-
Můj komentář nemá být polemikou k článku Martina Netolického (iČTZ
17/2018, 15.1.2018), ani úmyslem se pana hejtmana jakkoli dotknout,
natož souviset s výsledkem voleb, článek mi toliko posloužil jako
(více či méně vhodný) „oslí můstek“ k dále uvedenému. Jaký taky byl
Tomáš Garrigue Masaryk.
-
Dupnout a prosadit si svou Masaryk uměl. Třeba když ve svůj prospěch
ohýbal nejednoznačné paragrafy ústavy. Například pravomoc jmenovat
některé úředníky si podle knihy Antonína Klimka Boj o hrad (PanEvropa,
Praha 1996, 1998) zároveň vykládal jako právo je také odvolávat. Úplně
mimo ústavou stanovená pravidla pak ležela zadání, která s oblibou
vpisoval ministrům do jmenovacích dekretů… [Jaroslav Doubek: První
prezident. Tatíček Masaryk aneb Fotr je lotr. In: Týden historie č.
1/2016 (listopad 2016), str. 86-91, jm. 86]
-
Masaryk jako prezident, jehož oslavování a oslovování mělo od počátku
rysy bombastičnosti, včetně známého „tatíčkování“ za to nemohl, ale
Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb.z.a n. prostě byl:
-
§ 11 Urážka presidenta republiky.
- 1. Kdo před dvěma nebo
více lidmi presidentu republiky nebo jeho náměstku na cti ublíží
vyhrůžkou zlého nakládání nebo jiným hrubě zneuctívajícím projevem
nebo ho uvede ve veřejný posměch, kdo pronese o něm obvinění, věda, že
tím vážně ohrozí jeho čest, trestá se za přestupek vězením od osmi dnů
do šesti měsíců.
- 2. Dopustí-li se vinník
činu veřejně nebo tváří v tvář presidentu republiky (jeho náměstku)
neb opětovně před dvěma nebo více lidmi při různých příležitostech
nebo ho tělesně ztýrá, trestá se za přečin vězením od jednoho měsíce
do jednoho roku.
- 3. Důkaz pravdy i
přesvědčení o pravdě je vyloučen.
- Prezident byl tímto de
iure i de facto nad zákonem. O jeho činech a výrocích se nesmělo pod
hrozbou trestu odnětí svobody ani pochybovat. Ovšem jak někdo už řekl,
autoritativní prezident v čele státu taky
úplně k zahození není.
-
A TGM do třetice – jestli v jeho žilách náhodou nekolovala „modrá
krev“. Na úvod do problematiky stačí přečíst si knihu
Davida Glocknera Císařův prezident.
Tajemství rodiny Tomáše Garrigua Masaryka (Knižní klub, Praha
2015). Sice se jí vyčítá, že
v žádném případě
nepředstavuje seriózní vědeckou práci, která by vycházela z analýzy
archivních dokumentů, ovšem v jiných kauzách investigace nevadí.
-
Dokonce existují tzv. strážci sdělení a hlavním důvodem jejich
tajnůstkaření je prý to, že by publikování závěrů jistého profesora
Fundy (díky souhlasu rakouského ministra vnitra se dostal k některým
spisům z doby monarchie; dle svých slov si z materiálů nemohl dělat
výpisky ani kopie, výsledky svého bádání ale vložil do memoranda,
které uložil u několika renomovaných historiků) mohlo mít negativní
vliv na vnímání České republiky jejími sousedy. A je na pováženou, že
„jedná se o státní zájmy a záležitost, která může být různým způsobem
politicky využita, aniž možná tušíme jak“.
-
Poslední možnost, porovnání DNA padla, když Masarykova pravnučka
Charlotta Kotíková, která žije v USA, oznámila, že povolení ke
zkoumání DNA nedává. Pátrání je podle Kotíkové bulvárně laciné,
neuctivé k Masarykovi a k celému českému národu.
-
Jak kdosi v souvislosti s touto čas od času připomínanou kauzou
neuctivě poznamenal, že chtějí památku tohoto velikého bojovníka za
pravdu „chránit“ zamlčováním pravdy? Je to stále symbol, a proto se
o jeho lidských vlastnostech nahlas příliš nemluví.
-
Co říci závěrem? Buď Masarykovo, které pro
českou společnost platí i v současnosti: Demokracii bychom tedy
měli. Teď ještě nějaké ty demokraty. Nebo si povzdechnout,
že většina Čechů historii vlastní země stejně nezná (https://www.novinky.cz/domaci/459841-vetsina-cechu-historii-vlastni-zeme-moc-nezna.html,
12.1.2018), zato na sociálních sítích má rozumů na rozdávání. Což
vyjde asi tak nastejno.
-
Miloslav Renčín
-
-