Deset let spolku Za jeden provaz         

Rozhovor s předsedkyní spolku Za jeden provaz Annou Borkovou

Deset let je jubileum, u kterého je potřeba se zastavit, které se nedá přehlédnout. Zvláště, je-li za Vámi tak velký kus práce.
A to je právě i ten důvod, proč jsme se letos snažili vrátit se tam, kam jsme pravidelně docházeli. Současně se započaly i nové věci, konkrétně spolupráce s Markem Trejtnarem, díky kterému jsme se pustili do veřejné sbírky. Nové bylo také setkání s italskými dobrovolníky v Týdenním stacionáři. Ale také jsme chtěli pokračovat v tradici, a tak proběhlo 4. Benefiční notování, tradičně s Tanečním orchestrem Základní umělecké školy Česká Třebová a s novým hostem, kterým byl soubor Studánka z Anenské Studánky.  Úplnou novinou je pak výstava, která nás čeká v prosinci… Upřímně si myslím, že toho nebylo málo, spolek je v roce 2018 aktivní od ledna až do prosince, což nemá v celé jeho historii obdoby.
Spolek Za jeden provaz má své kořeny na českotřebovském gymnáziu, ale činnost až tak s gymnáziem a samotnou výukou nesouvisí. Jací byli zakladatelé spolku (tehdy občanského sdružení) a jaké měli cíle?  
S gymnáziem spolek úzce souvisí, tehdejší občanské sdružení založily již bývalé studentky Zuzana Kupková, Kateřina Smrčková a Eva Ostruszková (tehdejší ředitelka stacionáře), a to především díky iniciativně Ivany Pecháčkové. Projekt Za jeden provaz běžel úspěšně rok a půl a až po té vzniklo občanské sdružení, aby vše bylo zaštítěno právnickou osobou. Právě Za jeden provaz dal formu spolupráci studentů gymnázia s klienty stacionáře. Začátek projektu se datuje do roku 2008, a proto letos slavíme 10. výročí činnosti.
Vedení gymnázia nás velmi podporuje, vychází nám vstříc a vnímá stejně tak jako my důležitost a smysl naší práce.
S výukou naše činnosti primárně nesouvisí, ale domníváme se, že ji právě dokážeme dobře doplnit. Kontakt s různými sociálními skupinami ve společnosti je nesmírně důležitý, a my jsme pevně přesvědčeni, že se nám daří otevřít studentům oči, ale i kolikrát sobě. Daří se navázat nová přátelství.
Jakou akci lze považovat za první vydařenou?
Pokud se bavíme o celé historii spolku, já toto nemůžu posoudit, protože jsem u zrodu organizace nebyla. Podle informací, které mám k dispozici, první úspěšné akce byly spjaty s tehdejším A-centrem (dnešním Týdenním stacionářem), to bylo na jaře v roce 2008, kdy probíhaly akce pro studenty a klienty stacionáře a pak akce pro veřejnost, kterými byly vernisáže a výstavy. Je třeba zdůraznit, jak mezi klienty a studenty probíhala vzájemná interakce, společně tvořili, smáli se u toho. V tu chvíli začal Za jeden provaz budovat svoji značku a určitě ji obstojně vybudoval. Jednoznačně zlomovou akcí byl 1. ročník Podzimního benefičního plesu Za jeden provaz v roce 2009. Zakladatelky organizace mají být rozhodně na co pyšné.
Dnes je Spolek ZJP zavedená značka, která mnoho znamená. Nedůvěra, která možná byla někdy ze začátku, je pryč.  Vydrželi jste a přesvědčili o tom, co všechno dokážete. Stojí za tím nápady, práce, spolupráce s dalšími subjekty. Kdo jsou Vaši nejspolehlivější spolupracovníci?
Nevím, zda byly počátky činnosti spojeny s nedůvěrou… Osobně si myslím, že tomu tak nebylo. Spíš bylo třeba značku Za jeden provaz vybudovat, a to se rozhodně díky všem, kteří se za celou existenci spolku na ní podíleli, povedlo. Know-how je pochopitelně spjato se zakladatelkami organizace. Pro nás byla a je stěžejní spolupráce s Týdenním stacionářem, Domovem pro seniory a Nízkoprahovým zařízením pro děti a mládež Naděje v Borku. Významným partnerem je pro nás pochopitelně město a jeho finanční podpora, bez které bychom se neobešli. A pak to jsou lidé, kteří o nás vědí, znají naši práci, rádi nám pomohou s propagací, věnují nám dar do tomboly atd. Samozřejmě velkou podporou jsou pro nás také místní firmy. Nelze jednoduše říci, kdo je nejspolehlivějším spolupracovníkem. Lidí s dobrým srdcem je mezi námi opravdu hodně včetně všech členů spolku, kteří se jeho činnosti věnují ve svém volném čase bez nároku na odměnu.
Za deset let došlo k obměně členské základny spolku. Daří se získávat nové členy? Zůstali někteří zakládající?  Kdo je největší oporou kolektivu?
