ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM 

NA  BŘEZEN  2017

85 let od úmrtí Gustava HABRMANA (24.1. 1864 – 22.3. 1932), novináře, spisovatele a uznávaného politika

Narodil se v rodině českotřebovského pekaře. Jeho rodná chaloupka čp. 62 stávala pod kostelem při dnešní spojnici mezi Novým a Starým náměstím. Byla zbourána na přelomu let 1965 a 1966. Po ukončení měšťanské školy se u svého strýce Viléma Dobrovského vyučil soustružníkem dřeva. Protože doma nenašel práci, vydal se v roce 1879 pěšky do Vídně na zkušenou. Pracoval postupně u několika mistrů a také se zapojil do politického života. Účastnil se tajných dělnických schůzí a stal se kolportérem radikálně levicových časopisů a letáků. V září 1884 byla objevena tajná tiskárna a Habrman byl za spoluúčast na vydávání úředně nepovolených novin odsouzen ke čtyřem rokům těžkého žaláře a navždy vypovězen z Vídně. Trest si odbýval ve Steinu. Dobu vězení si zkrátil samovazbou na tři roky. Po propuštění 2. srpna 1887 odešel do Paříže a pak do Spojených států amerických. V USA se opět zapojil do politického života. Byl novinářsky činný, dokonce začal studovat práva na chicagské univerzitě. Když jej vážná nemoc donutila k návratu do Čech (1897), pracoval v redakcích dělnických časopisů v Brně, Vídni (tajně), Moravské Ostravě a Plzni. V letech 1907 až 1918 byl říšským poslancem za okres Plzeň – venkov, kde byl velice oblíben. V samostatném československém státě zastával úřad prvního ministra školství a národní osvěty a od roku 1921 vedl ministerstvo sociální péče. Po čtyřech letech musel ze zdravotních důvodů konsolidované ministerstvo opustit. Ve volbách v letech 1925 a 1929 se nechal zvolit pouze do Senátu. Zemřel ve Skrbkově sanatoriu v Praze. Své osudy Gustav Habrman zachytil ve vzpomínkové knize Z mého života.

135 let od úmrtí Františka Matouše KLÁCELA (7.4. 1808 – 17.3. 1882), pedagoga, vychovatele, žurnalisty, básníka, spisovatele, literárního kritika, účastníka revolučních událostí roku 1848, přítele Boženy Němcové

Narodil se v České Třebové jako nejmladší ze šesti dětí ševce Antonína Klatzla. V pozdějších letech si své jméno počeštil. Do školy začal chodit v místě rodiště, gymnaziální a filozofická studia absolvoval v Litomyšli. V roce 1827 z existenčních důvodů vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Matouš (řeholní slib složil v roce 1833). Vystudoval brněnský teologický ústav, studoval i na univerzitě v Olomouci. Ještě než školu dokončil, byl povolán zpět do Brna, aby se sám stal profesorem filozofického ústavu. Po devíti letech, přestože patřil k nejlepším a nejoblíbenějším pedagogům, byl donucen z místa odejít. Důvodem byly svobodomyslné názory, jimiž navazoval na myšlenky B. Bolzana a Hegela. Krátce se objevil v Praze, následoval Liběchov, kde pracoval jako bibliotékář zámecké knihovny. Přestože se mu zde líbilo, musel se vrátit zpět do brněnského kláštera, kde většinu času věnoval teoretické práci. V revolučním roce 1848 se horlivě účastnil politického dění v Praze ( člen Národního výboru, organizátor Slovanského sjezdu). V té době byl také redaktorem brněnského Týdeníku (s J. Oheralem). Když pražské povstání bylo poraženo, krátce se skrýval v České Třebové, odkud odešel do Brna. Do roku 1852 se zde věnoval redigování deníku Moravské noviny. Do této doby také spadá existence Českomoravského bratrstva, protchnutého  myšlenkou celosvětového sbratření, do kterého také patřila Božena Němcová. Duchovním otcem byl samozřejmě F.M. Klácel, který byl s největší pravděpodobností také autorem epitafu, jenž vyšel s nekrologem při úmrtí spisovatelky v Moravských novinách 28. ledna 1862. V letech 1849 až 1853 se významně podílel na založení a pak i činnosti moravské vzdělávací organizace Národní jednota sv. Cyrila a Methoda. Krátce byl jejím prvním starostou, pak vedl její přírodovědný obor. Léta 1853 až 1869 prožil většinou v brněnském klášteře, kde se věnoval spisovatelské a badatelské činnosti. Působil i jako soukromý učitel v bohatých rodinách. Zatrpkl a do určité míry přerušil i kontakty s českými vlasteneckými kruhy. Tehdejší ministr Jiskra, dřívější jeho žák mu opatřil pas, se kterým v srpnu 1869 odejel do Ameriky. Zde psával pod jménem Ladimír. Štěstí, které očekával, nenalezl. Žil v bídě, odkázán na pohostinství milosrdných krajanů. Zemřel v městečku Belle Plaine v rodině Františka Záleského

Z Klácelova literárního díla je třeba upozornit alespoň na jeho Mostek aneb sestavení skromných myšlenek o tom, na čem každému záležeti má (1842), Básně (1836), Dobrovědu (1847), Počátky vědeckého mluvnictví českého (1843) nebo Listy o původu socialismu a komunismu (1849).

V roce 2008 proběhly oslavy F.M. Klácela v jeho rodišti. K dvoustému výročí oslavence, uspořádalo Městské muzeum Česká Třebová celou řadu akcí (výstava, koncertní provedení opery F.K. Zedínka Obrázky z Hor, třídenní sympozium, odhalení pamětní desky na domě čp. 66 v Hýblově ulici).

