Doc. Mgr. František Preisler - sedmdesát                            
V závěru dubna t.r. oslaví významné životní jubileum ředitel Kulturního centra doc. Mgr. František Preisler, připsal si další životní desítku. Do  České Třebové patří jako člen významného rodu Preislerů, který měl velký podíl na formování kulturního života České Třebové v posledních více než sto letech.  
Vnímal  jsi již ve svém mládí spolunáležitost k rodu Preislerů, tím tedy také k České Třebové? 
Otec  byl opravdový „Třebovák“. Pracovně byl velmi vytížen, ale nenechal si ujít příležitost ve volných chvílích zajet do svého rodného města, Pravidlem se stala dovolená na Švabinského chatě, kde oba moji rodiče trávili vždy celé dva měsíce svých divadelních prázdnin. A já přirozeně také. Později  jsem  ve Třebové  dokonce brigádně pracoval  u Domovní správy (jako pomocník pokrývače) abych si vydělal nějaké peníze – třeba  na motorku „Pionýr“. Také dirigentská profese zaváděla tatínka do Třebové. Občas stanul před Orchestrálním sdružením Smetana, přivedl řadu zajímavých sólistů. Také jsem zde pod ním v orchestrálním sdružení jednou hrál na basklarinet - nástroj, který  ve Třebové vůbec nebyl.  Hrál jsem na něj sólo v Písních potulného tovaryše Gustava  Mahlera.  To byl pro mne jako tehdy šestnáctiletého chlapce obrovský zážitek...
 Nejkrásnější dobou v životě každého je doba studií. Byla to zlatá šedesátá...
To je na velmi dlouhé povídání a vzpomínání na dobu gymnaziálních studí, kde vznikl zárodek budoucích divadelních úspěchů řady pozdějších osobností. Musím jmenovat několik svých kolegů : Honza Kanyza, Petr Novotný, Pavel Dostál, Hana Maciuchová, Ivana Koktová, Richard Pogoda ....  a také zmínit hru, která měla i mezinárodní úspěch -  inscenace hry E. Kästnera Emil a detektivové. Hrál jsem Emila a  tato  inscenace byla vybrána na Festival amatérského divadla do Londýna. Byl to velký zážitek v době, kdy se nám o zahraničí vlastně ani nesnilo.
Jak začala tvoje cesta k divadlu?
Od dětství jsem byl přesvědčen, že budu dělat divadlo – budu hercem a tak jsem v roce 1966 jel dělat zkoušky na DAMU. Dokonce jsem pro to přesvědčil i Honzu Kanyzu. Kanyza nakonec  přijat byl, mne se to nepodařilo. Byl jsem sice pány profesory ujištěn, že budu přijat o rok později, ale má  „ješitnost“ mne od dalších pokusů v hereckém oboru odradila. Tak jsem složil přijímací zkoušky na JAMU v Brně  - obor operní režie. Profesor Wasserbauer  však  měl nekompromisní podmínky  – praxi v divadle a věk 20 let. Musel jsem dva roky čekat.  Nastoupil jsem v olomouckém divadle jako inspicient opery a získal opravdu skvělou praxi. Od roku 1968 do roku 1973 jsem studoval JAMU, ale také  často spolupracoval s olomouckým divadlem jako asistent režie. Ve stejném ročníku (ale obor činoherního herectví) studovali společně se mnou  Polívka, Zedníček, Bartoška, Heřmánek atd. Spolu jsme také absolvovali  „vysokoškolskou vojnu“. Jednou v týdně jsme si společně žili neskutečné legrace a ještě jsme společně bydleli na koleji, která byla malá, zastrčená, ale obývali ji jen „jamáci“.
Ještě během studií jsem se v r. 1972 oženil s Vlastou Ployharovou, sólistkou olomoucké opery,  v roce 1973 se nám narodil  syn František....
V Olomouci jsi však nezůstal...
To mé umělecké působení, které bylo velmi bohaté, lze rozdělit do čtyř etap: Olomouc, zahraničí, Brno a opět zahraničí. V olomouckém divadle jsem působil od r. 1973 do roku 1983 a nastudoval jsem zde 22 premiér především oper, ale i operet a muzikálů. Pak to bylo Estonsko a Jugoslávie, dále brněnská etapa (1983 – 1992) a pak už vlastně Slovinsko (1992 – 2000).
Do České Třebové jsi se stěhoval z Brna, lze soudit, jsi zde pevně zakotvil a máš zde mnoho přátel.
Práce v Brně byla nesmírně náročná. Šéfoval jsem Janáčkově opeře tedy gigantu o 300 zaměstnancích, zároveň působil pedagogicky na JAMU a byl vedoucím Komorní opery. Zpočátku jsem dojížděl z Olomouce – tam třeba dopoledne zkoušel, odpoledne jsem jel autem do Brna , tam přednášel, pak zkoušel v Komorní opeře a v noci domů do Olomouce a tak se to opakovalo každý den až  do doby, kdy jsme se do Brna přestěhovali. Moje žena  předčasně ukončila svou bohatou pěveckou a kariéru a rozhodla se mne následovat. Šéfování v Brně bylo velmi náročné, ale také plné krásných zážitků. Režijně jsem nastudoval 8 oper na velké scéně Janáčkova divadla a stejné množství na scéně Komorní opery. Celkově mám na svém kontě 69 premiér oper, operet a muzikálů...
Jedna z životních i tvůrčích etap  se týká zahraničí... 
Mé zahraniční působení započalo v Estonsku ve městě Tartu. Já jsem tam inscenoval Janáčkovu Její pastorkyni – vlastně jako prvního Janáčka v Estonsku. Ta inscenace způsobila nebývalý rozruch v divadelním světě. Obdržel jsem cenu za nejlepší inscenaci roku  v celém SSSR.
