Bylo nebylo v jednom údolí malé říčky nevelké království. A v tom království vládl král se svými rádci. Vlastně je vůbec nepotřeboval, protože vše rozhodoval sám, ale jeho rádci mu všechno odsouhlasili, aby král mohl říkat, jak je spravedlivý...

A ten král měl i svého šaška, kterému říkal vznešeně trubadúr, neboť sice falešně a tvoříce brak opěvoval ve svých nepovedených textech a písních včetně kýčovitých obrazů, které obracel a ukazoval jeden z trubadúrových sluhů, pouze genialitu, vznešenost, krásu a neomylnost svého krále občas s jeho hrdinskými činy, kterých bylo čím dál méně, ale o to více byly opěvovány. Po každém vystoupení mu král navíc hodil plný měšec zlatých. Ten se pak kolem něho plazil, líbal mu ruce a nohy a poníženě děkoval se slibem, že příště budou písně i obrazy ještě oslavnější. Lid království byl vždy na vystoupení pozván a přijít musel, ale protože vystoupení rvala uši a dloubala oči, postupně se tajně vytrácel a závěr již sledoval jen ospalý král, takže si prázdného sálu nevšiml, a jeho nohsledi a rádcové. I přes to, že vystoupení trubadúra byla smutně neumětelská nebo nestydatě lezoucí... (záleželo na tom, jak to kdo viděl), žil si trubadúr jako "prase v žitě", jak říkával lid.

Království mělo také svá sklepení s tajnými chodbami, kde žil starý kronikář. Psal ji mnoho let a každý den. Pracoval dnem i nocí, dříve dostával za svou práci občas pár stříbrných, poslední roky ale rozhodnutím krále nic. A to přesto, že k němu tajně chodili lidé z království a kroniku si každý den četli. Jednou měsíčně poté kronikář navíc vozil na povozu lidem drobné sešitky, které byly velmi čteny. Mnoho lidí z podhradí dávalo kronikáři i nějaký ten měďák nebo něco k jídlu, takže se kronice království stále i ve svém věku věnoval. Mnoho zlatých však do své práce věnoval ze svého nebo od dobrých lidí, řemeslníků, kupců...

Král se ve svém velikášství rozhodl jedné noci, kdy nemohl spát, že hrad bude lidem připravovat "Čtení kratochvilná království mého", kde se bude psát hlavně o tom, jak je království úžasné. Najal množství písařů a poslů a vydal do kláštera plného knih pokyn... "Čtení kratochvilná království mého" sepisovali písaři žijící v sále konventu a v ubikacích. Opisovali měsíc a o každém úplňku to poslové roznášeli lidu celého království, do každé i té poslední chaloupky. Ti však tato "Čtení kratochvilná království mého" většinou nečetli, protože v nich písaři pouze opěvovali krále, někdy některé z rádců, a listy bohužel i špatně hořely. Nehodily se tedy k ničemu. Přesto byla na tato "Čtení kratochvilná království mého" vytažena každý rok celá jedna truhlice z pokladu království, který však byl majetkem nejen krále, ale všeho lidu, a byly použity plné měšce zlatých...

Celé království byla jedna veliká zahrada, tajuplná a zvláštní. Staral se o ni zahradník - trochu čaroděj, který v různých částech této zahrady pěstoval všechny druhy květin, keřů, stromů , trav i množství rostlin, která možná neměla ani svá jména. Pečoval o zahradu, kterou považoval za své dítě, neboť ji před mnoha lety sám založil a léta udržoval. A to i od těch let, kdy král vymyslel a nechal vytroubit, že o zahradu se bude starat ten, kdo bude chtít na její údržbu nejméně zlatých. A bylo mu jedno, jestli ten který zahradě rozumí. A tak se původní zahradník snažil o zahradu pečovat i v těchto letech. A protože to byl zahradník s troškou toho kouzlení, každý rok v době největšího rozkvětu zahrady udělal do každé chalupy kytici různých druhů a do každé z nich vdýchl nějakou tu informaci třeba o felčarech, kupcích, řemeslnících, kdy odjíždí kdejaký povoz nebo dokonce kočár, kdo pracuje na hradě včetně kuchařů nebo uklízeček, kam nosit odpad, aby ho lidé neházeli z oken přímo do ulice nebo třeba kdy bude pouť, rytířský turnaj, velký trh nebo kdy do království přijedou kejklíři nebo herci... A i když do zahrady musel každý rok vložit spoustu měšců zlaťáků (byl to přece tak trochu kouzelník, tak to dokázal), v každé chalupě celý rok kytice zdobila třeba stůl, ale byla i používána...

A jak tak plynul čas, plynul dlouho a lid byl ze svého krále nejdříve nadšený ale potom stále více zklamaný. Král nutil své rádce schválit stále více mnohdy zcela nesmyslných věcí, které stály i tak spoustu zlatých. A když už jeho nápady začaly ohrožovat i chod celého království, tak krále jednoho podzimu prostě lid odvolal. A na jeho místo byl na hrad dosazen král nový... Ještě ten den se u jeho nohou objevil trubadúr a prosil a žadonil, aby mohl i nového krále opěvovat. Král mu ale jen sdělil, že to musí projednat se svými rádci. Ten král totiž všechny staré rádce vyměnil za nové, se kterými se začal skutečně radit.

A ptáte se, milé děti, jak to dopadlo? Zda falešný trubadúr byl vyhnán z království nebo alespoň začal dělat práci pořádně a nedostával tolik zlatých, zda "Čtení kratochvilné království mého" bylo zrušeno a písaři se mohli věnovat užitečné práci na knihách nebo zda se starý kronikář nebo zahradník dočkali spravedlnosti? To se budete muset za nějaký čas zeptat přímo na hradě!

(Vysvětlivka: trubadúr (tedy ten pravý) - středověký básník, skladatel a muzikant v jedné osobě hlavně ve Francii; v Německu se jim říkalo minnesengři. Působili i v Čechách jako pěvci.)                

                                                                                                                              Karel Kubišta