Klikatá je cesta za poznáním                

„V souvislosti s nastávajícím jubileem povýšení Litomyšle na město před 750 lety začíná se pilně omílat tradiční blud o tisíciletí jejího trvání. Považuji za nezbytné, i když to není populární, upozornit, že zpráva o existenci hradu Litomyšl v roce 981 uvedená v Kronice české Kosmy Pražského s datem úmrtí knížete Slavníka je výmysl pisatelův. Podle pramenných skutečností vznikala Litomyšl až v druhé polovině 11. století a její „institucionální“ počátek byl položen až v letech vlády knížete Břetislava II. (1092 ­ 1100) zřízením kostela sv. Klimenta.“ Toto napsal Jan Kapusta v předvečer oslav, v roce 2008 (Lilie – Zpravodaj města Litomyšle, roč. XVIII/2008 č. 11, s. 4). K tomu jsem si ještě poznamenal, že pokračování historie o počátcích Litomyšle, jejím prvním kostele (sv. Klimenta), poutavé vyprávění o cyrilometodějské tradici, Hrutově a Trstenické stezce měly být zveřejněny v samostatné publikaci, kterou předčasné úmrtí autorovi neumožnilo dokončit (Legenda o nejstarší Litomyšli v rodinném archivu).

Pak se mi dostal do rukou sborník Lanškrounsko č. 15/2017, kde je (na str. 43/44) vzpomínka Dušana Šlahory na Lanškrounské kořeny PhDr. Jana Kapusty.*) Odtud jsem se dověděl, že mj. „se chtěl věnovat svým zájmům, dokončení rozdělaných prací, zvláště chtěl napsat knížku Legendy o staré Litomyšli. Městu jako dík za všechno, co s ním mohl prožít. Bylo mu domovem 50 let života. Nepodařilo se mu ji dokončit a dát do tisku. Manželka Eva věděla, jak mu záleželo na jejím vydání, aby mohl splnit slib daný Litomyšlským a knihu uspořádala a editorsky připravila k vydání. Na redakci rukopisu spolupracoval syn Jan Kapusta. Kniha byla dána do prodeje v prosinci 2016.“ A nebyl bych to já, abych se po ní nezačal pídit. Samozřejmě, bylo možné si ji půjčit v (některé) knihovně (jenže to bych se k ní nemohl kdykoli vrátit), takže mně se ji podařilo ještě sehnat (letos v březnu) v knihkupectví Paseka v Litomyšli. Pro případné zájemce celý název je Jan Kapusta (2009): Legendy o nejstarší Litomyšli (Příběh slavníkovského hradu, kostela sv. Klimenta, Hrutova a Trstenické stezky), Eva Kapustová a Arbor Vitae v Litomyšli a Řevnicích 2016.

 Jako vždy jsem se hned zajímal, jestli v ní není také něco k počátkům Třebové a nebyl jsem zklamán. K doložení církevní subordinace připomíná Jan Kapusta alespoň žádost České Třebové někdy z let 1278-1281 o ochranu před lupiči k olomouckému biskupství (biskup Bruno) prostřednictvím litomyšlského kláštera (opata Oldřicha). V poznámce o této události, důležité pro počátky dějin České Třebové, zmíněn souhrnně i Jindřich Růžička, Česká Třebová do doby husitské, in: Česká Třebová 1278 až 1978, sborník vydaný k trvání 700. výročí České Třebové, Praha 1979, s. 9-16. Přetisk Růžičkovy studie a další stati k raným dějinám a problematice České Třebové a širšího území (Litomyšlsko, pomezí Čech a Moravy, Lanškrounsko ve sborníku Česká Třebová – historie, osobnosti, 2, Česká Třebová b.d. (leden 2009), s. 74-81. Letité diskuse historiků, že stížnost Třebovanů přes litomyšlský klášter mohla pocházet od poddaných Moravské Třebové (viz František Musil, Jiří Šmeral a další) jsou neopodstatněné, protože Moravská Třebová nespadala pod církevní správu litomyšlského kláštera.

Na vysvětlenou je třeba dodat, že Jan Kapusta tu má na mysli diskusi na stránkách sborníku Pomezí Čech, Moravy a Slezska, která tehdy skončila ve slepé uličce. Události popsané v listu litomyšlského opata Oldřicha se týkají Ctibora z Cimburka, oním hradem s rakouskou posádkou, kde sídlil pan Ctibor, byl Cimburk u Městečka Trnávky a že k přepadení opatových lidí došlo v Moravské Třebové zastával František Musil. Naopak podle Jiřího Šmerala list opata Oldřicha z let 1278-1281 dokládal vlastnický vztah litomyšlských premonstrátů k České Třebové. Tak smýšlí i Jan Kapusta, že růst počtu románských kostelů v regionu ve 12. a 13. století dokládá i rotunda sv. Kateřiny v České Třebové s gotickým žebrovím a ostěním, pocházející nejdříve z 2. poloviny 13. století, svatyně nepochybně moravské (nikoliv české) inspirace, navazující na vznik a rozvoj kláštera premonstrátů v Litomyšli. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že hypotéza Štěpána Gilara, že onou přepadenou vsí byla Třebovice (v Čechách) zůstala bez odezvy. A připomenout problém snad ne od věci, zda byl tehdy poškozen kostel (ecclesie v textu žádosti, v překladu chrám) sv. Klimenta v Litomyšli či rotunda sv. Kateřiny (pokud tehdy už stála?; rychtář Lipolt daroval r. 1335 kostelu - ecclesie, zatím co jeho děd kapli - capelle do začátku?).

