„KOREKTNOST“ DOSLOVA POLITICKÁ?                 

Velice nerada píšu tento text, a přece to cítím jako nutné.

Tedy alespoň předesílám: Velmi si vážím několik desetiletí trvající práce pana Milana Mikoleckého na Českotřebovském zpravodaji. Přehledné „tradiční“ rubriky, zpravodajství z mnoha oblastí, články o historii města, příspěvky čtenářů, rozhovory, společenská kronika… I přes určité nedostatky (zejména ty jazykové bývají nepřehlédnutelné) lze říci, že Zpravodaj plní svou funkci výborně a že se Třebovou jaksi až srostl. Čtu ho léta – i při své „čtenářské“ vytíženosti – od A do Z. Chci na tomto místě též poděkovat panu Mikoleckému za zájem o moji literární práci, za jeho vytrvalou účast na mých autorských čteních (z bezmála třiceti večerů vynechal snad dva tři) i za to, že o nich ve Zpravodaji (v obou jeho podobách) referuje.

Tím spíš je mi líto, že i do Českotřebovského zpravodaje, zdá se, poněkud proniká jev, známý bohužel z médií celostátních i jiných. Nechtěla bych, aby následující řádky vyzněly jako osobní záležitost, i když jako „materiál“ ilustrující dotyčný jev použiji článek z únorového Zpravodaje – k 85. výročí narození mého otce, prof. PhDr. Vladimíra Kostřici, DrSc. (Je trochu kuriózní, že otcův titul se v tištěné verzi Zpravodaje jaksi „nevešel na řádek“ celý… I když je jistě fakt, že snad už pouze „zasvěcenci“ vědí, že titul za jménem bývá zpravidla podstatnější než ten před jménem.)

Článek byl publikován v rubrice Českotřebovské kalendárium, v níž se v pětiletých intervalech obvykle opakují (a je to dobře!) již dříve použité texty o významných jubilantech spjatých s Českou Třebovou. Jen výjimečně dojde k rozšíření či obměně, k doplnění nových faktů. (Loni jsem takto ocenila dvoustranu věnovanou prof. RNDr. Ladislavu Robovi, DrSc. – k jeho nedožitým pětaosmdesátinám.) Článek o mém otci je v podstatě redukovanou podobou nekrologu, který pro Zpravodaj v roce 1998 napsal Josef Slavík. Nevzpomínám si už, jak přesně vypadal před pěti lety, k otcovým nedožitým osmdesátinám – tehdy jsem byla příliš zavalena prožitkem jiným. Vím, že před deseti lety byl text spíše rozšířen – avšak nejde mi o rozsah (zkrácení je jistě nutné), ale o druh redukce. Porovnám zde dvě klíčová místa z nekrologu J. Slavíka a ze současného článku:

1. Nekrolog:  „Po studiích se Vladimír Kostřica uchází o místo asistenta na katedře rusistiky, z politických důvodů však není přijat, píše se totiž rok 1956. Nastupuje tedy na místo středoškolského učitele na Gymnáziu v Rýmařově, poté (již po svatbě a přesídlení do České Třebové) na SZŠ v Litomyšli.“

Článek: „Po studiích učil na několika středních školách…“

2. Nekrolog: „ Díky jeho vytrvalému zájmu o obor přichází (v politicky příznivější době) ve druhé polovině šedesátých let z olomoucké filosofické fakulty nabídka, aby působil na tamní katedře rusistiky. Nastoupí tam v roce 1968, pokračuje ve vědecko-badatelské práci i v činnosti vysokoškolského pedagoga. Po sovětské okupaci je mu sice znemožněn tzv. služební růst (až do listopadu 1989 zůstává pouze odborným asistentem), avšak svými objevnými pracemi, zejména o tzv. „druhé řadě“ v ruské literatuře 19. století, si získává nemalé tuzemské i zahraniční renomé (...) Jeho práce jsou obsaženy v mnoha evropských i zámořských univerzitních publikacích (Oxford, Petrohrad, Lublaň, Lublin, Bern, New York).

