ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM  NA  LEDEN  2018                      
50 let od úmrtí Františka BĚLSKÉHO (12.8. 1884 – 17.1. 1968),
akademického malíře a středoškolského profesora
Jeho životopisné údaje hovoří pouze o uměleckých školách, které absolvoval, ale málokdo ví, že po ukončení obecné školy se nejprve vyučil kovářem. Krátce také pracoval jako dělník v textilní továrně v Josefově Dole, absolvoval výuku fotografa a soukromé studium na střední škole. Do České Třebové přišel v roce 1923. V té době měl za sebou vojenskou povinnost, svatbu a několik let praxe na středních školách v Novém Městě na Moravě a Jindřichově Hradci. Rodina prof. Bělského nejprve bydlela v ředitelské vile reálného gymnázia (dnes ZUŠ), později si zakoupila vlastní domek ve Svatováclavské ulici na Trávníku. Na zdejším gymnáziu František Bělský působil jako profesor kreslení a modelování. Nezanedbával ani svoji uměleckou tvorbu. Všechny jeho práce (figurální, krajiny, portréty, zátiší, květiny, hospodářská zvířata, oleje, pastely, grafika) byly poznamenány školami, které absolvoval. A nebylo jich málo. Uměleckoprůmyslová škola, Královská bavorská akademie výtvarných umění v Mnichově (prof. Otto Seitz), Akademie výtvarných umění v Praze (profesoři Emanuel Dítě, Vojtěch Hynais, August Brőmse). Získané zkušenosti ještě rozšířil cestami za obrazy do Itálie, Německa, Francie a Holandska. Pravidelně obesílal výroční výstavy, které pořádala Jednota výtvarných umělců, vystavoval v řadě měst doma i za hranicemi (např. Záhřeb, Londýn). V našem městě vystavoval na akcích Národ svým výtvarným umělcům v českotřebovském gymnáziu. Některé názvy jeho děl z výstavních katalogů: Makové pole (olej), Bez (pastel), Astry (pastel), Kopretiny (olej), Dvě matky (lept), Odpočinek (lept), Pastva (lept), Vnitřek českotřebovského kostela (olej), Pivoňky (olej), Kuřata (olej), Vnitřek lesa (olej). František Bělský je také tvůrcem velkolepého třídílného obrazu Vztyčení státní vlajky, který byl ozdobou slavnostní síně českotřebovského gymnázia. Dnes je obraz nezvěstný. Prof. Bělský se také objevoval v různých uměleckých porotách a byl též jmenován prvním čestným předsedou Mezinárodního svazu mírových umělců. Poslední roky, již jako vdovec, prožil ve svém rodišti – v Kosmonosích u Mladé Boleslavi, kde i zemřel.
 
30 let od úmrtí Emila MIKOLECKÉHO (21.3. 1907 – 5.1. 1988),
učitele, městského kronikáře, hudebníka a správce muzea
Narodil se ve Vídni. Krátce na to se rodina přestěhovala do České Třebové, kde bydlela v chalupě čp. 292 v Riegrově ulici. Dnes zde stojí  opravený rohový dům. Otec se zabýval malým hospodářstvím a věnoval se obuvnickému řemeslu. Emil měl ještě dva mladší sourozence – bratra Roberta a sestru Marii. V České Třebové vystudoval reálku (maturoval v roce 1924), v Čáslavi učitelský ústav. Učitelskou dráhu započal na Žamberecku, na měšťanskou školu do České Třebové přišel z nacisty obsazeného Lanškrounska, z Horní Čermné. Hned po příchodu se začal věnovat , kromě náročného povolání učitele, osvětové činnosti. Pracoval v městské knihovně, kulturní komisi MěstNV, občanském výboru. Dopisoval do krajinských časopisů, do kterých uložil mnoho zajímavých vlastivědných příspěvků z České Třebové a jejího okolí. Byl spoluredaktorem časopisu Hlas Osvětové besedy a jedenáct let působil jako městský kronikář. Mnoho pro město vykonal ve funkci správce sbírek městského muzea. Organizoval výstavy, přednášel, publikoval, pomáhal muzejním badatelům i studentům při zajišťování vlastivědného materiálu. Tato práce nepřinášela jen radost. Musel řešit vyklizení expozic muzea ve staré radnici a následné uložení sbírek do náhradních, nevyhovujících depozitářů. Muzejní práci opustil až ze zdravotních důvodů. Hudební talent prokázal v pěveckém spolku Bendl a v Orchestrálním sdružení Smetana, kde sedával u partu druhých houslí. Za dlouholetou obětavou práci pro město a činnost v kulturních institucích, obdržel Emil Mikolecký řadu diplomů a čestných uznání od městských i okresních orgánů.
 
