ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM  NA  ČERVENEC  2017 Nedožitých 95 let Václava BLAŽKA (12.7. 1922 – 28.1. 2004), textilního odborníka a sportovce Narodil se na Parníku u České Třebové. Otec byl signalistou ČSD, matka pracovala jako tkadlena v místní textilce. Obecnou školu a tři třídy měšťanky absolvoval v místě rodiště. Čtvrtý ročník měšťanské školy dokončil v Lanškrouně na české menšinové škole. Následovala studia na textilní škole v Ústí nad Orlicí a Vyšší kreslířské škole textilní v Brně. Tu ale pro totální nasazení do textilní výroby v Německu dokončil až koncem roku 1946 složením zkoušky dospělosti. Jako čerstvý maturant přijal místo návrháře v n.p. Moravolen v Německé Libině. Když uvedený n.p. nedodržel sjednanou úmluvu o přidělení bytu, odešel do n.p. Perla v České Třebové (19.3. 1947). Nejprve zde pracoval jako technik vzorkárny. Po získání potřebné praxe se stal v roce 1949 vedoucím vzorování. V této funkci setrval až do roku 1982, kdy odešel na zasloužený odpočinek. Během zaměstnání ještě vystudoval  Uměleckoprůmyslovou školu v Brně, která v té době měla dislokované pracoviště právě v parnické textilce.      Od mládí miloval sport. Cvičil v Sokole, hrál závodně kopanou a hokej. A měl ještě další „ koníčky“. V roce 1951 po vykonání mysliveckých zkoušek se stal členem místního mysliveckého sdružení. Za 51 roků zde prošel funkcemi jednatele, hospodáře a předsedy. Též byl 30 let členem a funkcionářem Okresního mysliveckého svazu. Když ušetřil trochu volného času, rád kreslil a maloval. Protože miloval přírodu, věnoval se hlavně krajině, kterou zachycoval uhlem, tužkou nebo olejovými barvami. Maloval také plakáty a různé gratulace, které doplňoval svými verši. Jako českotřebovský patriot se do posledních dnů zajímal o dění ve městě, zvláště o osud textilního podniku Primona. Nechyběl na žádném fotbalovém utkání Pod Jelenicí a také rád sledoval volejbalová utkání, kde hráli jeho vnuci. Zemřel nečekaně po krátké nemoci. Rodina, přátelé i široká veřejnost se s ním naposledy rozloučila v kapli hřbitova v Dlouhé Třebové. Dlouhotřebovský hřbitov je také místem jeho posledního odpočinku.   50 let od úmrtí Josefa JINDRY (7.11. 1885 – 11.7. 1967), zakladatele výroby armatur a majitele malé továrny na Parníku Narodil se na Trávníku v České Třebové. Pocházel z osmi dětí, otec jim brzy zemřel. Vyučil se v Moravské Třebové, krátce po vyučení odjel za příbuznou do Vídně. Odtud měl jet do Ameriky, ale bratři ho přemluvili a tak se vrátil domů do Třebové. V pronajaté dílně u Hurtů (dnešní Národní dům) vyráběli mosazné hmoždíře a kávomlýnky. Když o dílnu přišli, postavili si novou na Parníku v Brázdově. Zde byla výroba zahájena v roce 1909. Brzy ale dílny osiřely, přišla 1. světová válka. Po válce začala konjunktura. Bratři Josefovi pomáhali a brzy bylo v dílně zaměstnáno 20 dělníků, později i více. Přistavila se slévárna, soustružna, modelovna. Aby získal kapitál, spojil se s továrníkem Šreflem. Jako první v republice se zde začaly vyrábět velmi kvalitní armatury, které se vyvážely do celého světa. Za německé okupace nastaly nové problémy, ale usilovnou prací se Jindrova továrnička ubránila konkurenci. V roce 1940 bylo dokonce postaveno osm dělnických domků. Nejhorší časy ale nastaly po 2. světové válce . Když v roce 1948 byly znárodněny i malé podniky, došlo i na provoz v Brázdově. Pan Josef Jindra byl vystěhován ze svého bytu do jednoho z domků, které nechal postavit pro své zaměstnance. Aby dostal alespoň malou penzi, pracoval až do svých 73 let. Po smrti manželky (1964) odešel k dceři do Prahy, kde také zemřel. Dnes je jeho urna uložena v rodinném hrobě na parnickém hřbitově.   105 let od narození Felixe KŘÍŽKA (10.7. 