ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM  NA  MĚSÍC  ČERVEN  2017   

40 let od úmrtí Jiřího KREJČÍHO (1.12. 1899 – 8.6. 1977), akademického malíře, výtvarného kritika a odborného spisovatele

Narodil se v Praze v rodině významného českotřebovského rodáka Františka Václava Krejčího. Každé prázdniny přijížděl do České Třebové za svým dědečkem Františkem Vostárkem, strojmistrem státních drah. V pozdějších letech zde i maloval. Důkazem toho jsou jeho obrazy s českotřebovskou tématikou.
Umělecká studia započal na pražské UMPRUM / VŠUP, ale po roce přestoupil na Akademii výtvarných umění (1919 až 1925). Absolvoval u prof. Maxe Švabinského. Po skončení AVU byl na dvouměsíčním studijním pobytu v Paříži. Inklinoval nejprve ke kubismu, maloval abstrakci, nakonec se inspiroval poetikou surrealismu. Používal olejové, temperové a akvarelové barvy, nevyhýbal se ani grafickým technikám. Experimentoval s fotografickými postupy a fotomechanickou malbou a hodně kreslil karikatury. Projevoval se jako velký milovník přírody, volné krajiny i tichých lesních zákoutí, v nichž dokázal zachytit neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Volil přitom jednoduché výrazové prostředky. Používal metodu výtvarné zkratky, v níž je tvar i barva ve vyrovnané symbióze. V protikladu je Krejčího zájem o vysloveně městská témata. Ve třicátých letech tak reagoval na sociální vlnu v umění. Téma ulice jako symbolu moderní doby jej provázelo i později. Od roku 1927 byl členem brněnské Skupiny výtvarných umělců, v roce 1939 jej přijali do SVU Mánes. Pravidelně obesílal členské výstavy, jako host byl zastoupen na Jubilejní výstavě UB v Obecním domě v Praze (1933), samostatně vystavoval v Topičově salonu (1942, 1946, 1948), v Síni Mánesa (1943), v Domě čsl. Kultury v Berlíně (1964), posmrtně v GVU Hradec Králové (2001). Dílo Jiřího Krejčího je zastoupeno v NG Praha, GMU Roudnice n. L., VČG Pardubice a dalších veřejných sbírkách i mezi soukromými sběrateli. V umění svého otce se vzhlédla dcera Hedvika (nar. 4.1. 1947), absolventka SUPŠ a AVU v Praze. Jiří Krejčí nebyl jen malířem, ale i sochařem (je autorem řady drobných plastik), výtvarným kritikem a odborným spisovatelem. Napsal menší monografie o Václavu Špálovi a Josefu Mánesovi a knihu Hovory o obrazech. Zemřel v obci Chřibská.
 
150 let od narození Vratislava RYBIČKY (21.6. 1867 – 12.1. 1926)

Pocházel ze známého českotřebovského rodu. Jeho otec Hynek Rybička byl velkopláteníkem a starostou města. Tragicky zahynul při požáru Okružního divadla ve Vídni 8. prosince 1881. Vratislav měl hudební nadání, proto studoval na konzervatoři. Ve svém rodišti České Třebové se podílel na kulturním i společenském životě. V roce 1900 se oženil s Emilií Pirschlovou, dcerou mlynáře a obchodníka s obilím ze Svitav. Krátce po sňatku dostal místo u velké firmy Heinrich Kliner ve Vídni. Působil zde do listopadu 1918, kdy byl přeložen na pražské zastoupení firmy. V Praze rodina pobývala do roku 1926. Po smrti Vratislava se rozpadla a přátelské vztahy s ostatními členy Rybičkova rodu byly ukončeny.

 

 
110 let od narození Františka VRBICKÉHO (6.6. 1907 – 7.10. 1983), učitele a přírodovědce