95 let od narození Ing. Josefa POŠTULKY (6.1. 1923 – 5.3. 2009),
stavebního projektanta významných staveb doma i v zahraničí
Narodil se v českotřebovské železničářské rodině. Jako absolvent gymnázia v místě rodiště pokračoval ve studiu na fakultách inženýrského stavitelství v Bratislavě a Darstadtu. Studia dokončil v roce 1950. Jeho prvním pracovištěm po úspěšném absolvování vysokoškolských studií byl Stavoprojekt Bratislava, kde působil plných 18 let ve funkci projektanta konstrukcí. Další zaměstnání absolvoval v družstvu Expertia a v projektovém ústavu kultury Bratislava. Ing. Poštulka vypracoval projekty pro více jak 1500 staveb, realizovaných na Slovensku, i v zahraničí (Čína, Afganistan, Maďarsko, Rakousko, Německo, Holandsko). Je také autorem sedmi patentů. Navrhoval stavby z oceli, betonu i dřeva. K nejznámějším stavbám patří zastřešení olympijských stadionů v Mnichově, nebo sportovní haly v Bratislavě. A nebyly to jen nosníky, střechy a stropy. Realizoval také výrobní haly ve Snině, velkogaráže v Bratislavě, Žilině, Ostravě a Plzni, věžové domy v Krasňanech, Partizánském nebo v Bratislavě. Je také autorem Domu odborů v Bratislavě. Pro Českou Třebovou připravil projekt rekonstrukce střechy pro tehdejší Strojtex a projekt rekonstrukce budovy čp. 11 s náčrtem přístavby ve vedlejší proluce. Za významný přínos v oblasti projektování staveb, hlavně střech a stropů, obdržel Ing. Josef Poštulka od Slovenské komory stavebních inženýrů cenu Prof. Dr. Ing. Jozefa Havraníka. Stalo se tak 17. září 1998 při příležitosti Betonářských dní v Bratislavě.
 
105 let od narození Františka REDLA (4.1. 1913 – 30.11. 2006),
slovenského a pak českého učitele a loutkáře
Jeho rodným městem byla Vídeň. Rodiče pocházeli z Moravy a seznámili se v české společnosti ve Vídni. První tři roky byl žákem německé obecné školy, v dalších letech studentem soukromé reálky spolku Komenský. Aby mohl působit v Čechách, složil po maturitě na československém velvyslanectví ve Vídni nostrifikační zkoušku z filozofie a československé vlastivědy. Doplňovací učitelskou maturitu vykonal ve Znojmě.
Poprvé byl ustanoven výpomocným učitelem na Slovensku v Malé Polaně u Medzilaborců, poté v Košicích, Prešově a ve Štiavniku u Velké Bytče. Když složil zkoušky učitelské způsobilosti na slovenském učitelském ústavu v Prešově, nastoupil vojenskou prezenční službu. Po vojně ještě učil v obci Bukovce u Košic, kde jej v roce 1938 zastihla květnová i zářijová mobilizace. Krátce na to se na Slovensku zcela změnily poměry, a protože byl Čech, musel odejít k babičce na Moravu, kde měl domovské právo. Když ministerstvo školství vyhovělo jeho žádosti kdekoliv učit, byl ustanoven učitelem na obecné škole v Parníku u České Třebové a to 14. března 1939. Následně ještě učil v Dolní Dobrouči a pak i jako odborný učitel v Dolní Čermné. Potom přišlo totální nasazení, naštěstí jen v Protektorátu. Po válce trvale učil v České Třebové, převážně na škole na Parníku. V šedesátých letech byl ředitelem základní školy v Nádražní ulici, ale jen do normalizace. Pro nesouhlas s politikou KSČ, podpis rezoluce proti vstupu spřátelených armád a další přestupky byl zbaven všech funkcí a doučil zbývající 3 roky jako řadový učitel.
     V roce 1990 spoluzakládal zdejší první organizaci důchodců a byl jejím předsedou, později místopředsedou. Do roku 1995 pravidelně organizoval pro Svaz důchodců tuzemské i zahraniční zájezdy, především do Rakouska a Německa, řadu let vedl kurzy seniorů v německém jazyce. V padesátých letech společně s manželkou hrával loutkové divadlo na loutkové scéně Úsvit. Bohužel, toto oblíbené divadlo ukončilo činnost s novou výstavbou čtvrti Trávník.
 
