AUTORSKÉ ČTENÍ BLANKY KOSTŘICOVÉ
BYLO „VYPRODÁNO“
Pouze jediná volná židle zůstala v jinak
zcela zaplněné čítárně městské knihovny, když se zde sešli čtenáři a
posluchači Blanky Kostřicové na autorském čtení Památka zesnulých.
Většina přítomných přitom znala buď všechny, nebo alespoň některé
z připomínaných osobností
 V první části večera, Pocta MUDr.
Rudolfu Pečínkovi, přečetla Blanka Kostřicová kapitolu Večerka ze své
knihy Ledovcová turistika, jejíž hlavní postava, doktor Bedřich Večerka, je
nápadně podobná věhlasnému českotřebovskému lékaři, od jehož narození letos
v červnu uplynulo pětašedesát let
Až do noci, do rána svítívá jeho okno
ordinace, stohy karet a papírů vyplňuje místo spánku, a celé dny i
večery vkládá svou obrovskou sílu do péče o pacienty (poděkování za
obětavou péči o příbuzné, jež se často objevuje v městském zpravodaji,
rozhodně není planou frází); jezdí za nimi svým bílým formanem i do
nedaleké Lenné, i do nemocnice do okresního města, nějaké stopaře přitom
obvykle stačí svézt...Ordinační hodiny uvedené na dveřích jsou jen
byrokratickým cárem papíru, svobodou tohoto muže je téměř nepřetržitá,
neokázalá služba bližnímu (…), a kdykoli, vždy, s vlídností a ochotou...
V prostřední části večera byli
připomenuti další dva jubilanti letošního roku (85. výročí narození),
autorčini rodiče. Rozhlasový medailon prof.PhDr. Vladimíra Kostřici,
DrSC. přečetl Bedřich Ducháček; při četbě tří vzpomínkových textů na
Janu Kostřicovou se potom střídal s Ludmilou Rašnerovou.
Na závěr přečetla Blanka Kostřicová dvě
beletristické vzpomínky na dva své kamarády. Stanislav Rob byl
připomenut postavou Oldy z knihy Dole a nahoře. Vyvrcholením večera pak
byla povídka Kamarád věnovaná památce Petra Orlicha:
…Petr vystoupal na vrchol náspu, na
vrchol své deprese. Položí své krásné, štíhlé a vytrénované tělo na
koleje. Vlastně na jednu kolej, podélně. Pavle to kdovíproč připadá
ještě horší. Leží tam, ten její dobrý kamarád, naplněn svým strašlivým
odhodláním. Pavla absurdně a zoufale touží být tam v té chvíli, která
již uplynula. V té chvíli, kdy ještě bylo možné všechno, kdy před Petrem
ještě ležel celý jeho vyměřený čas… Počkej, Péťo, neblázni, já vím,
člověče, ani nevíš, jak dobře vím, a právě proto ti to říkám: NE,
proboha ne! Vstaň, Lazare, dokud nejsi lazar, vstaň, ještě je čas,
chvilečka, poslední, pojď, přijď, probereme to, nikdy není tak zle,
anebo možná – vždycky je tak zle, ale vždycky, vždycky, Péťo – tohle ne!
Pojď, uvidíš, že ti to pomůže, že to dáme dohromady, ten tvůj krásný
život, ve kterém máš tolik darů – co by za ně leckdo dal… zdraví,
zdatnost, výborný sportovec jsi, nouzi nemáš, máš bratra, milovanou
malou neteř a synovce, kamarády a – maminku. Proboha, Petře… maminku…
Ozval se hluk vlaku, objevila se světla.
Lokomotiva má šest set tun a brzdnou dráhu pět set metrů.
A v tu chvíli, v tu úplně poslední
chvíli, kdy už to začalo, kdy už se nedalo uhnout, vstát… Péťo – vážně
jsi chtěl?
Většina posluchačů přišla po čtení
autorce osobně poděkovat za krásný večer, mnozí s očima zarudlýma… „Bylo
to smutné, ale krásné,“ shrnula své dojmy jedna posluchačka.
Nakonec Blanka
Kostřicová odtajnila
novinu: v pražském nakladatelství Dauphin byl přijat rukopis její nové
povídkové knihy Formát šest krát devět, která by měla vyjít někdy
v příštím roce. Můžeme se tedy těšit na její uvedení v českotřebovské
knihovně. |
