Za Mgr. Janem Šebelou

Ve čtvrtek 22. června 2017 zemřel ve věku 76 let zdejší rodák a místní patriot, Mgr. Jan Šebela.
Narodil se na Štědrý den roku 1940 v dnes již neexistujícím domě čp. 42 na Starém náměstí. Byl tedy svým rodičům, vzhledem k datu narození, vlastně takovým „vánočním dárkem“. Tatínek, Oldřich Šebela, pocházel z Hodonína. Do našeho města přišel jako vyučený fotograf za prací, kterou získal v Tomkově fotoateliéru v Litomyšlské ulici. Později nalezl zaměstnání v železničních dílnách. Maminka Jiřina, rozená Šillerová, z domu čp. 42 pocházela. Žila zde její matka Aloisie Šillerová, která v domě provozovala mlékárnu a obchod ovocem, zeleninou, zvěřinou a drůbeží.
Českotřebovák od narození
Tajuplné prostředí starého domu s pavlačí, který v říjnu 1951 vyhořel a více nebyl obnoven, se svými klenutými stropy a tmavými chodbami, na malého Jana jistě zapůsobilo a to natolik, že v pozdějším věku propadl kouzlu historie. V domě čp. 42 na Starém náměstí tedy Jan prožil první roky svého života. Následně rodina dostala nový byt v bývalém domě knihkupce Dominika Trávníčka čp. 1451 v Hýblově ulici, kam se od babičky a dědečka přestěhovali.
Další stěhování nastalo do domu čp. 1101 na Farářství, do tzv. Čtverce. Zde Šebelovi prožili řadu let, navázali přátelství s řadou svých sousedů, spolu s nimiž a rodinou strýce a tety Šillerových, také zde žijících, podnikali různé výlety, např. k Černému rybníku v Opatově. Na pravidelných nedělních vycházkách s rodiči do okolí našeho města, prý vždy koukal, co „kde roste, leze, létá a plave“.A tak bez povšimnutí malého Jana nezůstaly např. bývalé rybníčky v Křivolíku, tehdy ještě obnažené stěny bývalých zdejších lomů či lesy a pole na Studené hůře, kam rodina často docházela. A tak začal domů nosit plné kapsy různých úlovků. Pochopitelně k velké radosti maminky. Ještě později propadl kouzlu paleontologie, jejíž základy získal během středoškolských studií od prof. Aloise Malicha. Ten mu tehdy v budově gymnázia umožnil uspořádat malou výstavku jeho nálezů. A tak vyzbrojen kladívkem vyrážel Jan Šebela do již zmíněných místních lomů či hliníku zdejší cihelny u Vrbovky, kde všude se tehdy poměrně snadno dalo přijít k zajímavé kořisti.
Čtverec sám, spolu s jeho okolím, protější školou a hřištěm poskytovaly malému Janovi a jeho kamarádům dostatečné prostředí k dětským hrám. Jan Šebela na své zážitky často vzpomínal. "Jednou se nám dokonce podařilo dostat se až na střechu chlapecké školy. Jelikož jsem prý nebyl často k nalezení a neslyšel maminčino volání, koupila si maminka poplašňák. Výstřel z okna bytu byl slyšet všude a výmluva, že jsem volání nezaslechl, už neplatila. Na Farářství jsem také poznal některé ze známých třebovských postav - svých sousedů. Např. hudebního skladatele Jindřicha Pravečka st. Seznámení tehdy nebylo nejšťastnější. Zkoušel jsem svůj nový dárek – stříkací pistolku na vodu a rozhodl se jí z rohového okna druhého patra vyzkoušet. Žel, Jindřich Praveček st. šel v tu chvíli zrovna kolem. Bleskurychle poté, co mu dopadly na klobouk první kapky, stál pak u dveří bytu s rukou na zvonku... Mezi sousedy byli i další známí obyvatelé města, např. učitel Antonín Kunst a František Vrbický, prof. gymnázia Jaroslav Rajchl, ředitel školy Antonín Hrdina, Marie Saidová, zakládající členku KSČ v našem městě nebo populární postavičku Žofinka Hartmanová. Na Farářství jsme bydleli do roku 1963, kdy přesídlili na Nové náměstí." . Dne 25. ledna 1968 se Jan Šebela v České Třebové oženil s Blankou Čejkovou, která se na dlouhých jedenačtyřicet let stala jeho životní družkou. Z manželství se narodil syn Martin. Od roku 1972 žil potom Mgr. Jan Šebela, již se svojí rodinou, na sídlišti Křib.
