-
185 let od
narození Antonína BENNEWITZE (26.3. 1833 – 29.5. 1926),
-
dlouholetého
pedagoga a ředitele pražské konzervatoře
-
 Narodil
se jako třetí ze čtyř synů Fridricha Bennewitze, lesního a účetního na
panství hraběte Waldštejna, ve staré myslivně čp.1 v Přívratu u České
Třebové. Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se
školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři ve třídě
houslí prof. Mořice Mildnera. Absolvoval zde v roce 1852 s vynikajícím
prospěchem. Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku
1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a o dva roky později
koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval
výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval
houslím jako nástupce Mildnerův, roku 1882 byl jmenován ředitelem
ústavu. Přestože byl původem Němec, prosazoval vše české. Hájil zájmy
českých studentů, zavedl češtinu do vyučování hudební teorie, dával
přednost české hudbě. Tím, že znovu zavedl tzv. žákovské veřejné
večírky, dal možnost nadaným žákům veřejně vystupovat. Vychoval takové
umělce, jako byli např. Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk,
Oskar Nedbal, Franz Lehár, nebo Karel Hofman. Koncem roku 1901 se
uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel.
Bennewitzovo jméno nám připomíná jednak pamětní deska v rodném Přívratu,
nebo každoroční hudební festival s vysokou uměleckou úrovní, který od
roku 1999 pořádají českotřebovští.
-
-
40 let od
úmrtí Oldřicha BITTLA ( 5.8. 1905 – 6.3. 1978),
-
drobného
živnostníka, herce a režiséra DS Hýbl
-
 Pocházel
ze starého hereckého Bittlova rodu. Na jedné z divadelních štací
v Brandýse nad Orlicí se také Oldřich narodil. V České Třebové v Duškově
cukrárně se vyučil cukrářem a tomuto umění se dále věnoval ve vlastní
cukrárně pod podloubím domu čp. 42 na náměstí. Zůstal zde i po
znárodnění.
- Herecká krev Oldřichova způsobila, že
cukrářský mistr vedl i druhý život divadelního ochotníka. Dnes by již
nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se během svého života
objevil. Připomeňme Dona Carlose, Matku, Maryšu, Na dvoře vévodském,
Bílou nemoc nebo Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Uplatnil se i
jako režisér a maskér. Řadu let také vystupoval po boku Čeňka Hampla na
mikulášských pochůzkách v roli čerta, velikonočních vyjížďkách v kočáře
taženém párem koní za koledou. Vystupoval na estrádách, dětských
karnevalech v roli kašpárka, v kabaretech, bavil kamarády u táboráků,
uváděl večery trampských písní. Nechyběl na Jabkancových poutích, kde
vytvořil nezapomenutelnou postavu obecního policajta, podávajícího
hlášení purkmistrovi Čeňku Hamplovi. Spolupracoval s Karlem Tomšem na
výzdobě sálů v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními
plesy. Aktivně také pracoval v místním fotbalovém oddíle, který
spoluzakládal.Na Oldřicha Bittla dnes vzpomínají nejen jeho nejbližší a
přátelé, ale i pamětníci z řad vděčného obecenstva. Své příznivce
zarmoutil jen jednou. Bylo to před 40 lety, když v pardubické nemocnici
zemřel.
-
-
100 let od
narození Františka BROKEŠE (4.3. 1918 – 5.4. 2002),
-
známého
regionálního fotografa a turisty
-
 Narodil
se na samotě u obce Horní Třešňovec. Jeho otec zde měl malé
hospodářství, matka se starala o početnou rodinu. V německých
Jakubovicích navštěvoval obecnou školu a v Dolní Čermné u Kyšperka
českou školu měšťanskou. V roce 1933 se František přistěhoval k bratrovi
Rudolfovi do České Třebové, aby se v jeho dílně vyučil kloboučnickému
řemeslu. Zároveň navštěvoval Živnostenskou školu pokračovací. V roce
1942 byl nasazen na nucené práce do Německa (Magdeburgu). Pracoval
v závodě Junkerswerke, kde se vyráběly letecké motory. Po ničivých
náletech v létě roku 1944 byl František Brokeš přeložen do podzemní
továrny Nordwerke v pohoří Harz, poblíž Nardhausenu. Zde se vyráběly
vrtule a další díly k letadlům. Po válce ještě krátce pracoval u bratra.
