. Více jsem nemohla zjistit. O korespondenci musím pátrat velmi pozorně, abych místo důvěry nevyvolala nedůvěru... Vynasnažím se, abych co nejdříve získala víc..." V průběhu dalších měsíců referovali konfidentka řediteli pražké policie Paümannovi patrně ústně, jak napovídá pozdější německy psaná korespondence. Dochovány jsou i další, česky psané dopisy, a zdá se, že v nich začíná převládat zlidštěný tón, možná dokonce i bagatelizující některé dění, které by jinak policii enormně zajímalo. Zhruba vždy po půl roce odchází hlášení pražského ředitelství o nasbíraných informacích do Vídně včetně zabavené korespondence spisovatelky (zhruba po roce jí zbývají dopisy s Klácelem a zemřelým Čelakovským, nově už nekoresponduje). Pravděpodobně v červnu 1856 asi čtyřiadvacetiletá konfidentka A. Z. umírá na tuberkulózu, "nemoc chudých", její informátorská činnost trvala tedy něco málo přes rok. Narozdíl od Němcové se konfidentka od Jana Evangelisty Purkyně přes jeho otevřenost dozvěděla snad něco z přírodních věd, možná něco z jeho překladů Schillerových básní, ale jen málo z politiky. Podle policejních zápisů z r. 1857 byla Božena Němcová "pod dalším nutným dozorem" stále, neboť je "Czechismu oddána ve vysokém stupni". A zůstala pod ním ještě r. 1860, zřejmě až do smrti.

     Purkyně byl Němcové existenční oporou a také jeho postava, byť anonymně, žije v jejím nejznámějším díle "Babička", které dokončovala za nemoci na jaře 1854 (v té době bydlela v ulici z pražského Karlova náměstí kolem Emauz, téměř naproti katedře botaniky PřF UK, kudy denně po léta chodím na svou alma mater - pozn. autora). Babička v románu vypráví mladé Kristle  cestou z Božího těla příběh nějakého učeného podivína, který odešel z domu na obvyklou procházku, při níž ho ovšem badatelská náruživost  dovedla až do Krkonoš, odkud se k nelibosti domácí hospodyně vrátil domů až za několik dní. Z Pamětí J.V.Friče je tato historka známa o Janu Evangelistovi, který se v srpnu 1845 ztratil na dva týdny přesně stejným způsobem a odnesl si s sebou klíč od pokoje, v kterém zamkl své dva synky. Hospodyně jim měla připravit večeři, ale když slyšela křik, zjistila stav a zalarmovala profesora Čelakovského, který nakonec pokoj nechal otevřít paklíčem. Obavy o ztraceného učence s běžícím časem narůstaly až do jeho návratu z botanického výletu za 14 dní. V inventáři Muzea Boženy Němcové v České Skalici lze nalézt sošku J.W.Goetha, kterou Purkyně spisovatelce  věnoval jako symbol jejich přátelského vztahu.        

Pavel Kovář