A potom přišel Maribor.
Prakticky ihned jsem dostal nabídku na inscenování Janáčka ve slovinském Mariboru (tehdejší Jugoslávie). Obrovský úspěch, nabídka stálého angažmá za „snových“ podmínek. - Nemohl jsem to ale přijmout, měl jsem mnoho vazeb na domov a tak zůstalo jen při stálé spolupráci a splnění nabídky na inscenování „Příhod Lišky Bystroušky“ v Národním divadle v Lublani. Maribor mně dal ještě jednu nabídku – vybrat si operu, kterou tam budu v nejbližší době inscenovat. Najít něco po Pastorkyni nebylo vůbec lehké. Přišel jsem se šokujícím návrhem  inscenaci Porgy a Bess (G.Gershwin). Všichni mě považovali za blázna, ale já jsem měl již zkušenost z inscenování v Olomouci a věděl jsem, co tato opera udělá s divákem. Nemýlil jsem se. Inscenace byla okamžitě nominována na Jugoslávské soutěžní bienále operních divadel a tam (což se dosud nikdy nestalo) dostala všech osm udělovaných cen. Včetně ceny za nejlepší inscenaci a nejlepší režii. Pak ještě Prodaná nevěsta v Lublani. Při zkouškách mne zastihla zpráva o úmrtí otce. Odjel jsem rychle domů na týden přerušil zkoušky, pak inscenaci dovedl k premiéře. Přišla však jiná nabídka – místo režiséra v Brně. To byl můj sen, ne Praha, ne zahraničí, ale divadlo v Brně, to bylo mé přání. Nastoupil jsem jak režisér a pak byl jmenován šéfem opery na dlouhých a nelehkých sedm let.
Do Mariboru jsi se ale nakonec ještě vrátil..
V roce 1992 jsem dostal nabídku – opět z osudového Mariboru na inscenování Figarovy svatby. Přijal jsem s vědomím, že pokud to jen trochu půjde, ukončím šéfování i jiné svazky s divadlem v Brně. A šlo to. Dostal jsem řadu nabídek a tak svazek v Brně ukončil. Důvod byl prostý – operní divadlo se začalo ubírat jiným směrem, než který jsem si představoval já. Byl jsem vychován i vyškolen k pokorné službě autorům, jejichž díla převádím na jeviště. Tady začalo neblahé období „režisérizmu“ tedy předvádění především sebe sama a to bylo proti mému přesvědčení. V zahraničí to po mně nechtěli, měl jsem dost nabídek na inscenováni lákavých titulů, ke kterým bych se asi nikdy nedostal a navíc později se vyskytla možnost spolupráce se synem Františkem a to nás oba nadchlo. V Lublani jsme inscenovali (já opět) Prodanou nevěstu a Hugenoty (G.Meyerbeer).
Vztah k hudbě se prolínal i v rodinném životě, manželka byla vynikající sopranistka, syn František byl vynikajícím dirigentem o jehož angažmá stály přední velké orchestry.
František byl mimořádný talent, v oblasti hudby a divadla uměl vše a všechno se mu dařilo. Ale také jej to velmi spalovalo. Naše umělecká spolupráce nebyla příliš častá, ale byla skvělá. Už jsem se zmínil o Lublani, ale nezapomenutelný zážitek byla naše příprava a realizace inscenace Madame Butterfly pro Taiwan. Zkoušeli jsme v Praze, několik sólistů bylo z ND v Praze, výtvarná stránka a agentura  byla původem z „ostrova“. Tam jsme vše dolaďovali, zkoušeli a uskutečnili asi 6 představení v různých částech ostrova.
Od roku 2001 jsi působil 14 let jako ředitel českotřebovského Kulturního centra, z tvé iniciativy se podařilo rekonstruovat varhany v kostele sv, Jakuba a také ve sv. Kateřině, díky spolupráci s tvým bývalým kolegou z JAMU doc. Zdeňkem Pololáníkem vznikl varhanní festival a předtím sotva vytvořený hudební festival Antonína Bennewitze dosáhl nebývalého rozmachu.  Bylo toho ovšem mnohem více...
Myslím, že většinu předsevzetí, se kterými jsem do funkce přicházel, se podařilo naplnit. Kulturní centrum se přestěhovalo z Národního domu  do rekonstruované budovy s nově vybudovanou výstavní síní, bylo zavedeno divadelní předplatné, ve kterém bylo v programové nabídce hudební divadlo, tedy opery, operety nebo muzikály, došlo k pevnému zakotvení Kruhu přátel hudby do koncertního plánu Kulturního centra. Udržely se dobré podmínky pro práci DS Hýbl i Velký swingový orchestr, vznikla výtvarná skupina Maxmilián. Podařilo se realizovat rekonstrukci Malé scény, která byla po převzetí městem vlastně v havarijním stavu - nebylo to vždy jednoduché. Díky tomu mohl pokračovat v práci i Loutkářský odbor, což je již v regionu spíše rarita. Díky kontaktům a spolupráci s tehdejším ministrem kultury Pavlem Dostálem se podařila nejen dotace na rekonstrukci varhan v rotundě sv. Kateřiny, ale také na úpravu chaloupky Maxe Švabinského v Kozlově. Podařil se nákup kvalitního koncertního klavíru, digitalizace kina. Ve funkci předsedy kulturní komise jsem se velmi snažil bojovat za zlepšení podmínek pro muzeum nebo i městskou knihovnu. Měl jsem štěstí i na pochopení mých záměrů ze strany vedení města.  (foto z návštěvy ministra Pavla Dostála v KC)