Když kloboučnickou firmu znárodnili, odešel za zaměstnáním do parnické
textilky a od roku 1953 do nově vzniklého n.p. Česká armaturka, kde
působil nepřetržitě až do odchodu do důchodu.
- Jeho koníčkem byla turistika a hlavně
fotografování. Poprvé se František seznámil s problematikou
fotografování ještě v Dolní Čermné u holiče a fotografa Alexandra
Hampla. Po svém příchodu do Třebové, první fotoaparát a zvětšovací
přístroj zakoupil v roce 1937 u místního drogisty Josefa Bártů. Jako
samouk zvládl fotografickou techniku k téměř absolutní dokonalosti
(citlivý objektiv, malířský smysl pro kompozici, odpovědný až
profesionální přístup k danému tématu). V edici Osobnosti vyšla v roce
1992 drobná knížka „ Česká Třebová ve fotografii Františka Brokeše“.
Text napsal a fotografie uspořádal Mgr. Milan Michalski. S fotografiemi
F. Brokeše jsme se také mohli setkat v tehdejší výstavní síni
Dělnického domu v březnu 1998. Výstava byla uspořádána k jeho
osmdesátinám. V posledních letech jej zdravotní potíže donutily odejít
do Domova důchodců v České Třebové, kde po kratší nemoci zemřel.
-
-
120 let od
narození MVDr. Čeňka KESLERA (27.3. 1898 – 10.4. 1970),
-
zvěrolékaře,
zakladatele divadelního odboru místního Sokola, kde hrál a režíroval
-
 Narodil
se v malém městě Žirovnici. Krátce studoval na pražské konzervatoři
(housle), vystudoval telčské gymnázium a po 1. světové válce, které se
osobně zúčastnil, Vysokou školu veterinární v Brně. Nejprve působil jako
zvěrolékař v Čermné u Kyšperka (dnes Dolní Čermná), po konkurzu
vykonával praxi městského zvěrolékaře v České Třebové. V našem městě se
věnoval mimo zaměstnání zvěrolékaře sokolskému hnutí, hlavně jeho
divadelnímu odboru. Po svém příchodu vytvořil nový soubor, ve kterém
vypomáhali herci z Hýbla, Vojana a dalších spolků. Opona jeviště Na
Skále se po delší době otevřela na podzim v roce 1929. Za 2. světové
války byla veškerá sokolská činnost zakázána a tak se sporadicky
objevoval na scéně spolku Hýbl. Po ukončení války v roce 1945 se opět
pustil do budování nového sokolského divadla. Dostalo název Dramatický
odbor Sokola v České Třebové. Činnost byla zahájena začátkem roku 1946 a
trvala pouhé čtyři roky. Za tuto dobu bylo nastudováno 16 premiér. Když
došlo k násilnému zrušení divadelního odboru Sokola a následnému
převedení do tehdejšího ZK Orlana, odešel MVDr. Čeněk Kesler do ústraní
a věnoval se jenom svému zaměstnání. Pracoval u veterinární správy na
jatkách v České Třebové a později na pracovišti v Lanškrouně, kde
působil až do svého odchodu do důchodu. Za divadlem jezdil k příbuzným
do Brna. Zemřel v České Třebové, pochován je v Brně.
-
-
35 let od
úmrtí Františka PREISLERA (29.1. 1915 – 25.3. 1983),
-
dirigenta řady
divadelních orchestrů a hudebního skladatele
-
 V hudební
rodině Preislerů je čtvrtým Františkem v pořadí. Po studiu na pražské
konzervatoři (1928 až 1932) působil jako kapelník Východočeského divadla
v Pardubicích, Kladenského divadla, Městského divadla v Plzni a
Krajského oblastního divadla v Olomouci. V opavském divadle byl dokonce
šéfem opery, kterou sám vybudoval. Pohostinsky vystupoval v Národním
divadle v Praze, Státním divadle v Brně a na operních scénách
v zahraničí. Oddirigoval více než 4100 operních, operetních a baletních
představení. Nastudoval kolem 300 operních a 250 operetních premiér.
