 V
dubnu 2018 oslaví Jaroslava Víšová vzácné kulaté jubileum, které bývá
často spojeno nejen s gratulacemi, ale také se vzpomínáním.
Jarka Víšová byla naše třídní profesorka na tehdejší "Střední
všeobecně vzdělávací škole". Maturovali jsme pravda už dávno - v
roce 1966, ale nikdy na ni nezapomeneme. Pojilo nás daleko víc než
vztah učitele a žactva. Byla to ona, která hasila za nás naše
průšvihy malé i velké. Uznávali jsme ji jako odborníka přes oba
tehdejší jazyky, které uváděly každé vysvědčení včetně maturitního,
tedy mateřský a ruský jazyk, ale také jako kamaráda, který nás vedl do
života (byť byla o dvacet let starší než my) a pomáhala nám vytvořit
co možná nejobjektivnější názor na svět, když technologie tehdejší
moci měla za úkol vychovávat každého jen jednostranně. Bylo to v době
zlatých šedesátých let, které jsme díky svému mládí vnímali ještě v
ještě daleko zářivějších barvách než jaké byly ve skutečnosti. To
přátelství vydrželo dodnes. Moc si toho vážíme a právě s postupujícím
věkem to vnímáme jako dar, který nám byl dán tehdy na našem gymnáziu.
Řada z nás zůstala věrná rodnému městu, ale mnozí se rozběhli nejen po
republice, ale i po celém světě. Když ale přijedou "domů", tak
nezapomenou na návštěvu své třídní, napíšou, zavolají. Těší mne, že
takto naši třídní vnímají i další absolventi gymnázia.
K výuce dle osnov nám bylo přidáváno, něco navíc, nebránili jsme
se zapojit se do mnoha zájmových aktivit po vyučování. Připomínáme si
nejen Jaroslavu Víšovou, ale celou její rodinu, jejího manžela
Stanislava Víšu, který tehdy vedl výtvarný obor na zdejší Lidové škole
umění a syna Honzu. Všichni nám byli k dispozici a nápomocni a my si
to uvědomujeme teprve nyní s časovým odstupem.
Na březnové návštěvě u Víšů jsem se měl možnost přesvědčit o trvale
pozitivním vztahu k životu a také o živých vzpomínkách, které má
jubilantka především z období války, prožité v Praze - Libni.
Měla možnost vidět hrůzy nacistického teroru hodně z blízka v rodinách
sousedů a přátel židovského původu, ze kterých se z koncentračních
táborů a vězení nikdo nevrátil. Byly i lepší vzpomínky na seznámení s
budoucím manželem Stanislavem díky hospitalizaci na chirurgii na
Bulovce, na skromnou svatbu na Libeňském zámku, historickém místě
českých dějin, kde byl 25. června 1608 uzavřen tzv. Libeňský mír mezi
císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Také na začátek
svého pedagogického působení v Čakovicích v roce 1950, na stěhování do
České Třebové, kde Stanislav i Jarka dostali práci. Bydleli nejdříve
do domečku (2+1) na Parníku a po deseti letech se přestěhovali do
"pořádného bytu" 3+1 v Tykačově ulici.
Jaroslava Víšová učila od roku 1956 na českotřebovském gymnáziu,
byť mělo během doby všelijaké názvy (jedenáctiletka, dvanáctiletka,
střední všeobecně vzdělávací škola, gymnázium) a to až do roku 2003.
Její aprobace byla čeština - ruština, během své praxe si ji rozšířila
ještě na němčinu i angličtinu. Souběžně učila také ve
českotřebovské "večerní průmyslovce", průmyslové škole železniční i na
učilišti na Skalce, nějakou dobu i v Litomyšli. Ve své pedagogické
práci měla velké úspěchy, byla velmi oblíbenou učitelkou, věnovala se
studentům v řadě mimoškolních aktivit - zájmových kroužků i soutěží.
Zde se potkávali studenti různých ročníků školy a dokonce i s
absolventy. V posledním almanachu vydaném ke 100 letům gymnázia v roce
2009 si o tom můžeme hodně přečíst. Zvlášť bych chtěl zdůraznit
pravidelnou spolupráci Jaroslavy Víšové s městskou knihovnou, díky ní
vznikly zajímavé literární večery, které můžeme po letech jen
obdivovat. Byly to např. besedy s Ladislavem Fuksem, Karlem
Šiktancem (těsně potom zakázaném básníkovi), Vladimírem
Mikoláškem, příprava studentů na recitační soutěže (Náchodské šeříky),
literární soutěž Marušky Kudeříkové (zde získala první cenu třikrát po
sobě tehdy jako studentka Mgr. Vendula Šrůtková). Připomenu ještě
literární soutěž Terezy Novákové v Proseči, kde byla mezi oceněnými
právě paní profesorka Jaroslava Víšová, když ji do soutěže s jednou
její prvotinou přihlásili její žáci.
Jaroslava Víšová učila na našem gymnáziu více než 45 let, vychovala
několik generací studentů a byla velmi oblíbená i v pedagogickém
sboru. Velmi si cení toho, že je stále zvána na školní akce a
ráda se jich účastní, alespoň tak, jak jí zdraví dovolí. Na velké
výlety to není, ale ve svém útulném bytě se cíti velmi dobře i se svou
černobílou kočičkou. K dubnovému životnímu jubileu si dovolím za
všechny její žáky blahopřát, popřát především zdraví, ale také životní
štěstí v kruhu své rodiny. Věřím, že se všichni společně potkáme na
našem připravovaném sjezdu absolventů českotřebovského gymnázia ke
110. výročí založení školy v červnu 2019.
Milan Mikolecký |