Článek: „ Díky jeho vytrvalému zájmu o ruskou literaturu přišla ve druhé polovině 60. let z olomoucké filozofické fakulty nabídka, aby působil na tamní katedře rusistiky. Jako vysokoškolský pedagog tam působil od roku 1968. V odborných kruzích byl oceňován jako významný, zároveň však skromný vědec, znalec ruské klasické literatury…“

Jistě není nutné jmenovat střední školy, na nichž otec působil – tady je redukce zcela správná. Vynechání pasáží o jeho zahraniční m renomé je už, myslím, méně pochopitelné – mám za to, že zde jsou právě nejvýrazněji pojmenovány důvody, proč tohoto jubilanta připomínat –, avšak tímto se rovněž zabývat nechci. Podstatné jsou pro mne tučně zvýrazněné pasáže v nekrologu, v článku vypuštěné. A právě tato „redukce“ může dobře ilustrovat onen v úvodu zmíněný jev. Článek jistě neobsahuje nepravdy. Pouze něco nedopoví. Zastře. Zamlží. Odsune do bezvýznamného pozadí. Takový banální příběh se z toho stal: Nadaný student se po absolvování dál zabývá oborem, až nakonec se na fakultu co vyučující dostane. V apolitickém bezčasí, patrně. (Otcův profesní osud byl přitom předlistopadovou politickou situací značně bolestně determinován.)

Tak, jak je nám to dnes často servírováno (zamlčováno, zastíráno) leckde jinde (ne vždy, samozřejmě). Rozhlas, televize, deníky (zejména ty koupené – či prodané) – ať už přímo se záměrem mlžit, anebo z přehnané „politické korektnosti“. Abychom se někoho (či nějaké „sociální skupiny“) nedotkli. Abychom nepřemýšleli, abychom zapomněli. – Ztráta paměti je, jak známo, onou příslovečnou cestou do pekel. A rozostřování významů? Tvrzení, že „je to vlastně jedno“ či že „je to už dávno“? Můj přítel, spisovatel Jan Balabán, napsal kdysi: „Přesnost je kategorií nejen geometrickou, ale i etickou.“

Ano, přesně tak.

                                                                         Blanka Kostřicová

P. S. Pro jistotu zdůrazňuji, že si vůbec nemyslím, že se Českotřebovský zpravodaj ocitl na úplném scestí. Závěry vyslovené v posledním odstavci jsou už zobecněné. Zpravodaji přeji vše dobré.

Poznámka  vydavatele :

---

Velice nerad píši tento text, ale přece to cítím jako nutné.

Připomínka letošních výročí Vladimíra Kostřici je autorským článkem Jana Skalického, který vede (od roku 2000) rubriku Českotřebovské kalendárium. Zde v co největší "ENCYKLOPEDICKÉ" stručnosti připomíná (zpravidla i opakovaně při výročích) osobnosti, na které by se ve městě a regionu nemělo zapomenout a nemůže tedy detailně popisovat všechno co by bylo potřebné a žádoucí, také o tom všem autor nemusí mít dostatek ověřených informací. Pokud v tom Blanka Kostřicová vidí nějaký úmysl něco z dřívějška zahladit nebo upravit, tak se mýlí, v záměru připomenout osobnost jejího otce rozhodně žádný takový úmysl není. Myslím, že události spojené s politickým tlakem a omezováním může jen těžko správně popsat autor jako nezúčastněná osoba, která se s popisovanou osobností třeba jen letmo míjela, nejlépe by vše přiblížil sám Vladimír Kostřica, kdyby tu s námi mohl být, nebo jeho blízcí. A nelze také srovnávat stručné připomínky osobností v "Českotřebovském kalendáriu"  např. rozsáhlým článkem o působení Prof. Ladislava Roba, nositele Descartesovy ceny, připraveným díky mimořádné spolupráci jeho rodiny.

