40 let od demolice starého Trávníka

V první polovině 70. let 20. století  bylo rozhodnuto o demolici této čtvrti a výstavbě sídliště. Připomeňme, že Trávník  v té době nebyl již tím idylickým předměstím, jímž zněl klapot tkalcovských stavů a na němž si hrávala trávnická mládež, tak jak nám písemně zaznamenali trávničtí rodáci Marie Marklová a ing. Eduard Stříbrný. Řada těch starých, idylických chaloupek byla již tehdy zbořena, mnohé domky byly pod starým krovem „ozdobeny“ novými třídílnými okny,  jinde  zase hlodal zub času, neboť domky nebyly udržovány. Některé ze zdejších domků, vystavěné tehdy cca před třiceti lety, sice nebyly věkem k demolici určené, žel postihl je stejný osud jako okolní zástavbu. Stávaly totiž v místě určeném pro nové sídliště. Některé z trávnických chalup  byly již však odstraněny dříve. Byly to chalupy, Marklova čp. 625  ve Svatohorské ulici (1973),  Dolných čp. 164 a Marklova čp. 318 v Kozlovské ulici (1973) a  Frimlova čp. 306 ve Svatohorské ulici  (1974). Na místě zmíněné Marklovy chalupy čp. 318 zůstala do r. 1977 skládka starých trámů., pocházejících právě ze zbořeného stavení. Odklizeny byly, aby se získalo místo pro materiál při výstavbě  hotelové domu ČSD čp. 1906.

Přibližně v  této době byly v někdejší Fučíkově, dnes Habrmanově ulici,  na trávnických zahradách, náležejících k domkům ve Václavské ulici, vystavěny dva osmipodlažní domy čp. 1894 -1897. Byly určeny především pro obyvatele starého Trávníka, kteří sem měli přesídlit, aby mohli v rámci plánované asanace uvolnit své dosavadní domovy. A tak se do nové zástavby v letech  1974 -  1975  stěhovali např. Vítkovi, Jankovských, Unzeitigovi, Rudolfovi, Neugebauerovi,  Páchovi,  Břízovi, Marie Marklová, Marie Floková, její švagrová Marie Kamínková, sestry Jiřina Vytlačilová a Anna Čižinská  a další trávničtí sousedé. Ti všichni mohli z oken svých nových bytů sledovat postupnou likvidaci své bývalé čtvrti. Další z obyvatel starého Trávníka nalezli nová bydliště v dalších částech našeho města nebo  u svých dětí. Trávnický soused a betlemář, František Mareš,  který odmítl byt ve zmíněném  panelovém domě, přesídlil do neobývané roubené Pětníkovy chalupy čp. 313 v Tkalcovské ulici. Po dvouletém pobytu v tomto stavení František Mareš 24. dubna  1977 zemřel. Shodou okolností ve stejném roce, kdy byla v zimě odstraněna jeho rodná trávnická chalupa čp. 332.

Z domků byly nejprve odstraněny veškeré dřevěné součásti, jako ploty, střechy, okna, dveře, vrata, prkna z podlahy. Dveře z domků bývaly obvykle využity  k zahrazení otvorů po vybouraných oknech, aby znemožnily nepovolaným osobám vstup do objektů. Mnohdy však marně.  Neuvěřitelné množství rozličných dveří vytvořilo tehdy  provizorní plot za Vítkovým domkem čp. 317 ve Václavské ulici, aby zde po odbourání bývalé kamnářské dílny, byl pozemek oddělen od někdejšího Náměstí Míru. Spatřit zde bylo možné snad všechny typy dveří - celodřevěné,  s výplněmi, ale i  prosklené.  Později došlo k rozboření zdí trávnických domků. Na rumištích se začali, jako mravenci v mraveništi, pohybovat skupinky zdejších občanů, aby zde získali levný stavební materiál – cihly, kámen, prkna. Kdo tehdy stavěl chatu, garáž, dům, měl jedinečnou příležitost. Vše potom dokončila těžká stavební technika, která zbytky stavení zcela zplanýrovala. Trávník tehdy, zcela ojediněle, bylo množné vidět, tak jak jsme jej dosud neviděli a už neuvidíme, tedy bez jakékoliv zástavby. Vznikla zde obrovská pláň na níž zůstalo zachováno  několik starých stromů, chráněných proti poškozením dřevěným bedněním, evangelický kostel a několik domků  - Šibravův čp. 888 a  Svojanovských čp. 887 v Rybenských uličce a Pavláskův  čp. 151 a Broulíkův  čp. 778 ve Svatohorské ulici, které stavbaři využívali jako své zázemí – šatny, místo vhodné ke svačině či jako skladové prostory materiálu. Ale i tyto domky časem zmizely. Z Litomyšlské ulice, z místa, kde ještě před chvílí stávala letitá Rudolfova hospoda čp. 610 a 616 bylo možné dohlédnout až na Nové náměstí a stejně tak i opačným směrem.  Smutnou podívanou pro tehdy již bývalé  obyvatelé starého Trávníka bylo v roce 1977 uskutečnění požárního cvičení. Některé ze zdejších domků byly zapáleny a vyzkoušena na nich soudobá požárnická technika. Samozřejmě před zraky očí mnoha obyvatel Třebové, které byly většinou zality slzami. V uličkách opuštěného a již demolovaného Trávníka bylo tehdy také provedeno branné cvičení studentů zdejšího gymnázia.