205 let od narození MUDr. Františka RYBIČKY (8.1. 1813 – 17.3. 1890),
lékaře – lidumila, veřejného činitele a překladatele
Byl nejmladším ze tří dětí českotřebovského pláteníka Josefa Rybičky a jeho ženy Veroniky. Ve svém rodišti navštěvoval ještě nejstarší dřevěnou školu u bývalé kostnice blízko kostela a také tzv. „starou školu“ v domě čp. 11 (Gzílův dům). Gymnazijní studia , podle posledního zkoumání, vykonával ve Vídni, Litomyšli, Příboře a Kroměříži. Kde dokončil filozofii, nutnou k dalšímu studiu medicíny na univerzitě, není do dnešních dnů známo (první rok absolvoval ve Vídni ). Lékařství studoval v Praze a ve Vídni, kde promoval v roce 1838. Po studiích se usadil v rodném městě České Třebové. A brzy se také oženil. Jeho manželkou se stala o jedenáct let mladší Kateřina Drozdová z Prahy. Také ona později vstoupila do zdejší regionální historie svými styky s Boženou Němcovou. Původně žil v otcovském domě čp. 22 na náměstí, později se přestěhoval do nově postaveného domku čp. 605 na úpatí Jelenice. MUDr. Rybička se vedle své lékařské praxe věnoval různým koníčkům a veřejnosti. Zabýval se literární činností, studiem přírodních věd, stal se druhým starostou místního Sokola a mnohaletým předsedou Občanské besedy. Spoluzakládal Občanskou záložnu, patřil k prvním místním divadelním ochotníkům. Zajímal se o botaniku (sestavil obsáhlý herbář českotřebovské flóry), filozofii, překládal z italštiny, latiny a řečtiny. Vlastnil bohatou několikajazyčnou knihovnu. V roce 1848 se stal prvním konstitučním starostou města České Třebové. Úřad starosty města vykonával do září 1850, kdy jej vystřídal kupec Jan Čížek. Působil ve čtenářském a zpěváckém spolku a zasloužil se také o postavení akciového pivovaru v České Třebové. Do tohoto podniku dal téměř všechny úspory, o které později přišel. To byla také jedna z příčin jeho dobrovolného odchodu ze života.
                                                                                                                                                          Jan Skalický

Vzpomínka na Ing. Karla Skřivánka

Dne 17. ledna uplyne 25 let, co odešel všestranný muzikant a profesor českotřebovské večerní průmyslovky, stavař Ing. Karel Skřivánek.
Uměl vždy pomoci i potěšit. Takoví lidé by opravdu neměli umírat.
Vzpomínám na něho jako na svého oblíbeného kolegu ze školy, ale i jako přítele a kamaráda.
Na řadě fotografií ho můžeme najít  Karla Skřivánka s harmonikou, se kterou si tak dobře rozuměl, stejně dobrý byl jako hornista v Orchestrálním sdružení Osvětové besedy Česká Třebová.
Jeho manželka, zdravotní sestra  Ludmila Skřivánková se angažovala v Červeném kříži, to bylo přednášek, které absolvovala.
Dcera Ing. Ludmila Gulyasová se zase angažovala v českotřebovském Sokole.
Dnes  je již všechny vespolek bohužel zdravím "tam nahoru" a věřím, že si je Třebováci takto společně připomenou v souvislosti s nadcházejícím lednovým výročím úmrtí Karla Skřivánka jenom v dobrém.   

 

 

(Milan Mikolecký)
 
Nedožitých 85 let ing. Jiřího JANDERY, CSc. (17.1. 1933 – 22.6. 2007),
městského architekta v České Třebové
Narodil se v České Třebové v rodině strojvedoucího Čeňka Jandery. Vystudoval místní gymnázium a v Praze na ČVUT fakultu architektury a pozemního stavitelství. Vysokoškolská studia ukončil v roce 1957. Na umístěnku nastoupil do Státního projektového ústavu Chemoprojekt, později Cheming v Pardubicích, kde pracoval až do odchodu do důchodu.
Městským architektem v České Třebové se stal v roce 1992. Pro naše město a také pro soukromé investory vypracoval celou řadu stavebně architektonických studií. Jmenujme alespoň koncepci fasád závodu Korado, koncepci pavilónu „ Prameniště Javorka“, rekonstrukci Malé scény, rekonstrukci městské polikliniky, úpravu a architektonické řešení Domu s pečovatelskou službou, objektu TEZA, zakázku pro sportovní areál „ Peklák“, bistro Koruna nebo barevné řešení fasád na městských domech Na Farářství a koncepce řešení multifunkčního dopravního terminálu Jana Pernera.
Jeho poslední prací byla architektonická studie na rekonstrukci Národního domu.
S průřezem jeho tvorby se měla možnost seznámit českotřebovská veřejnost na Výstavě realizací a projektů ve Výstavní síni Kulturního centra v lednu 2005. Jiří Jandera byl především Třebovák, jako znalec místních poměrů měl velký cit pro lokalitu, kterou navrhoval a vytvořil třeba i několik různých studií,. než s jednou z nich, kterou uznal za dobrou, vyšel na veřejnost. Na té potom trval a dokázal ji obhájit. Tím byly vlivy neodborníků na jeho práci eliminovány.  Jiří  Jandera nám všem ve Třebové ve funkci městského architekta již deset roků chybí, zaplnit jeho místo po něm nebylo po dalšího následníka ve stejné funkci opravdu snadné.  (mm)