Textů o Vladimíru Kostřicovi vyšlo v Českotřebovském zpravodaji více, mimo zmíněný text Josefa Slavíka (2008) to byly články Jana Skalického z roku 2008, 2011 a 2013 a nebyla k nim vznesená od autorky výše uvedených řádků jediná připomínka. Osobnosti z regionu také připomíná na svých webových stránkách českotřebovská městská knihovna, se kterou Blanka Kostřicová úzce spolupracuje. Zde v článku, který připomíná osobnost Vladimíra Kostřici je zveřejněn text převzatý z Českotřebovského zpravodaje (z roku 2011). Ani k němu  nebyly a nejsou žádné připomínky, přestože ve vyhledávačích se zobrazí u hesla Vladimír Kostřica tento text jako první...

Uvádím to proto, že snahou Českotřebovského  zpravodaje je připomínat osobnosti našeho města, zajistit, aby jejich přínos pro společnost i pro město nezapadl. A děláme to podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. A pokud je třeba některý text rozšířit, tak to není často možné bez spoluúčasti rodiny. Pravidelně uvádíme na stránkách zpravodaje vzpomínky, nekrology, připomínky osobností, vždy po konzultaci s rodinou, která někdy třeba ani nechce všechny detaily ze života zveřejňovat. V případě připomínky letošních výročí Prof. Vladimíra Kostřici jsem neměl vzhledem k předchozímu odůvodnění mít o správnosti zveřejněného textu jakoukoliv pochybnost. A v případě autorského článku ani nemám možnost na textu bez souhlasu autora něco měnit.

Aby bylo zřejmé, ke kterém textu jsou výše uvedené připomínky, uvádím jej v závěru celý znovu. Milan Mikolecký

POZNÁMKA K POZNÁMCE

Svůj článek „Korektnost“ doslova politická? jsem napsala především pod vlivem současné politické situace a kultury, jež pociťuji jako alarmující. Když se k tomuto pocitu přidaly „výpustky“ v článku o mém otci, vznikl dotyčný text.

K Poznámce vydavatele chci jen podotknout, že odpověď na to, proč jsem nereagovala na články v letech 2008 a 2013, si pozorný čtenář v mém textu jistě najde sám, stejně jako fakt, že nenamítám nic proti stručnosti textů v Českotřebovském kalendáriu. Vzpomínku na prof. Roba jsem s článkem o  otci nesrovnávala, pouze jsem ji ocenila.

Můj text rozhodně neměl být atakem na jeden článek ze Zpravodaje. Blanka Kostřicová 

Přestože se v našem městě nenarodil, město si velice oblíbil a strávil zde více než čtyřicet let. Narodil se v Petrovicích u Karviné, dětství a mládí prožil v Hranicích na Moravě. Zde také absolvoval obecnou školu a gymnázium. Po maturitě odešel studovat na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého do Olomouce, obor čeština – ruština. Protože se během studia hlavně zajímal o ruskou literaturu 19. století, využil možnosti studovat pouze odbornou ruštinu. Na fakultě se také seznámil se svou budoucí manželkou Janou, rodilou Třebovačkou, která studovala v témže ročníku. Po studiích učil na několika středních školách, v šedesátých letech působil na Pedagogickém institutu v Pardubicích. Díky jeho vytrvalému zájmu o ruskou literaturu přišla ve druhé polovině 60. let z olomoucké filozofické fakulty nabídka, aby působil na tamní katedře rusistiky. Jako vysokoškolský pedagog zde působil od roku 1968. V odborných kruzích byl oceňován jako významný, zároveň však skromný vědec, znalec ruské klasické literatury a dějin česko – ruských literárních vztahů. Vedle knižních monografií napsal více než 400 studií, článků a recenzí a redigoval 25 vědeckých publikací. Na univerzitě také krátce zastával post prorektora a byl též vedoucím katedry slavistiky.