V našem městě jsme jej často viděli nejen v roli dirigenta, ale i jako
klavírní doprovod známých hudebních osobností. Hrával také v místním
kostele sv. Jakuba na varhany. Bohatá byla i jeho činnost skladatelská.
Je autorem scénické hudby, chrámových a příležitostných skladeb, napsal
i jednu operetu Šly panenky silnicí (1936). V závěru umělecké kariéry
byl ještě povolán k působení ve Slovinském Mariboru, kde s místním
divadelním souborem nastudoval několik úspěšných operních inscenací
(Hubička, Nabucco, Trubadur …). Po odchodu do důchodu se definitivně
vrátil do svého rodiště České Třebové, kde také zemřel a je v rodinném
hrobě pochován. Jeho manželka Marie, emeritní herečka , zemřela 10.
dubna 2010 ve věku 92 let.
-
-
Nedožitých 95
let Milana ZAHÁLKY (4.3. 1923 – 22.6. 1972), regionálního historika
-
 Narodil
se ve Vysokém Mýtě jako jediný syn Josefy, rozené Pruškové a Antonína
Zahálky. V roce 1926 rodina přesídlila na Slovensko do Zvolena, kde bylo
otci nabídnuto místo strojního zámečníka v dílnách ČSD. Milan zde
navštěvoval národní školu a reálku. Známé události v březnu 1939 vyhnaly
rodinu Zahálkových zpět do Čech. Otec našel zaměstnání v České Třebové a
Milan vstoupil do kvinty zdejšího reálného gymnázia, aby již započatou
školu dokončil. Už za studií u něho vznikal zájem o českou literaturu ve
spojení s historií, který následně přerostl v hluboký vztah. Jistě by
v tomto směru pokračoval na vysoké škole, ale ty byly od roku 1939
uzavřeny. Úspěšný maturant pokračoval alespoň ve studiu angličtiny a
francouzštiny v pražském Ústavu moderních jazyků. Mnohostranné jazykové
znalosti jej přivedly do exportních oddělení výrobních podniků, jeden
čas pracoval i v peněžnictví. Volný čas ale věnoval , kromě věnování se
rodině, literatuře ve vztahu k rodnému kraji. Zajímal se o F.M. Klácela,
F.V. Krejčího, o předčasně zemřelé – básníka Jankeleho a houslistu M.
Škrabala. Jeho pozornosti neušli také literární historik Arne Novák,
litomyšlský rodák a předčasně zemřelý prof. K. Horský, litomyšlská
učitelka F. Benešová, literárním jménem Lucie Sovová a Tereza Nováková
ve vztahu k lázeňskému místu Hory u České Třebové. Většinu svých
poznatků publikoval v litomyšlském sborníku Zprávy z muzeí od Trstenické
stezky, ve Zpravodaji vlastivědného kroužku v Litomyšli a v krajském
deníku Pochodeň. Poslední práce Milana Zahálky vznikaly na lůžku
litomyšlské nemocnice, kde také zemřel po těžké nemoci. Rodina a přátelé
se s Milanem naposled rozloučili v obřadní síni městského krematoria
v České Třebové. Manželka Jaroslava , rozená Hányšová z České Třebové,
zemřela 3. dubna 2010 ve věku 83 let v Ústí nad Orlicí.
-
-
20 let od
úmrtí Josefa TESAŘE (24. 1931 – 5.3. 1998)
-
 Ve
svém rodišti České Třebové vystudoval gymnázium a potom téměř celý
aktivní život působil v parnické textilce. Vedle práce v kanceláři byl
také členem závodního požárního sboru. Jako jednatel této organizace se
podílel na almanachu, který vyšel k 90. výročí závodního požárního sboru
n.p. Primona. Pro svou dobrosrdečnou povahu byl všude oblíben. Navíc měl
hezký hlas a výborně zpíval. Vystupoval s dechovkou, tanečním orchestrem
i s legendárním Tremp – triem, které zpívalo ve složení – Vlasta Mehl,
Květa Tomeš a Pepík Tesař. Rád si zazpíval i s kamarády trempy u
táborových ohňů. Když zemřel, přišlo se s ním rozloučit i mnoho
českotřebovských občanů. Na poslední cestu mu zahrála železniční dechová
kapela a trempská skupina Medvědi.
-
-
-
- Jan
Jan Skalický
|