1912 – 27.4. 1998), populárního a oblíbeného hostinského restaurace na Horách Narodil se v Sedlci u Kutné Hory. Když se jeho otci, vyučenému soustružnickému řemeslu, naskytlo dobré zaměstnání u dráhy v České Třebové, rodina se sem přestěhovala. Křížkovi bydleli ve vlastním rodinném domku v ulici Krále Jiřího pod Habeší na Parníku. Felix se vyučil v nádražní restauraci v České Třebové u Arnošta Egerta, odkud odešel „do světa“ na zkušenou. Praxi vykonával v lázeňském městě Teplicích a Plzni. Po návratu do našeho města ještě krátce působil jako vrchní v nádražní restauraci. Potom na dlouhých 32 let se stal hostinským výletní restaurace na Horách. Postupně zde byl národním správcem, majitelem, zaměstnancem, po restituci opět vlastníkem. Jako hostinský patřil do staré školy v tom nejlepším slova smyslu. Zdobila jej slušnost, poctivost, ochota a serióznost. Všude měl čisto a čepoval dobré pivo. Po druhé světové válce, kdy bylo málo uzenin, zavedl místní specialitu – olomoucké tvarůžky. Kromě pohostinství obstarával i menší hospodářství. Samozřejmě, že nepracoval sám, ale s celou rodinou včetně dětí. Ve šlépějích otce jde i jeho syn JUDr. Felix Křížek, zabývající se hotelnictvím a gastronomií. V roce 1972 odešel Felix Křížek starší do důchodu a rodina se odstěhovala z Hor do města.   120 let od narození Josefy KŠÍROVÉ, rozené Černé (16.7. 1897 – 13.2. 1980), znamenité herečky a režisérky ochotnického divadla v České Třebové Patří bezesporu k největším postavám ochotnického divadla v České Třebové v celé jeho historii. Narodila se v České Třebové v rodině vlakvedoucího ČSD. S divadlem začínala v době, kdy se ženy účastnily veřejného dění jen vyjímečně. Nikdy by se však k divadlu nedostala, nebýt pokrokově smýšlející maminky. Herecký talent v ní objevil Karel Jankele, dlouholetý předseda divadelního spolku Hýbl. Během několika let vyrostla ve výbornou herečku. V roce 1918 již hrála hlavní ženské role. Vystupovala nejenom s herci divadelního souboru Hýbl, ale i s divadelníky místního Sokola Na Skále. V mladých letech hrála především milovnické role (s Karlem Balašem, Františkem Prokopcem, Adolfem Kučerou a Karlem Kšírem, budoucím životním partnerem), postupem času přecházela na role charakterní a tragické. Za 50 let ochotnické činnosti vytvořila desítky rolí, sehrála stovky představení, režírovala hry pro děti i dospělé. Jako herečka se rozloučila s veřejností v roce 1962 rolí babičky ve stejnojmenné divadelní hře. Tu jí „ na tělo“ napsala před 135 lety Božena Němcová. Hrála sama sebe, moudrou a ušlechtilou ženu.   110 let od narození Olgy MARKOVÉ (7.7. 1907 – 30.6. 1993), významné členky DS Hýbl a divadelního odboru Sokola Byla manželkou známého středoškolského profesora Oldřicha Marka. Od mládí milovala ochotnické divadlo. Hrát začala v roce 1925 v rodném Jevíčku. Její divadelní začátky v našem městě se připomínají rokem 1932. Českotřebovští diváci ji znají z bezpočtu rolí, které svým osobitým způsobem  vytvářela na prknech ochotnického spolku Hýbl a později v divadelním odboru Sokola. Rozsah hereckého rejstříku Olgy Markové byl nesmírně široký. Dovedla zahrát nejen noblesní dámy, ale i postavy vysloveně komické či dramatické. Na které role vzpomínala nejraději? Byla to postava paní Higginsové v Pigmaliónu, na dr. Pavlu v Lidech na kře, Slávku v Měsíci nad řekou, Alenu v Noci na Karlštejně, kněžnu v Rumcajzovi a snad nejvíce na Patrickovu Opalu, kterou své diváky doslova okouzlila. A jak vzpomínala Olga na divadlo s odstupem let ? „ Vzpomínám na ty krásné chvíle, veselé i trpké, jak je která role přinesla. Role byly velké i malé, ale vždy jsem je hrála ráda, protože mě daly nahlédnout do života jiných … A co mě ještě divadlo dalo ? Pobyt mezi dobrými a veselými přáteli byl pro mě vzpruhou v osamělém životě“. Ve svých 79 letech onemocněla mozkovou příhodou a svůj život dožila v rodině svého syna v Říčanech u Brna.   10 let od předčasného úmrtí Františka PREISLERA juniora (23.10. 