Demolicí Trávníka tak nové výstavbě ustoupilo více  než šedesát stavení, dva bývalé výrobní objekty – Hurtova slévárna kovů v Kozlovské a Umlaufova strojírna v Jánově ulici. Za své vzalo i Někdejší Hanákovo zahradnictví, Horákovo kamnářství, dvě hospody, Rudolfova a Jasanova a  tři pekárny, Unzeitigova, Blažkova a Jankovských.

Jisté svědectví o přípravě likvidace starého Trávníka nám zůstalo v pozůstalosti bývalé trávnické sousedky, paní Milady Sýkorové, žijící v domku čp. 615  ve Svatohorské ulici. Ta si  kromě dalších materiálů o Třebové shromažďovala a opisovala  z místního tisku články a zprávy, pojednávající o Trávníku. Zde bychom nalezli např, opisy zápisů ze schůzí a besed tehdejšího OV č. 12 (z let 1966 – 1971), konaných za účasti trávnických  občanů. Z jednoho jejího textu můžeme citovat poznatky o likvidaci této čtvrti: „Rozdělení OV č. 11 a 12 dalo podnět, že občané již nebyli jednotní, ale každý se začal starat sám o sebe. Tak např. Jiskrovi a Veselí (Chlapíkovi) si vymohli, že jejich domky byly ušetřeny od demolice, ale teď jim stojí před samými okny – osmi podlažní panelák (myšleny domky v sousedství sochy sv. Jana Křtitele – pozn. aut.). ... Byli jsme tázáni, jaký byt kdo žádáme. Téměř nikdo do novostavby nechtěl jít pro vysoké nájemné, ale když jsme později viděli ty krásné byty, tak zájem vzrostl. Začaly se stavět dva osmi podlažní domy pro trávnické občany. První činžáky byl postaven za 12 měsíců ode dne výkopu do předání klíčů. Druhý za 11 měsíců. Nastala bytová výměna. Kdo z  Trávníka  nechtěl do činžáku, dostal byt po občanech, kteří se do paneláku stěhovali místo nich. První etapa se stěhovala v lednu 1974, druhá dostala klíče posledního dubna 1975. .... Když bylo na podzim chladno, u nás se ještě netopilo, a viděli jsme obláčky dýmu z komínů trávnických domků, tak se nám vždy zastesklo po teploučku, které dýchalo z rozehřátých kamínek. Postrádala jsem i dobré sousedské vztahy, kdy jsme si vzájemně  pomáhali a o dobré slovo nebylo nikdy nouze. Těšila jsem se na praní prádla v prádelně, ale bohužel nebylo pamatováno na osamocené lidi, kteří neuzdvihnou těžký válec od pračky. Těch stesků by mohlo být i více, ale časem jsme si na všechno zvykli a domnívám se,  kdybych se měla vrátit, že bych ráda utíkala zpět do paneláku, protože se léta naplňují a starost o údržbu domku, zahrádky a úklid kolem, přesahuje rámec mých možností. ...“