-
V úterý 19. prosince 2017 své blízké
a bývalé žáky, ve věku dvaasedmdesáti let, navždy opustila dlouholetá
českotřebovská učitelka, paní Jiřina Gregarová, rozená Lipenská z Parníka.
Základní škola v její rodné části města byla jejím prvním působištěm.
-
Měl jsem tu čest patřit mezi její
žáky. Dovolte mi krátkou vzpomínku na naší paní učitelku. Prvně
jsem se s ní setkal v září roku 1983 , když jsem jako žák třídy 5. A
nastoupil na druhý stupeň ZŠ v tehdejší Leninově, nyní Nádražní
ulici. Jiřina Gregarová nás učila hudební výchově a ruskému jazyku.
Dodnes na ni a chvíle prožité při jejich hodinách se spolužáky
příležitostně vzpomínáme. K nám, svým žákům, byla poměrně přísná, ale
vše nás vždy dobře naučila. Svojí přísností se snažila přinutit nás
k učení a pochopení příslušné látky. To se jí také u většiny z nás
podařilo. Důkazem toho je osobní zážitek, starý několik let, kdy jsem
při náhodném setkání na Českotřebovském vinobraní, byl schopen
absolvovat pětihodinový rozhovor, vedený v ruském jazyce, s jednou
z dobrovolnic zdejšího DDM Kamarád, která z Ruska pocházela. Nutno
připomenout, že od ukončení školní docházky jsem ruštinu nepoužíval.
To dosvědčuje, že základy jazyka, získané u naší paní učitelky v nás
natrvalo zakotvily. Při hodinách ruštiny nás často zkoušela ze
slovíček. Ty napsala v češtině na tabuli a každý z nás si je opsal do
sešitu a k nim přidal ruský překlad. Dnes již mohu směle přiznat, že
jsme pravidelně používali taháky, umístěné, kde se dalo – v klíně na
židli, pod deskou lavice, pod hodinkami, napsané na rukou apod. I já
mnohokrát zhřešil! Jednou jsem měl tahák zasunutý ve školních deskách,
položených na lavici, v nichž jsem měl sešity položené na dvou gumách.
Tahák pěkně mezi nimi. Když se paní učitelka usadila za katedru, tahák
se vysunul a vesele se opisovalo. Když vstala a začala chodit mezi
lavicemi, zasunul se zpět. Tisíckrát osvědčený způsob při řadě
předmětů, který vždy vyšel. Onoho dne, právě při ruštině, paní
Gregarová seděla, tahák byl vysunutý a sloužil svému účelu. Tu
najednou paní učitelka vstala a vykročila k mé lavici. Bez jediného
slova se u mě zastavila, otevřela desky, zvedla sešity a uviděla malý
lístek papíru. Zdvihla jej k očím, přečetla, dala zpět na místo, opět
zakryla sešity, desky zavřela a vyzvala mě, abych si sedl do jiné,
volné lavice, jen se sešitem a propiskou. Já už pochopeně nenapsal ani
čárku. Za dva dny vracela opravené sešity, kde jsem měl slovíčka
přeložena jen z polovičky. Já po jeho otevření nevěřil svým očím.
Dostal jsem trojku, ač jsem byl viditelně chycen při opisování. Dodnes
si její reakce vážím a lituji, že již nemůžeme spolu na tuto příhodu
zavzpomínat.
-
Krásné vzpomínky mám také na hodiny
hudební výchovy. Jiřina Gregarová sedávala u klavíru a hrála nám
rozličné písně, uvedené v naší učebnici, ale i skladby další, které
měla ráda. Byly to lidovky, ukázky vážné hudby, pochody, ale třeba i
písně Jaroslava Ježka, pocházející z oblíbeného Osvobozeného divadla.
Nikdy nás nenutila znát
noty, ale na gramofonu nám pouštěla desky s ukázkami zmíněné vážné
hudby. Díky tomu jsme měli možnost poznat Čajkovského, Dvořáka nebo
Beethovena. Jednou za pololetí, před vysvědčením, se muselo
zazpívat na známku. Jeden za druhým jsme chodili před lavice, kde se
řeklo, jaká píseň bude následovat. Bývalo pravidlem, že většina třídy
postupně zapěla pár prvních slov písně Já do lesa nepojedu, což paní
učitelce úplně stačilo a z hudebky byla hnedle jednička. Když nám byla
Jiřina Gregarová přidělena na nějaké další hodiny v rámci suplování,
přišla vždy vyzbrojena knihou pohádek Fimfárum od Jana Wericha a
celou hodinu jsme četli. Za ty čtyři roky prožité na škole jsme
pohádky jako Lakomá Barka, Královna Koloběžka první nebo třeba O
Palečkovi znali už zpaměti. Četba
v jejím podání zněla
tak, jako by pocházela od profesionální herečky. Mohli jsme ji
poslouchat stále dokola. Všichni se na její suplování těšili.
-
Občas také do třídy za maminkou
zavítala mladší z dcer paní učitelky, Kateřina, naše vrstevnice.
Přítomnost milé, dlouhovlasé dívčiny, nikdy neunikla pozornosti nás
kluků. Paní učitelka neměla ráda naše brašny, volně hozené do uličky.
Když chodila mezi lavicemi a překračovala již asi čtvrtou, do široka
otevřenou brašnu, nevydržela to, oslovila příslušného majitele
jménem a poté dodala „....ty budeš mít tady tu mošnu tak dlouho
otevřenou, až ti tam spadnu a odneseš si mě domů“.
-
Jiřina Gregarová byla
vždy velmi optimistická a plná dobré nálady a humoru. Současně to byla
žena poměrně statečná, protože v době totality nám přehrávala na
klavíru či gramofonu skladby, mnohdy i zahraniční, které v řadě
případů tehdejší režim neuznával. Pamatuji si také, že při jejich
hodinách jsme prvně slyšeli dodnes oblíbenou píseň, která se dodnes
často hraje na plesech, známou pod názvem Ptačí tanec. Mimo
naši školu učila Jiřina Gregarová také v místní hudební škole hudební
nauku. Byla též po řadu let členkou Komorního souboru
českotřebovských učitelek. Rád bych za všechny bývalé žáky naší paní
učitelce poděkoval za vše, co nás v průběhu let naučila. Bohužel má
slova díků míří dnes již tam nahoru, do nebeských výšin.
-
Čest její památce!
Martin Šebela