|
 Jiřího
Mazánka znají Českotřebováci ze školních let jako svého učitele
jazyků. Setkali se s ním na základní škole v Nádražní ulici - tehdy to
byla 3. osmiletka Stalinova 200 (tak jako kdysi i já osobně a spousta
mých vrstevníků) nebo po roce 1962 pak žáci českotřebovské střední
průmyslové školy železniční. 14. února 2018 dovrší devátou dekádu
svého života, který prožil z velké části právě v našem městě.
Věnoval jste se vlastně celý život
jazykům, máte k tomu jistě velký talent a možná jste měl i vhodnou
příležitost.
Myslím, že mě ovlivnilo německé prostředí ve
kterém jsem vyrůstal. Bylo to ve Velkém Uhřínově v Orlických horách.
Tatínek tam sloužil jako četník. Do 2., 3. a 4. třídy jsem chodil v
české menšinové škole se spolužáky ze smíšených rodin, kterých nebylo
více než deset. Takové školy podporovala Ústřední matice školská. Už
zde jsem se naučil dost dobře německy a to mi dalo dobrý základ na
celý život. Po zabrání Sudet jsme se přestěhovali do České Třebové,
kde jsem začal od 1. září 1939 chodit do primy zdejšího gymnázia. Tam
byla povinná němčina již od začátku, od tercie latina a pak od kvinty
francouzština. Toužil jsem po angličtině, rodiče mě umožnili soukromé
hodiny, sám jsem se pak v angličtině zdokonaloval. Maturitu jsme ovšem
složil v roce 1947 na reálném gymnáziu v Pardubicích. Tatínka po
skončení války převeleli do Moravan. Tam jsme se také přestěhovali. Po
válce byl nedostatek učitelů jazyků, byla i velká touha po vzdělání.
Od roku 1947 jsem studoval na Pedagogické fakultě v Praze obor ruštinu
- němčinu. Ve studiu jazyků pro získání aprobace pro vyučování na
středních školách jsem pokračoval na Olomoucké filosofické fakultě.
 A jak jste se dostal zpátky do České
Třebové?
Možná náhodou, do České Třebové jsem se přiženil. Moje manželka
Eliška Mazánková - Kučerová měla ještě dvě sestry, maminka byla na
děti sama, tatínek se nevrátil z koncentračního tábora. Bydleli jsme
na Křibu v domku, který rodina získala jako konfiskát, vzhledem k
těžké rodinné situaci. Vzpomínám na svoje pedagogické začátky v České
Třebové i na kolegy učitele z té doby. S mnohými z nich mě poutá
dlouhodobé přátelství. Lidé měli k sobě v té době blíž než dnes. Od
roku 1962 jsem pak přešel na železniční průmyslovku, kde jsem působil
až do důchodu v roce 1988. Od té doby uplynulo již třicet let! Na
průmyslovce jsem se od roku 1964 jako učitel jazyků (ruštinář a
němčinář) zapojil do organizování družební vzájemné spolpráce se
středními školami v Drážďanech a v Rostově na Donu . Je zřejmé, že
tehdy byla na prvním místě především ruština, a němčina se učila na
průmyslovce jen jako nepovinný předmět. To se nám tehdy těžko
prosazovalo. Nicméně družba se dařila, nejdříve ve formě výměny
učitelů a později také jako tzv. studentská provozní praxe. Na
tehdejší dobu to byl poměrně složitý organizační úkol.
Nyní jste spokojeným obyvatelem Domu s
pečovatelskou službou.
Na Křibě jsme žili s manželkou spokojeně. Naše
dcera Alena vystudovala lékařskou fakultu - stomatologii a žije s
rodinou v Plzni a pracuje jako lékařka. Manželka učila na základní
škole na Parníku, byla zde také deset let ředitelkou. V roce 2000
onemocněla a v roce 2011 zemřela. Já jsem požádal o ubytování v
Domě s pečovatelskou službou a to se mi vzhledem k mému zdravotnímu
stavu podařilo. Jsem zde již sedmým rokem, dům je komfortně vybaven,
v suterénu ordinují dva lékaři, při vchodu do budovy má stanoviště
taxislužba Červeného kříže. Podle potřeby je k dispozici pečovatelská
služba. Snažím se sledovat dění ve městě i ve světě, je dobře že jsem
díky zdejšímu DPS nezůstal zcela osamocen a mám zde přátele.
Děkuji za vyprávění, k vašim únorovým
devadesátinám přeji hodně zdraví a spokojenosti.
Milan Mikolecký |