Intenzivně jsi se věnoval zvýšení prestiže hudebního festivalu Antonína Bennewitze, který jsi převzal jako sotva narozené dítě. V posledních letech se festival změnil, stal se z velké části spíše "promoakcí" houslisty a manažera Jaroslava Svěceného. Zdá se, jako bychom na program tohoto festivalu měli jen malý vliv. Na festivalu jsou zařazeny koncerty, které jsou běžně v nabídce i v jiných městech. Diskutuje se o tom, zda by nebylo vhodnější, kdyby festival řídil nezávislý festivalový výbor obsazený odborníky. Jak se díváš na tento problém?  

Když se „zrodí“ festival –  na profesionální bázi - je vždy velmi nebezpečné aby se ho nechopila jedna osobnost, zvláště když se jedná o výkonného umělce. Tady pak může dojít k prosazování vlastních zájmů – interpretačních, dramaturgických atd. Domnívám se, že cesta je ve zřízení  festivalového výboru v jehož čele by byl předseda a výbor  by ovlivňoval směr festivalu.

Tvoje působení se nesoustřeďovalo jen na práci v Kulturním centru, bylo mnohem širší , jako významná osobnost jsi se např. aktivně zapojil do dramaturgie a programu festivalu Smetanova Litomyšl. I nyní po odchodu z funkce máš práci  ve vlastním hudebním vydavatelství...

Smetanova Litomyšl je mou srdeční záležitostí. Jako šéf brněnské opery jsem velmi intenzivně  spolupracoval s tímto festivalem. V určitém krizovém období jsem pomohl překlenout hrozbu zániku festivalu. Finanční kompenzace hostování brněnského souboru byla snížena na symbolickou úroveň a krizi se podařilo tímto krokem překonat. Syn František se také pro tento festival velmi angažoval – společně jsme inscenovali vlastně jedinou „vlastní premiéru“ Smetanovy Litomyšle“ – Smetanova Dalibora. I jeho poslední koncert byl právě v Litomyšli....   Od roku 1992 mám agenturu, která vydává noty. Spolupráce se Zdeňkem Pololáníkem je dominantní. Vydal jsem všechny jeho varhanní skladby, mše, a nyní i operu „Noc plná světla“. Ta práce mne baví a obohacuje.

Velmi děkuji rozhovor, přidávám svoje blahopřání k narozeninám, hodně zdraví a pohody, těším se na další spolupráci.

Milan Mikolecký

Myslím, že velmi zajímavým doplňkem tohoto rozhovoru bude uvedení přehledu všech provedených inscenací oper z let 1973 - 2000. Napočítali jsme jich 69 - všechny tato inscenace režíroval doc. Mgr. František Preisler.  
PŘEHLED REŽIÍ Doc. Mgr. Františka Preislera -  na tomto odkazu ZDE
Dalším zajímavým doplňkem rozhovoru je ještě další odkaz na dříve publikovaný příspěvek Ing. Zdeňka Preislera (Františkova strýce), ve kterém se zaměřil na historii rodu Preislerů
HISTORIE RODU PREISLERŮ  (Ing. Zdeněk Preisler)  - ZDE