Za paní učitelkou Jiřinou Gregarovou

V úterý  19. prosince 2017 své blízké a bývalé žáky, ve věku dvaasedmdesáti let,  navždy opustila dlouholetá českotřebovská učitelka, paní Jiřina Gregarová, rozená Lipenská z Parníka. Základní škola v její rodné části města byla jejím prvním působištěm.
Měl jsem tu čest patřit mezi její žáky. Dovolte mi   krátkou vzpomínku na naší paní učitelku.  Prvně jsem se s ní setkal v září roku 1983 , když jsem jako žák třídy 5. A nastoupil na druhý stupeň  ZŠ v tehdejší Leninově, nyní Nádražní ulici.    Jiřina Gregarová nás učila hudební výchově a ruskému jazyku. Dodnes na ni a chvíle prožité při jejich hodinách se spolužáky příležitostně vzpomínáme. K nám, svým žákům, byla poměrně přísná, ale vše nás vždy dobře naučila. Svojí přísností se snažila přinutit nás k učení a pochopení příslušné látky. To se jí také  u většiny  z nás podařilo. Důkazem toho je osobní zážitek, starý několik let, kdy jsem při náhodném setkání na  Českotřebovském vinobraní, byl schopen absolvovat pětihodinový rozhovor, vedený  v ruském jazyce, s jednou z dobrovolnic zdejšího DDM Kamarád, která z Ruska pocházela. Nutno připomenout, že od ukončení školní docházky jsem ruštinu nepoužíval. To dosvědčuje, že základy jazyka, získané u naší paní učitelky v nás natrvalo zakotvily. Při hodinách ruštiny nás  často  zkoušela ze slovíček. Ty napsala v češtině na tabuli a každý z nás si je opsal do sešitu a k nim přidal  ruský překlad. Dnes již mohu směle přiznat, že jsme pravidelně používali taháky, umístěné, kde se dalo – v klíně na židli, pod deskou lavice, pod hodinkami, napsané na rukou apod. I já mnohokrát zhřešil! Jednou jsem měl tahák zasunutý ve školních deskách, položených na lavici, v nichž jsem měl sešity položené na dvou gumách. Tahák pěkně mezi nimi. Když se paní učitelka usadila za katedru, tahák se vysunul a vesele se  opisovalo. Když vstala a začala chodit mezi lavicemi, zasunul se zpět. Tisíckrát osvědčený způsob při řadě předmětů, který vždy vyšel. Onoho dne, právě při ruštině, paní Gregarová seděla, tahák byl vysunutý a sloužil svému účelu. Tu najednou paní učitelka vstala a vykročila k mé lavici. Bez jediného slova se u mě zastavila, otevřela desky, zvedla sešity a uviděla malý lístek papíru. Zdvihla jej k očím, přečetla, dala zpět na místo, opět zakryla sešity, desky zavřela a vyzvala mě, abych si sedl do jiné, volné lavice, jen se sešitem a propiskou. Já už pochopeně nenapsal ani čárku. Za dva dny vracela opravené sešity, kde jsem měl slovíčka  přeložena jen z polovičky. Já po jeho otevření nevěřil svým očím. Dostal jsem trojku, ač jsem byl viditelně chycen při opisování. Dodnes si její reakce vážím  a lituji, že již nemůžeme spolu na tuto příhodu zavzpomínat.
Krásné vzpomínky mám také na hodiny hudební výchovy. Jiřina Gregarová sedávala u klavíru a hrála nám rozličné písně, uvedené v naší učebnici, ale i skladby další, které měla ráda. Byly to lidovky, ukázky vážné hudby, pochody, ale třeba i písně Jaroslava Ježka, pocházející z oblíbeného  Osvobozeného divadla. Nikdy nás nenutila znát noty, ale na gramofonu nám pouštěla desky s ukázkami zmíněné  vážné hudby. Díky tomu jsme měli možnost poznat Čajkovského, Dvořáka nebo Beethovena. Jednou za pololetí, před vysvědčením, se muselo zazpívat na známku. Jeden za druhým jsme chodili před lavice, kde se řeklo, jaká píseň bude následovat. Bývalo pravidlem, že většina třídy postupně zapěla pár prvních slov písně Já do lesa nepojedu, což paní učitelce úplně stačilo a z hudebky byla hnedle jednička. Když nám byla Jiřina Gregarová přidělena na nějaké další  hodiny v rámci suplování, přišla vždy vyzbrojena knihou pohádek Fimfárum od Jana Wericha a  celou hodinu jsme četli. Za ty čtyři roky prožité na škole jsme pohádky jako Lakomá Barka, Královna Koloběžka první nebo třeba O Palečkovi znali už zpaměti. Četba v jejím podání zněla tak,  jako by pocházela  od profesionální herečky. Mohli  jsme ji poslouchat stále dokola. Všichni se na její suplování těšili.
Občas také do třídy za maminkou zavítala mladší z dcer paní učitelky, Kateřina, naše vrstevnice. Přítomnost milé, dlouhovlasé  dívčiny,  nikdy neunikla pozornosti nás kluků. Paní učitelka neměla ráda naše brašny, volně hozené do uličky. Když chodila mezi lavicemi a překračovala již asi čtvrtou, do široka otevřenou  brašnu, nevydržela to, oslovila příslušného majitele  jménem  a poté dodala „....ty budeš mít tady tu mošnu  tak dlouho otevřenou, až ti tam spadnu a odneseš si mě domů“.
Jiřina Gregarová byla vždy velmi optimistická a plná dobré nálady a humoru. Současně to byla žena poměrně statečná, protože v době totality nám přehrávala na klavíru či gramofonu skladby, mnohdy i zahraniční, které v řadě případů tehdejší režim neuznával. Pamatuji si také, že při jejich hodinách jsme prvně slyšeli dodnes oblíbenou píseň, která se dodnes často hraje na plesech, známou pod názvem Ptačí tanec. Mimo naši školu učila Jiřina Gregarová také v místní hudební škole  hudební nauku.  Byla též po řadu let členkou Komorního souboru českotřebovských učitelek.  Rád bych za všechny bývalé žáky naší paní učitelce poděkoval za vše, co nás v průběhu let naučila. Bohužel má slova díků míří dnes již tam nahoru, do nebeských výšin.
Čest její památce!                                                                                                             Martin Šebela