Studium, práce
Ve Třebové Jan Šebela vychodil v letech 1947 - 1955 základní školu (v Nádražní ulici, poté na Farářství) a v letech 1955 – 1958 absolvoval zdejší gymnázium, tehdejší Jedenáctiletou střední školu. Po maturitě byl přijat ke studiu na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde absolvoval v letech 1958 – 1960 obor biologie - chemie. Promoval 24. června 1960. Jako "promovaný pedagog" pak 18. srpna 1960 obdržel dekret tehdejšího Odboru školství a kultury rady ONV v Ústí nad Orlicí, na jehož základě byl jmenován učitelem 6. – 9. ročník na Osmileté střední škole v Ústí nad Orlicí II. Odtud byl v témže roce povolán k nástupu základní vojenské služby, kterou prožil v letech 1960 – 1962 u vojenského útvaru v Pardubicích.
Po návratu domů se vrátil do školství. V říjnu 1962 byl jmenován učitelem 6.- 9. ročníku na tehdejší ZDŠ ve Strážné. Jeho žádost o přeložení do rodného města, na ZDŠ Fučíkova, byla v roce 1963 zamítnuta. V roce 1964 tedy kantořinu opustil a v roce 1965 nastoupil do českotřebovského podniku Kovovýroba, později Koventa, podnik místního průmyslu (od roku 1990 Korado). Zde pracoval nejprve jako dělník v oddělení vzduchotechniky. Po zvýšení kvalifikace, v roce 1969 působil v témže podniku jako technik konstrukce výrobků v oddělení vzduchotechniky. Po následném studiu na Střední průmyslové škole pro pracující v našem městě (1967 - 1970) pracoval od roku 1978 jako samostatný přípravář v témže oddělení. V dalších letech prošel dalšími pracovními pozicemi, např. samostatný referent, technolog, vedoucí normovač. V roce 1997 se stal správcem archivu. Zde působil do osmašedesáti let svého věku, kdy musel kvůli náhlému onemocnění manželky práci den ze dne opustit.
Záliby
Během studentských let se u Jana Šebely objevila láska k historii našeho města. Tehdy dostal od svého prastrýce, bývalého místního typografa a majitele knihtiskárny, Josefa Štusáka, krabičku starých pohlednic, pocházejících z první světové války. Mezi nimi bylo i několik třebovských, které si dal stranou. Tím byl položen základ jeho sbírky. Jelikož v té době probíhala výstavba Nového náměstí a s ní související demolice části starého Trávníka, požádal svého otce, profesionálního fotografa, aby mu mizející stavení dokumentoval. A tak tehdy začaly vznikat první snímky třebovských chalup, které si přidal ke svým pohlednicím a sbírka, i když v miniaturním provedení, byla na světě. Později si sám koupil vlastní fotoaparát a mizející třebovská zákoutí dokumentoval již osobně. Záliba k fotografování ostatně prý u malého Jendy propukla již v dětském věku a to na vycházkách s rodiči. Tatínek ho tehdy, jako malého kluka, často zachycoval svým měchovým aparátem. Nosit fotoaparát na ramenou se Jendovi strašně líbilo a chtěl si ho stále půjčovat. Nastaly však obavy o jeho poškození. Tak aparát měl tatínek v kapse a Jenda, nevýslovně šťastný, pyšně nosil na ramenou prázdnou brašnu. Ostatně takto byl častokrát fotografován.