Na jednu stranu se členská základna mění, a to je dobře, protože s tím přicházejí nové nápady atd. Na druhou stranu někteří členové setrvávají ve spolku několik let, a tak předávají své zkušenosti mladším. Zákládající členové nás postupně opouštějí, ale není to tak, že by s námi nebyli v kontaktu a nepodporovali nás. Pro každého je to individuální záležitost.
Spolek by měli přebírat stále mladší a mladší lidé, aby mohl fungovat dál a mohl mít blízký kontakt s naší jednou z cílových skupin, a to středoškolskými studenty. I proto jsem velmi ráda, že máme ve spolku tři studenty gymnázia. Bylo velmi těžké oslovovat studenty, když jsme na gymnáziu nikoho neměli. Přece jenom už mezi námi vnímáme drobné generační rozdíly. A to je i ten důvod, proč by se spolek měl omlazovat. Vrstevníci nejlépe přesvědčí své kamarády o tom, že to, co děláme, má smysl.
Každý do týmu přináší něco ze sebe, svých zkušeností a dovedností. Nelze jen tak říci, kdo je největší oporou… Pro každého z nás to navíc může být i někdo jiný.
Rok 2018 byl jubilejní rokem vaší činnosti, byl plný akcí. Některé se opakují, jiné vznikly nově. Jak je hodnotíte sami uvnitř vašeho spolku?
Samotné hodnocení roku 2018 ještě proběhne, protože zatím nejsme u konce, máme před sebou výstavu. Letos se změnilo hodně věcí, pět let spolek fungoval pod vedením jeho zakladatelky Zuzany Kupkové, pak si pomyslné žezlo přebrala Magda Frišová. Obě mají za sebou pětileté funkční období. Já zatím mohu hodnotit pouze jeden rok práce, a to je ve srovnání s nimi opravdu malý kousek, na druhou stranu si myslím, že tolik akcí, které proběhly letos, spolek nepamatuje… Za sebe musím říci, že naše letošní činnost se už pohybovala na hranici našich časových možností, proto bychom rádi do budoucna rozšířili členskou základu. Máme obrovskou radost z toho, co se všechno povedlo, ale musíme také vše zhodnotit a zamyslet se nad tím, jak dál. Pokud by se někdo chtěl zapojit do naší činnosti, máme dveře stále otevřené.
Pustili jste se do velkých a složitých věcí např. letošní sbírky. Jsou jistě okamžiky, kdy jste si vyčítali, že jste do toho šli. Nebo nejsou?
Veřejná sbírka Za jeden provaz pro Verunku byla organizačně velmi náročná, už jenom proto, že to byla akce, se kterou jsme neměli vůbec žádnou zkušenost. Sbírka běžela přes léto, to znamenalo, že neexistovaly žádné „prázdniny“ pro spolek, ale představovalo to pravidelné chození s pokladničkou na různé akce atd. Sbírku bylo nutné propagovat, protože bez tohoto bychom se neobešli. Na druhou stranu jsme se ale setkali s nevěřitelnou štědrostí ze strany dárců, a to nejen z České Třebové, ale i dalekého okolí. A asi úplně nejcennější je pro nás navázané přátelství s paní Evou Šrámkovou a její dcerou Verunkou. Rozhodně ničeho nelitujeme, protože každá forma podpory, která může pomoci člověku v nouzi, nás přesvědčuje o tom, že děláme dobrou věc.
Jaké máte plány dál, přece to po deseti letech "nezabalíte"?
Vzhledem k množství akcí, které v letošním roce proběhly, a českotřebovská veřejnost o nich byla pravidelně informována, se na nás samozřejmě obrací řada lidí i organizací atd. Pro nás nekončí sbírka Za jeden provaz pro Verunku, musíme společně se Šrámkovými dotáhnout samotnou realizaci koupelny, informovat o tom veřejnost, vše patřičně vyrovnat s krajským úřadem atd. V letošním roce se obnovila řada kontaktů – po delší době jsme se vrátili do Domova pro seniory a do Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Naděje v Borku. Pochopitelně se navázaly kontakty nové… Máme již zkušenost s veřejnou sbírkou… To, co se bude dít v příštím roce, budeme teprve plánovat. Rádi bychom ale pokračovali v Benefičním notování a otevřeli druhou dekádu Podzimních benefičních plesů… Ale uvidíme, pro nás je teď stěžejní úspěšně ukončit rok 2018.

 

Několik slov na závěr…
Ráda bych na úplný závěr rozhovoru poděkovala jmenovitě Filipu Borkovi, Magdě Frišové, Tomáši Kupkovi, Zuzaně Kupkové, Pavlíně Manové, Janu Růžičkovi, Martinu Rybkovi a Pavle Strouhalové. Poděkování patří také všem, kteří pomáhají nám, abychom my mohli nabízet pomocnou ruku druhým.    Anna Borková
Fotografie
 
V. Kovářová,
Z. Kupková 
P. Strouhalová