Narodil se v Ústí nad Orlicí. Do obecné a měšťanské školy chodil v místě rodiště, Státní koedukační ústav učitelský vystudoval v Litomyšli, kde maturoval v roce 1928. Po základní vojenské službě učil jako výpomocný učitel v Horních Heřmanicích. Od září 1930 pak učil na Obecné a měšťanské dívčí škole v Ústí nad Orlicí. Po vykonání zkoušky způsobilosti pro výuku na měšťanských školách učil nejprve ve Výprachticích a od září 1937 v České Třebové. V našem městě učitelskou praxi započal na Obecné a měšťanské škole, odkud přešel na Jedenáctiletku, později na SVVŠ (1953 až 1963). Poté ještě učil na základní škole v dnešní Habrmanově ulici. V důchodovém věku působil jako suplující na několika dalších školách.
O přírodu se zajímal od dětských let. Během svých studií a učitelské praxe se věnoval především botanice a entomologii. Znal velmi dobře přírodní lokality Českotřebovska, Orlickoústecka, Žamberecka a Litomyšlska. Během svého života sestavil obsáhlý herbář, který byl v pozdější době rozstříhán. Část herbářových položek je uložena v Praze na Přírodovědecké fakultě KU,.většina však byla za okupace zničena. V entomologii se věnoval sběru hmyzu různých řádů. František Vrbický také řadu let prováděl výzkum avifauny Orlickoústecka a zabýval se kroužkováním ptáků, sledováním jejich výskytu a vedl si o tom podrobné záznamy. Spolupracoval s Meteorologickým ústavem v Praze a dlouhá léta vykonával funkci konzervátora státní ochrany přírody. Angažoval se také v komisi životního prostředí MěNV v České Třebové. Své sbírky a zápisky přírodovědných pozorování všeho druhu odkázal ještě před svojí smrtí různým institucím a fyzickým osobám.
Díky Oldřichu Gregarovi jsme získali důležitý dokument o zapojení Františka Vrbického  do dění spojeného s obranou Československé republiky, který dosud nebyl publikován. "Do života Františka Vrbického vstoupil významným způsobem rok 1938, tak kritický pro Republiku československou. Počátkem září obdržel jako poručík pěchoty v záloze povolávací rozkaz a jako hraničář byl určen do pohraničních opevnění, kde velel osádkám lehkých objektů (řopíků) v úseku kóta Adam, kde je vybudována stejnojmenná dělostřelecká tvrz, až po obec Mladkov.
Jeho velitelské stanoviště bylo v pěchotním srubu K-338 "U křížku". Řopíky obsazovali záložníci a praxe byla taková, že do velitelských funkcí byli určováni důstojníci, které aspoň část vojáků znala z civilního života. Na dotaz jak to v pěchotním srubu vypadalo a jak byl vyzbrojen a zařízen přišla odpověď: "My jsme tenkrát přísahali, že o opevnění nic nevyzradíme a dodnes nás teto přísahy nikdo nezbavil." Velmi nerad hovořil zvláště o říjnových dnech 1938, kdy se pro vlast naplnil ortel vyřčený 28.9. v Mnichově, kterým bylo pohraničí postoupeno Německu, se svými vojáky odcházel z opevnění večer 9. října 1938. Jako vlastenec a důstojník se zapojil za války do odboje, o kterém  pro jeho vrozenou skromnost i dnes ví jen málokdo. Za tuto činnost vyznamenán a m.j. obdržel i vysoký francouzský řád."
 
45 let od úmrtí Milana ZAHÁLKY (4.3. 1923 – 22.6. 1972), regionálního historika

Narodil se ve Vysokém Mýtě jako jediný syn Josefy, rozené Pruškové a Antonína Zahálky. V roce 1926 rodina přesídlila na Slovensko do Zvolena, kde bylo otci nabídnuto místo strojního zámečníka v dílnách ČSD. Milan zde navštěvoval národní školu a reálku. Známé události v březnu 1939 vyhnaly rodinu zpět do Čech. Otec našel zaměstnání v České Třebové a Milan vstoupil do kvinty zdejšího reálného gymnázia, aby již započatou školu dokončil. Na českotřebovském gymnáziu udivoval svými znalostmi v české a zahraniční literatuře. V tomto snažení jej podporoval a také usměrňoval prof. Karel Ransdorf. Dobové poměry a hlásící se nemoc mu nedovolily univerzitní studium. Úspěšný maturant pokračoval alespoň ve studiu angličtiny a francouzštiny v pražském Ústavu moderních jazyků. Mnohostranné jazykové znalosti jej po válce přivedly do exportních oddělení výrobních podniků, jeden čas pracoval i v peněžnictví. Volný čas ale věnoval výhradně milované literatuře ve vztahu k rodnému kraji. Zajímal se o F.M. Klácela, F.V. Krejčího, o předčasně zemřelé – básníka L. Jankeleho a houslistu M. Škrabala. Jeho pozornosti neušli také literární historik Arne Novák, litomyšlský rodák a předčasně zemřelý prof. K. Horský, litomyšlská učitelka F. Benešová, literárním jménem Lucie Sovová a Tereza Nováková ve vztahu k lázeňskému místu Hory u České Třebové. Většinu svých poznatků publikoval v litomyšlském sborníku Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, ve Zpravodaji vlastivědného kroužku v Litomyšli a v krajském deníku Pochodeň. Poslední práce Milana Zahálky vznikaly na lůžku litomyšlské nemocnice, kde zemřel po těžké nemoci. Rodina a přátelé se s Milanem naposled rozloučili v obřadní síni městského krematoria v České Třebové. Na českotřebovském hřbitově je také v rodinném hrobě pochován. 

Jan Skalický