1973 – 30.7. 2007) Narodil se v Olomouci. Vystudoval varhanní oddělení brněnské konzervatoře a byl posluchačem dirigentského oddělení JAMU v Brně. Soukromě studoval zpěv a hru na trombon. Studia završil absolvováním Mistrovského dirigentského kurzu ve Vídni. Svůj hluboký zájem o hudbu zdědil po předcích. Na svět přišel jako šestý František významného muzikantského rodu, který založil v 18. století hrabě František Velebický – Preisler, dvorní  kapelník na vídeňském dvoře. Byl nadějným hudebníkem, zpěvákem, dirigentem, hudebním skladatelem a aranžérem. Častokrát jsme jej vídali prostřednictvím České televize, kdy vystupoval jako šéfdirigent Velkého orchestru Paláce Žofín, nebo vedl orchestr Karla Gotta. V letech 1995 až 2003 byl dirigentem opery Národního divadla v Praze, dva roky také působil jako šéfdirigent v Hudebním divadle Karlín a spolupracoval i s dalšími českými a zahraničními divadly. Mnohokrát vystupoval i v našem městě. Ne náhodou obdržel Cenu města Kohout 2006. Zemřel nečekaně na dovolené u sestry v Itálii. V osudný den se šel vykoupat do moře. Když vstoupil do vody, aby se zchladil, ztratil vědomí ….Bylo mu pouhých 33 let. Místem jeho posledního odpočinku je rodinná hrobka na hřbitově v České Třebové.   155 let od narození a 125 let od úmrtí Huberta Gordona  SCHAUERA (27.10. 1862 – 26.7. 1892), literárního kritika, žurnalisty, filozofa … Narodil se na litomyšlském předměstí Zahájí. Po maturitě na místním gymnáziu (1882) odešel na právnickou fakultu vídeňské univerzity. Studia ale nedokončil a v roce 1886 odešel do Prahy do redakce právě zakládaného Ottova slovníku naučného. V Praze kolem sebe shromáždil kroužek mladých kritiků a literátů. Byli v něm mj. i Vilém Mrštík, Antonín Sova a F.X. Šalda. Roku 1891 byla Schauerovi svěřena národohospodářská rubrika Národních listů, ale v témže roce onemocněl tuberkulózou. Sám majitel Národních listů dr. Julius Grégr jej na své náklady poslal na léčení do Navrátilova sanatoria v Griesu nedaleko tyrolského Bolzána. Nemoc se nelepšila, spíš naopak. Poslední naděje vkládal Schauer do léčby v tehdy známých přírodních lázních na Horách u České Třebové. A záměr uskutečnil. Zpočátku se na Horách zotavil do té míry, že se vydal do Litomyšle, kde se zdržel celých pět dní. Po návratu se mu ale opět přitížilo. V té době jej navštívil přítel dr. Antonín Štolc a přijel i další Schauerův blízký druh, spisovatel Vilém Mrštík. Ten ale zůstal jen krátce, druhý den odjel. Štolc se zdržel na Horách až do 24. července 1892. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštníkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem dojížděl z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. A vyjádřil se i o současném stavu nemocného Schauera. „ Bohužel myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane“. Následujícího dne – 26. července 1892 H.G. Schauer zemřel. Nedožil se ani  třiceti let, ale jeho článek NAŠE DVĚ OTÁZKY z prvního čísla časopisu mladých přívrženců prof. Masaryka ČAS se připomíná ve všech přehledech českých dějin 19. století. Proslulým článkem nastavil kritické zrcadlo tehdejší české politice a vyslovil i náročné podmínky pro činnost české inteligence, zvláště spisovatelů a novinářů v konkurenci s pokročilou společností německou.                                                                                                                                                                          Jan Skalický