Životní jubileum

Vlasty Preislerové - Ployharové  

V závěru ledna oslaví své vzácné kulaté životní jubileum nyní již mnoho let v České Třebové působící osobnost českého hudebního světa, operní pěvkyně sopranistka Vlasta Preislerová - Ployharová.  Studovala na pražské konzervatoři u Vlasty Linhartové a v Itálii u Giny Cigny. Její umělecká kariéra je spojena s více než třicetiletým angažmá v Olomouci a dalších předních českých divadlech a také  v zahraničí. Svůj zasloužený důchod prožívá s námi v České Třebové. Vzpomíná na svůj život na divadelních jevištích a zájezdech, stále sleduje současnou operní scénu.

Vlasta Ployharová byla skutečně vynikající pěvkyní. Úspěch na Mezinárodní pěvecké soutěži ve Francii jí otevřel řadu jiných bran do pěveckého světa. Získala stipendium pro studium v italské Sieně, zpívala na mnoha koncertních i operních pódiích. Zůstala členkou olomouckého divadla, ale hostovala na všech našich operních scénách a také v zahraničí. Hudbě věnovala celý život a hudbou žila také celá rodina. V roce 1972 se podruhé vdala za Františka Preislera, který v té době působil v olomouckém divadle (nastudoval zde 22 premiér, především oper, ale i operet a muzikálů), později působil v Brně a také v zahraničí. V říjnu 1973 se jim narodil  syn František (v rodu Preislerů již šestý). V té době Vlasta, nyní již Preislerová sehrála jednu z největších životních rolí jako maminka syna Františka. Trpělivě provázela jeho velké umělecké kroky. František byl mimořádný talent, v oblasti hudby a divadla uměl vše a všechno se mu dařilo. Ale také jej to velmi spalovalo. Jeho nasazení bylo neuvěřitelné. Existuje velmi podrobně zpracovaný neuvěřitelný  výčet premiér, jednotlivých nastudování a vystoupení. Umělecká dráha dirigenta Františka Preislera byla oslnivá, ale nakonec tragická. Od jeho náhlého tragického úmrtí v létě 2007 již uplynulo více než deset let a dosud se tím rodina nesmířila. Pochován je na českotřebovském hřbitově. V osmdesátých letech Vlasta Preislerová předčasně ukončila svou bohatou pěveckou a kariéru a rozhodla se následovat manžela na jeho trvalé angažmá v Brně, kde byl František Preisler jmenován šéfem opery na dlouhých sedm let. Hudební působení v Brně bylo velmi náročné, ale také plné krásných zážitků.

Paní Vlasty Preislerové jsem se zeptal na několik otázek. Při životním jubileu se většinou ohlížíme zpátky, v tomto případě za dlouhou kariérou operní pěvkyně s nespočtem představení, Jak jste se na svou hudební dráhu dostala?

Mé sny i touhy směřovaly již od dívčích let ke zpěvu a hudbě.I když se ještě několik let utvářel můj život jinak. Ale vůle jít za tím, po čem toužím - ta byla hnací silou a dovedla mě ke studiu zpěvu, i když jsem byla po maturitě zaměstnána v docela jiném oboru. A pomohla mi rozbít pouta toho, v čem jsem nebyla docela šťastná, nastoupit cestu za zpěvem a k divadlu. Tady jsem našla opravdu smysl svého života a sebevyjádření.

Jako sólistku opery Vás mám v paměti již v době svých studií na vysoké škole v Olomouci. Tam jste začínala?

Bylo to tak. Hned po absolvování pražské konzervatoře jsem nastoupila na operní scénu tehdejšího Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Tato scéna byla v té době ve znamení "vlády" skladatele a dirigenta Iši Krejčího. Byla to opravdu významná osobnost, velice ráda na toto období vzpomínám. Na jeho neotřesitelnou jistotu při studiu. Stále slyším jeho hlas při  korepetici: "Ještě stokrát, a budete to umět."

Svůj kredit operní pěvkyně špičkové úrovně jste nemohla získat jen působením v olomouckém divadle. Kredit bývá spojen s oceněním na nejlépe mezinárodních soutěžích...

Vzpomínám na pěveckou soutěž ve francouzském Toulouse v roce 1957, tedy brzy po mém nástupu do olomouckého divadla s noblesním profesorem Holečkem. Po ocenění stříbrnou medailí a účinkování na našem velvyslanectví v Paříži jsme dostala pozvání studovat na Accademii musicale Chigiana v Itálii (Siena). Zde jsem čtyřikrát, vždy o prázdninách, studovala u vynikající pedagožky Gini Gigni. Byly to krásné zážitky protkané zhlédnutím nejen mnohých oper ve Veroně, Římě a Florencii, ale i galerií a nádherných památek, které jsem tehdy neúnavně fotografovala.

V úvodu jsem zmínil  také cestu za oceán

Cesta do New Yorku s Laternou magikou v roce 1964 byla zajímavá a atraktivní. Zde jsem zpívala Antonii v Hoffmannových povídkách J. Offenbacha ve slavné inscenaci LATERNY MAGIKY, se kterou jsem předtím úspěšně vystupovala ve státní opeře Praha (byla tehdy součástí Národního divadla) a  také v Berlíně. Tato role mě přivedla i za oceán do Carnegie Hall, koncertní síně na Sedmé avenui v New Yorku. Tento zájezd do USA bohužel způsobil následné onemocnění hepatitidou a vynucenou sedmiměsíční  přestávku v jakémkoliv angažmá. Tím jsem přišla např. v  r. 1965 např.  zájezd s brněnskou operou do Španělska. Ale přece jen jsem se tam nakonec dostala s ostravskou operou, právě tak jako do Itálie s italsky nastudovanou Figarovou svatbou. Olomoucké angažmá jsem měla zpestřeno hostováním v Ostravě, Brně, Plzni a několikrát i na scéně pražského Národního divadla.

O divadelním působení sopranistky Vlasty Preislerová - Ployharové  najdeme v encyklopediích  dlouhý výčet rolí. Uvedu např. Mařenka (Prodaná nevěsta), Katuška (Čertova stěna), Rusalka, Panna Maria (Křičkovy České jesličky), Nedda (Komedianti), Massenetova Manon, Micaela (Carmen), Antonia (Hoffmannovy povídky), Zuzanka (Figarova svatba), Bastienka (Bastien a Bastienka), Despina (Cosi fan tutte). Kterou z rolí jste měla nejraději?

Je to rozhodně Mařenka z Prodané Nevěsty a také Liška Bystrouška z Janáčkovy opery, kterou jste nejmenoval. Oblíbila jsem si i další postavy, každá z nich mě připomíná nejen mé mládí, ale také kolegy se kterými jsem vystupovala. Z celé mé kariéry teď mám spoustu krabic krásných a velkých fotografií a také zvukové záznamy z řady představení.

Z mého života si raději připomínám ty hezké vzpomínky a nerada se vracím na problémy a nešťastné události, které mi pomohlo překonat porozumění a duševní rezonance mého manžela. Jsem šťastná, že jsem mohla mnoho ze svého citu a lásky předat také svým dětem. Více než deset let od tragédie syna Františka tato událost stále bolí. Ale mnohokrát se mi zdál sen, ve kterém ke mě František jako živý přichází a říká, že je šťastný. A věřím tomu, pomáhá mi to.  

 

Děkuji za rozhovor, k vašemu vzácnému jubileu přeji za čtenáře Českotřebovského zpravodaje

především hodně zdraví a entuziasmu.    Milan Mikolecký