VÝROČÍ PLNÁ VZPOMÍNEK

Opět jsem chtěl psát původně o něčem docela jiném než co jsem vyplodil. Abych se přiznal, chtěl jsem původně psát o Cenách města Kohout, které budou letos udíleny již po dvacáté, což je výročí, které stojí za zaznamenání. Chtěl jsem napsat o tom, že bylo za těch dvacet let (i s těmi letošními) uděleno 119 Cen města, 4 mimořádná ocenění (v prvních letech), 1 čestné občanství paralympijskému lukostřelci Zdeňku Šebkovi a 18 ocenění starosty města (v posledních letech), tedy celkem 142 ocenění. A mám z toho upřímnou radost, protože jsem opravdu netušil, když jsem před těmi dvaceti lety přišel za tehdejším starostou Jiřím Páskem s rozpracovaným projektem udílení těchto cen a jeho zaujal, že udělá tolika lidem radost. Jen jedno mě trochu mrzí. Za těch dvacet let bylo uděleno 69 cen za sport, ale pouze 38 za kulturu a dokonce pouze 35 za všechno ostatní (ochrana přírody, publikování, mineralogický kroužek, kronikářství, práce s dětmi a mládeží, studentská činnost atd.). Opravdu si nemyslím, že jsme natolik sportovní město, aby musela být polovina cen předána za sport. A to cenu nikdy neobdržel třeba jediný porevoluční třebovský olympionik a vítěz Ligy mistrů volejbalista Marek Pakosta, vítěz celostátního kola SOČ, keramici nebo fotografové a filmaři, kteří získali několik celostátních i mezinárodních ocenění, a mnoho dalších z různých oborů mimo sport a kulturu. Ale cenu dostávají i děti za medaili v nějakém přeboru a to si myslím, že není správné... Jinak vše už od třetího ročníku běží podle původního konceptu (tedy kromě výběru laureátů, kde jsem si myslel, že budou více zapojeni občané města), což je bezva.

Když jsem tenkrát mluvil o Cenách města Kohout s panem starostou Páskem, ptal se mě, co těm lidem dáme. To jsem nevěděl, ale pak mě asi „osvítilo“, a tak říkám „Něco, co bude mít stálou hodnotu a bude originální“. A napadl mě kamarád Láďa Šich a jeho keramika. „A ty ho znáš?“ ptal se pan starosta. Slíbil jsem, že za ním zajdu a Láďa hned souhlasil a to jsem byl prvně v jeho dílně. Je zvláštní, že ani on nedostal Cenu města, tedy jednu ano, hned v prvním roce, protože se svojí hudební skupinou Madam zvítězili v celostátním kole festivalu Porta, a tak si vlastně jednu z prvních cen vyrobil sám pro sebe.

O tom všem jsem chtěl psát, ale nebudu, protože jsem se dozvěděl o životních výročích dvou učitelek a profesorek, které mě svým konáním společně s profesory Jiřím Štýrským a Františkem Doležalem ovlivnily asi nejvíce ze všech pedagogů mého života.

Marta Demelová má spojitost i s Cenami města, protože je obdržela hned dvakrát. Poprvé hned v prvním ročníku a podruhé za rok 2005, kdy jsme spolu s Luďkem Petrašem právě s ní natáčeli první medailonek, jejichž tradice zůstala při udílení cen dodnes. Marta Demelová byla skvělá, natáčeli jsme u ní doma, na chaloupce ve Svinné a dali jsme tehdy  dohromady bezvadný filmeček. Vzpomínám i na její hodiny češtiny, ale hlavně výtvarné výchovy, kdy jsme se mořili s nějakým jejím šíleným nápadem, co vytvořit a ona mezi námi chodila, kroutila hlavou a beze slova vzala štětec, během pár vteřin udělala na výkresu několik čar a z mazanice vylezl docela obstojný obraz, jak jsem chtěl, aby vypadal. Stačilo ho jen nějak dodělat. Taky jsme v roce 1985 organizovali krajské kolo Porty (Láďa Šich tam hrál tehdy se skupinou Kopretina poprvé, abych nezapomněl) a chtěl jsem, aby scéna v kině Svět (dnešní KC) vypadala neobyčejně. Tak jsem šel paní Martu poprosit o scénu a jí hned napadly jacísi paňácové oblečení v trampském a scéna byla prostě úžasná. Její syn Jarda se stal s několika kamarády, když byli všichni ještě na základce, členem mého turistického oddílu Bílá stopa, který jsem založil a vedl (později, to už s děvčaty, přejmenovaný na Turistický klub, kam začala chodit a jezdit s námi na tábory a do přírody i jeho sestra Markéta). Od kluků dostal Jarda přezdívku Kamnák podle jednoho vtipu, který vyprávěl, a tak kluci, když se pro něho stavovali, zazvonili, a když vyhlédla z okna paní Marta, ptali se „Paní Kamnáková, může už jít Kamnák s námi...“ A Marta ani nemrkla, řekla že hned jde. Marta Demelová je prostě úžasná a má i skvělý smysl pro humor a mám  ji moc rád...

Jaroslava Víšová mě učila také češtině (ale většinu let pouze někdy) a ruskému jazyku. Co se týká vyučování, nejraději vzpomínám na učebnu cizích jazyků (na kterou si ti starší, kteří chodili na třebovský „gympl“, jistě vzpomenou). Já na tuto učebnu vzpomínám s láskou, protože jsme vždycky byli strčeni do boxů, kde byla sluchátka, mikrofony a u paní Víšové byl jakýsi pult, kde si mohla poslechnout, koho chtěla. Občas se nám podařilo se vyměnit nebo vypnout mikrofon, a ona potom nic neslyšela. Už si nepamatuji, jak to šlo, ale ona o tom věděla, že to děláme, a my jsme zase věděli, že ona to ví a tuhle hru jsme hráli, protože ona byla skvělá a nenechala se vytočit. Nejraději však vzpomínám na schůzky redakční rady, protože ve škole vycházel časopis s originálním názvem „Ústavní občasník“ a my, tedy ti, kteří přispívali, jsme chodili do jejího kabinetu, který připomínal antikvariát šmrncnutý „přehrabákem“. Byl plný knih balených v jednotném balicím papíře, spoustou map, obrazů, různých pomůcek, no prostě to tam bylo fakt inspirativní a my seděli všude, kde se dalo a vymýšleli další číslo časopisu, který se poté kopíroval na jakémsi podivném stroji; a v redakci byly i hvězdy, třeba Vendula Kleslová (dnes paní profesorka Šrůtková), která vyhrávala se svými pracemi i celostátní kola literárních soutěží. Se Jaroslavou Víšovou jsme také natáčeli její vzpomínky na rok 1968 a léta další do filmu o historii gymnázia, který byl vydán ke stému výročí naší alma mater na DVD. Moje dcera Dominika s ní po letech zase natáčela a později spolu dávali dohromady vzpomínky na jejího manžela malíře a grafika Stanislava Víšu (to byl kamarád mého tatínka, tak jsem ho dobře znal a myslím, že je ale hodně nedoceněný) a vzpomínky potom Dominika zpracovala jako „Život a dílo Stanislava Víši“ a vyhrála s ním celostátní kolo Středoškolské odborné činnosti (takovou zlatou medaili z mistrovství ČR). Jaroslava Víšová je prostě taky úžasná a má taky skvělý smysl pro humor a taky ji mám moc rád...

Oběma vám děkuji za všechno, co jste mi stačily i nestačily pro život dát a fakt jsem moc rád, že jste... Díky za vše!                                                              

Karel Kubišta