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se u Jan Šebela stal dopisovatelem do regionálního tisku. A tak jeho články, pojednávající o Třebové a výročí místních osobností nalezneme např. v tehdejší Jiskře Orlicka nebo Pochodni. Poté na několik let s psaním přestal. Navázal však později články v Českotřebovském zpravodaji. Stranou nesmí zůstat ani jeho publikační činnost. Je tak obsáhlá, že ji uvádím přehledně za článkem. Další velkou zálibou byla práce pro městské muzeum. Prvně se zde objevil jako mladík, jako spolupracovník tehdejšího správce Bohuslava Štanglera, docházel sem však i později, za jeho nástupce, učitele Emila Mikoleckého. Návrat Jana Šebely do muzea nastal v roce 1985, kdy v jeho čele stanul nový správce, pan Jiří Pištora. Tehdy se muzeu začalo blýskat na lepší časy a tak Jan Šebela spolu se synem Martinem stali prvními Pištorovými spolupracovníky. Společně započali se stěhováním sbírek z nevyhovujících a vlhkých depozitářů a jejich ukládáním v novém depozitáři. V muzeu mohl také Jan Šebela pokračovat za spolupráce svého několikaletého kamaráda, předčasně zesnulého doc. RNDr. Ilji Peka, CSc. v rozvoji svých znalostí z oboru paleontologie. Díky svým znalostem v tomto oboru pracoval i na evidenci a determinaci fosilního materiálu v muzejních sbírkách. Později zde po řadu let pracoval na třídění a katalogizaci fotografií a pohlednic.
Otevření nové vlastní expozice českotřebovského muzea v čp. 11 bylo jeho velkým snem a vleklé porevoluční spory ohledně domu čp. 11 mu braly naděje, že se otevření muzea dočká. „Vzkříšení městského muzea bylo mým dlouhodobým snem. Mé obavy, že se toho již nedočkám, se ukázaly být bohudíky liché. Mám radost z velkorysé přestavby a přístavby jeho sídla. Naše městské muzeum vstoupilo do nové etapy své existence a mně nezbývá než přát mu do dalších let úspěšnou činnost k potěšení občanů i návštěvníků města,“ uvedl Jan Šebela v rozhovoru pro Čt. zpravodaj v r. 2015.
Volné chvíle již od mladých let Jan Šebela trávil na své zahrádce v Hliníkách, kterou převzal v roce 1980 po svém otci. Vybudoval zde poměrně rozměrnou skalku, kterou pravidelně doplňoval o nové přírůstky, získané na výstavách v litomyšlských školkách nebo také při návštěvách svých známých. Dokud zdraví a síly stačily a za pomoci členů rodiny (kterých však postupně ubývalo) zde pěstoval snad všechny druhy zeleniny. Nescházely ani květiny mnoha druhů a barev.
Jan Šebela býval původně s manželkou, poté i sám, pravidelným účastníkem veřejného života ve městě. Navštěvoval snad všechny vernisáže výstav, pořádané zdejším muzeem a KC, nescházel na Muzejních nocích v Kozlově, premiérách představení DS Hýbl, pravidelně zavítal též na náměstí o Týdnu sportu či Vinobraní.
Nenaplněné sny
Určitě jich bylo více, ale uveďme ten, k jehož realizaci podnikl příslušné kroky. Tím bylo přemístění sochy sv. Václava z jeho nynějšího místa za kostelem sv. Jakuba do středu nově rekonstruované ulice Na Splavě, tedy do míst, kde jak je mnohým obyvatelům našeho města známo, socha původně stávala. Stejně, tedy bez úspěchu, dopadla snaha o pojmenování úzké uličky, spojující ulice Moravskou a Chorinovu označením U brány. (Ulička je v tzv. indikační skice města z roku 1770 pojmenována "Torgasse" jako připomínka někdejší horní městské brány. Obdobně pak existenci druhé (dolní) brány, dodnes připomíná ulice Podbranská).
Krátké onemocnění, které nikdo z nás, ba dokonce ani sám Mgr. Jan Šebela neočekával, předčasně ukončilo jeho životní pouť.
Čest jeho památce! (Re)