Zamyšlení na říjen

Hle, člověk! Je člověk citlivka nebo necita?                         

Člověk je tvor citlivý, zažívá spousty různých citů a pocitů, libých i nelibých. Kde se asi pocity berou? Emoce v nás jsou vyvolávány různými vnějšími podněty, které sbíráme za pomocí pětice smyslů. Ovšem kromě toho jsou pocity vzbuzovány i vnitřními pochody. Stačí si z paměti vybavit nějakou situaci a už se dostavují pocity podobné těm, které jsme prožívali tehdy. Nebo např. když konečně ve své hlavě vyřeším složitý logický problém, tak přichází blažený pocit atd.

Jaký smysl a jaký účel pocity v člověku mají? Prožívané emoce jsou významná signalizační znamení, která nám pomáhají v nejrůznějších situacích. Například: vyvarovat se nebezpečí (strach), co nejrychleji ucuknout rukou z dosahu ostrého předmětu (bolest) nebo třeba setrvat déle v rozhovoru s přítelem (radost). Bez pocitů by to nešlo, protože nás provokují a vybuzují k různým důležitým činnostem počínaje základními životními potřebami.

Dalo by se tedy říci, že emoce určitým způsobem řídí lidské jednání. Ano, pocity se mohou dokonce stát hlavní řídící jednotkou celé lidské osoby. Ale rozmysleme dobře, co by znamenalo, kdyby naše rozhodování bylo pouze a výhradně určováno pocitem, který v nás právě teď převládá. Představme si například řidiče automobilu, učitele ve třídě nebo třeba starostu na radnici města zmítaného. Kdo se nechá vést pouze svými náladami (někdo tomu říká „hlas srdce“) a zahodí svůj rozum i zkušenosti, ten jistojistě nadělá leccos zlého sobě a zvláště lidem okolo. Z toho plyne, že v určitých situacích nesmí lidskou osobu ovládnout aktuální pocit.

Jindy je naopak žádoucí dát prostor emocím, poněvadž není možné emoce úplně vyřadit ze hry. Nelze dělat, jako bychom byli ne-citliví. Nelze ignorovat vlastní emoce, vždyť skrze ně přicházejí mnohdy důležité signály. A ten, kdo soustavně ignoruje nějaký významný a intenzivní pocit, ten si dost možná dříve nebo později užene nějakou poruchu chování, případně chorobu. Emoce přicházejí a odcházejí takřka pořád a nikdo z lidí není schopen je zastavit. A myslí-li si někdo, že se mu to povedlo, tak jim bude nejspíš nevědomky podléhat tam, kde by ho to ani nenapadlo.

Proto za šťastné nepovažuji ani jeden z extrémů. Máme i jinou možnost, než být citlivka nebo necita. Zdá se mi nejlepší, abychom přijali a uznali ten fakt, že každý z nás je citlivý tvor a že emoce, které prožíváme k nám skutečně patří. Uznejme své pocity, uznejme pocity dalších lidí, malých i velkých, dětí i dospělých, mužů i žen. Avšak v žádném případě se jim nepodřizujme. Protože pocity podobně jako oheň jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem. Rozhodujme se na základě vícero hlasů – dle hlasu pocitů, ale také dle hlasu své paměti, hlasu svého rozumu, a ve složitých rozhodnutích nejlépe i za pomoci dalších lidí. A uprostřed všech těch hlasů hledejme souzvuk. Žijme ani jako citlivka, ani jako necita – žijme s citem.

Kamil Vystavěl