Jenže tady se dostáváme k jádru problému. I kdybychom přijali názor (řečí) archeologů, že negativní zjištění znamenají, že středověké osídlení v pravobřežní části dnešní České Třebové neexistovalo, jak máme naložit s tím, že tu dodnes stojí románská rotunda sv. Kateřiny. Tato venkovská sídla doby přemyslovské, doložená vesměs obytnými objekty u tribunových kostelů, byla budována a plnila svoji funkci v období podmiňujícím jejich vznik i existenci, byla centrálními body, kolem nichž se soustřeďovala sídliště, vytvářející strukturu osídlené krajiny. Býval to areál opevněný příkopy, valem i hradbou, v němž stával kamenný románský kostel (centrální i podélný) a v jeho těsné blízkosti obytné stavení, převážně dřevěné. (Anežka Merhautová považuje české rotundy prvotně za soukromé panské kaple a existenci pohřebišť u nich považuje za jev pozdější, dodatečný. I podle Petra Sommera je kaple sakrální stavbou určenou k liturgickým úkonům nespojeným výlučně s farním kostelem, stavbou nemající farní práva.) Většinou ve vyvýšených polohách a tedy opevněné přírodou, často dodnes na kraji vesnické lokality, někdy stojí i o samotě. Do šedesátých let minulého století se o těchto sídlech vlastně nevědělo. Teoreticky na ně upozornil historik umění Václav Mencl poukazem na tribunové románské kostely. Praktický archeologický výzkum uskutečnil brzy po tom na několika lokalitách (převážně ve středních Čechách) Antonín Hejna a jeho výsledky publikoval, takže existence těchto sídel byla prokázána nade vší pochybnost. Jenže zatím jsem se nesetkal s tím, že by rotunda sv. Kateřiny měla panskou tribunu, místo vyhrazené pro vlastníka sakrálního objektu a nad velmožským dvorcem se vznáší otazník. I když, jak uvádí Jan Kapusta, obytná stavení tehdejšího sídliště nebylo nic jiného než „pár roztroušených zemnic na staroslovanský způsob“, nejznámější analogie se dochovala a byla prozkoumána v lokalitě Staré Mýto (cca 1240-1260, předchůdce vysokého Mýta).

Zde si dovolím krátkou odbočku na (konkrétní) studii Dušana Cendelína o starých komunikacích na česko-moravském pomezí. Jedná se o nejsevernější větev od Vraclavi, hypotetickou komunikaci, odvozenou z krajinných dispozic, sítě vodotečí, částečně i z některých historicko-geografických skutečností, kterou ale, jak sám přiznává, nepodrobil terénnímu průzkumu, tzv. neprošel. Byla nejkratším spojením s moravským Olomouckem přes pozdější (Českou) Třebovou. Patrně po nárůstu frekvence na této trase zde vzniklo u první dopravní překážky (brod přes řeku Loučnou), po rozdělení trasy na Třebovou a Litomyšl, mýto, kolem kterého se vytvořila osada Staré Mýto s (podélným) kostelem sv. Mikuláše (patrona obchodníků). Trasa, v závislosti na terénních předpokladech, dále sledovala potok Sloupnici, který teče téměř po pomyslné přímce, spojující Vraclav s Českou Třebovou (s v ní nedešifrovatelným brodem přes řeku Třebovku), k přechodu hřebečského hřebene asi jeden kilometr jižně od Mladějovského hradiska. Následuje přechod rozvodí Moravské Sázavy a Třebůvky u Starého Města (předchůdce Moravské Třebové). Poloha Mladějovského hradiska u této trasy může, ale nemusí být náhodná.

Předpokládaná trasa od Vraclavi mohla mít velký až strategický význam ještě v době upevňování přemyslovské moci na Moravě, tj. v 11. století. Význam Olomouce jako církevního a do jisté míry i světského centra Moravy byl v té době výrazný. Rychlé a pokud možno nejpřímější spojení centra moci s „provincií“ bylo nutností. K zániku popisované trasy nakonec došlo přirozeným vývojem dopravní sítě, která průběžně reagovala na společenské a jiné změny v obou našich historických zemích…

[Dušan Cendelín: Staré komunikace česko-moravského pomezí (Trstenická stezka jako historický mýtus), vl. nákladem 2000. Do krajiny kolem Orlice a částečně přímo do údolí Tiché Orlice lokalizuje jednu ze svých pravěkých stezek i Radan Květ pod názvem Orlicko-Romžská (Staré stezky v České republice, Brno 1997).]