110 let od narození Emila MIKOLECKÉHO (21.3. 1907 – 5.1. 1988 ), učitele, hudebníka, kronikáře, vlastivědného a muzejního pracovníka

Narodil se ve Vídni, brzy se ale s rodiči přestěhoval do České Třebové. Bydleli v chalupě čp. 292 v Riegrově ulici. Na místě tehdejšího obydlí dnes stojí vysoký rohový dům s obchodem v přízemí. Otec se zabýval malým hospodářstvím a obuvnickým řemeslem. Prvorozený Emil (měl ještě bratra Roberta a sestru Marii) vystudoval českotřebovskou reálku (maturoval v roce 1924) a v Čáslavi učitelský ústav. Kantorskou dráhu započal v České Rybné na Žamberecku, na měšťanskou školu do České Třebové přišel z Horní Čermné. Hned po příchodu se začal věnovat osvětové činnosti. Pracoval v městské knihovně, kulturní komisi MěNV, občanském výboru. Dopisoval do krajanských časopisů, do kterých uložil mnoho zajímavých vlastivědných příspěvků z České Třebové a jejího okolí. Jedenáct let působil i jako městský kronikář. Byl činným v Orchestrálním sdružení Smetana, kde sedával u partu druhých houslí a v pěveckém spolku Bendl, jehož byl dlouholetým členem. Mnoho pro město vykonal ve funkci správce sbírek městského muzea. Rozšiřoval muzejní sbírky, organizoval výstavy, přednášel, publikoval, pomáhal muzejním badatelům i studentům při zajišťování vlastivědného materiálu. Tato práce nepřinášela jen radost. Musel řešit vyklizení expozic muzea ve staré radnici a následné uložení sbírek do nevyhovujících depozitářů. Muzejní práci opustil až ze zdravotních důvodů. Nejdříve si ale za sebe našel odpovídající náhradu. I když mu těžká nemoc nedovolovala vycházet mezi lidi, stále se zajímal o dění ve městě. Bohužel, otevření nového muzea s výstavními prostorami se nedočkal. Pochován je na českotřebovském hřbitově.

105 let od narození Zuzany VEJRYCHOVÉ – ŠVABINSKÉ  (15.3. 1912 – 4.6. 2004)

Narodila se v rodině pražského malíře a pedagoga Rudolfa Vejrycha a jeho první ženy Anny, rozené Procházkové. Když se rodiče rozvedli a matka provdala za Maxe Švabinského, stala se po čase Zuzana jeho dcerou. To již vlastní rodiče neměla a jí bylo 33 let. Od té doby byla svému druhému otci nejen hospodyní, ale i starostlivou pečovatelkou a sekretářkou.

Postupně se také stala tou nejlepší propagátorkou a znalkyní tvorby obou svých otců. Zpracovala podrobný soupis jejich výtvarných prací, napsala o nich nespočet odborných a životopisných článků a studií. Absolvovala celou řadu přednášek, hovořila na vernisážích i v celostátním rozhlase a v televizi.

Spolupracovala s Památníkem Maxe Švabinského při Muzeu Kroměřížska, s Národní galerií v Praze i s celou řadou dalších institucí. Starala se také o kozlovskou chaloupku, kterou převzala po své tetě Elišce.

V letech 1967 až 1968 ji velkým nákladem opravila a vnitřek doplnila původním zařízením. Do Kozlova jezdila nepravidelně až do svých devadesáti let. Asi v osmdesáti letech začala psát své paměti, kde mimo jiných vzpomínek se vyznala ze své lásky ke Kozlovu. Vzpomínková kniha dostala název Světla paměti a vyšla v roce 2002.

Nedožitých 85 let Josefa ZEMANA – ŠVÝCARA (7.3. 1932 – 16.8. 2013)

Znali jsme jej jako úspěšného sportovce, divadelníka, skauta a chataře na Srnově. Od mládí sportoval. Svoje dětství a mladá léta prožil na škvárovém fotbalovém hřišti u „Červeňáku“. Jeho velkým vzorem byl starší bratr Jiří. Za dospělé hrával nejprve na Parníku, po základní vojenské službě přestoupil do českotřebovské Lokomotivy. Fotbal nebyl jeho jedinou zálibou a koníčkem. Mnoho času také věnoval divadlu a skautingu. Na divadelní prkna jej jako mladíka přivedl nezapomenutelný českotřebovský herec a režisér Oldřich Bittl. Hrával různé policajty, četníky, rytíře, dokonce i koně a generála. Vedle malých rolí zvládal i role vážných, zralých charakterů, např. majora Swindona v Shaowě Pekelníkovi, otce v Čapkově Matce, asistenta kliniky v Čapkově Bílé nemoci, či zbabělého Mariana v Karvašově Půlnoční mši. Z komických rolí, velice rád vzpomínal na roli Bouzina v Takové ženské na krku, ceremoniáře Tse v Dobývání princezny Turandot, kostelníka Piškytle v Dalskabátech, poručíka Gustava v Mamzelle Nittouche, nebo starostu Humpála v inscenaci Jak se stal Rumcajs loupežníkem. V Junáku začal hned po válce v roce 1945. Na tábor v Opatově přijel opožděně. Vymlouval se, že měl jet na pionýrský tábor do Švýcarska. Tím vznikla jeho přezdívka. Říkali mu tak i sportovci a divadelníci. Později ve skautingu pracoval jako činovník, vedl fotografický archiv a kroniku. Ostatně, kroniku vedl i v divadelním spolku Hýbl. Staral se zde i o sklad divadelních rekvizit.

                                                                                                                                                                              Jan Skalický