Ale vraťme se zpět. V knížce Jana Kapusty mě zaujala ještě jedna věc. Týká se „hradu“ Litomyšl, jehož představa vznikla tedy (kronikářem Kosmou popsaným rozsahem panství knížete Slavníka k roku 981) ve 12. století momentálně účelovým přenosem jména vznikající Litomyšle na starou strážní bránu Na Trstenici, na hradiště (u Benátek) 10. století u významné komunikace, jež celá staletí sloužila dálkovému spojení, v zájmu vytčení známějšího místa ve čtverci české kotliny. Bylo celkem běžné, že se osídlení knížecích hradišť přesouvalo o kilometr, dva do lépe vyhovující polohy a vytvářen tak základ příštích středověkých měst. Proto také nové sídliště nemohlo v roce 1108 slouti hradem, nýbrž (jak zapsáno) oppidem, (venkovským) městečkem, či z věcného hlediska ještě lépe snad osadou.

Úhlem tohoto pohledu se nakonec podívejme i na prvotní zápisy České Třebové. V privilegiu krále Václava II. pro zbraslavský klášter z roku 1292 a vyhotoveném na Zbraslavi (dochovaném v opisu ze ztraceného originálu) je zapsáno: …item in territorio Tribouiae ciuitas Tribowia… Původní osídlení na území dnešní České Třebové se koncentrovalo na pravém břehu řeky Třebovky okolo románské rotundy sv. Kateřiny, jejíž vybudování bývá spojováno s litomyšlským premonstrátským klášterem. Území pojmenované jako territorium má mnohoznačný význam – území nebo obvod, okrsek, ale také pozemky, polnosti patřící k městu, k osadě. A termín civitas se běžně překládá jako (středověké) město ačkoli původní význam je obec, občanstvo, občané.

V tzv. druhé nadační listině krále Václava II. pro zbraslavské cisterciáky z roku 1304 a vyhotovené v Brně je zapsáno: …item in districtu Wilhelmswerdensi … villa forensis, quae vocatur Tribovia Boemicalis… Tímto termínem, který se překládá jako trhová ves (ale i osada, venkovské město, které nazýváme Třebová Česká), byla v pramenech označována již přesně vymezená instituce nekrálovských trhů nebo lokalit, tedy že Třebová už byla vysazena kolem náměstí stejným způsobem jako jiná města v té době.

V soudobých pramenech nebývalo zvykem právní status uváděné lokality snižovat, spíše naopak, takže je docela dobře možné, stejně tak jako v případě Litomyšle, že každý zápis (jeho pisatel) měl na mysli jiné místo. Zopakujme si, že jestliže negativní archeologická zjištění znamenají, že středověké osídlení v pravobřežní části Třebové neexistovalo, jak si potom máme poradit s tím, že tam dodnes stojí románská rotunda sv. Kateřiny? A také mějme na paměti, že místo samo nebylo neznámé, ve známost je uvedl už opat Oldřich o nějakých 20 let dříve. 

V autorových rukopisných poznámkách zůstaly také tyto řádky, jimiž chtěl nejspíš svou poslední práci uzavřít: …Kritická reflexe bourá často iluze, tak jako v našem případě o látce z počátků dějin, k níž se nedostává, jak tomu bývá, potřebných věrohodných primárních podkladů. Nabízí však reálnější pravdy, jež obdobně nepostrádají zajímavosti a půvabu. Tak končí naše rouhačské vyprávění o počátcích Litomyšle a o Trstenické stezce, jež se pokusilo na základě novějších nebo dosud pomíjených poznatků a nalezených nepostřehnutých skutečností a souvislostí přiblížit pravdě milovanou starou vlasteneckou báj. Jeho největší cena spočívá možná v okolnosti, že archeologům, historikům a jiným specialistům nabízí mnoho krásné objevitelské práce. K tomu já dodávám, budou-li ovšem chtít a mít zájem. Třeba bychom se nakonec dozvěděli kdy, jak a proč se v Třebové vzali příslušníci (vymřelého?) rodu z Heřmanic coby dědiční rychtáři. A jak to tehdy vůbec bylo.

*) PhDr. Jan Kapusta (7. 12. 1932 Česká Třebová – 7. 5. 2011 Litomyšl), kulturní a muzejní pracovník, muzikolog, publicista. Do širšího povědomí se dostal nejen jako zakladatel a spolupořadatel vlčkovské kulturně společenské slavnosti Putování za studánkami, ale zejména (knihou) Neuvěřitelnou kauzou Martinů, pravdivou zprávou o tom, jak se stalo, že 17. srpna 1979 byly ostatky hudebního skladatele Bohuslava Martinů převezeny z dalekého Švýcarska do rodné Poličky.

Miloslav Renčín