Získala ocenění Za zásluhy o Pardubický krajRozhovor s Boženu Ivanovou |
|
Pardubický kraj oceňuje své občany. Buď přispěly k rozvoji regionu, šíří jeho dobré jméno nebo vykonaly výjimečný skutek. Letos již po páté proběhlo 2. května v pardubickém Východočeském divadle slavnostní předání ocenění zástupci Pardubického kraje v čele s hejtmanem JUDr. Martinem Netolickým. Byly předány Ceny Michala Rabase za záchranu života, ceny Za zásluhy o Pardubický kraj a jedna medaile hejtmana. mezi vyznamenanými byla i jedna občanka České Třebové, válečná veteránka a bývalá příslušnice 2. československé samostatné paradesantní brigády v Sovětském svazu, nadporučice ve výslužbě Božena Ivanová, rozená Koutná. Pro čtenáře jsme připravili s paní Ivanovou rozhovor:
Ano. byli to členové společnosti přátel československých opevnění, kteří pro veřejnost provozují dělostřeleckou tvrz Hůrka v Králíkách. V podzemních prostorách je nainstalována výstava o paravýsadcích na protektorátním území s názvem "S padákem nad hlavou", kde je jeden z panelů věnován již zesnulému generálu Klemešovi ze Západu a mně za Východ. Do vojenské služby jste vstoupila velmi mladá. A jak jste se vlastně dostala do Sovětského svazu? Narodila jsem se v květnu 1927 a ve třicátých letech minulého století se moji rodiče přestěhovali do Sovětského svazu, kde otec pracoval v nově vybudovaném strojírenském závodě v Lugansku. Ten byl určen pro výrobu lokomotiv. Technologie byla z Německa. otec tento jazyk ovládal a jako strojař tedy zajišťoval montáž strojního technologického zařízení. V Lugansku teď, žel probíhá občanská válka. otce si jako odborníka velmi vážili a byl také velmi dobře placen. Ale v Sovětském svazu jsem také prodělala i hladomor na Ukrajině a také stalinské politické čistky, kdy náhle zmizeli beze stopy naši nejbližší sousedé... Jak Vás zasáhl počátek německého útoku na Sovětský svaz? V roce 1941 mi bylo 14 let a od otce vím, že se během několika dní změnila ve strojírenském závodě výroba lokomotiv na výrobu tanků. To bylo ostatně podmínka už při objednávání technologie. Jenže fronta se stále blížila a podnik se chystal na evakuaci, kdy byla strojní zařízení demontována a připravena k odsunu včetně odborných obsluh. To už válka nějak zasáhla i do vašeho života?
Probíhala evakuace závodu, kam byla cílena? Zvláště těžký průmysl byl přemisťován do jižních oblastí Sovětského svazu, ale hlavně za Ural. Evakuace patřila mezi velké sovětské úspěchy, protože umožnila v týlu v plném rozsahu rozjet válečnou výrobu pro konečné vítězství. Přemístili jsme se tehdy do Omska a pak až do Alma Aty. Ale to nebylo ještě všechno, další tragédie mne ještě čekala. Náš ešalon se strojním zařízením čekal v železničním uzlu Puchov a vojenské velení stanice rozhodlo, že před námi přednostně vypraví evakuační vlak s dětmi a zdravotnickým personálem. Nádraží bylo pravidelně napadáno německým letectvem a říkalo se, kdo projede Puchovem, ten bude žít. A vlak s dětmi byl napaden a vybombardován. A my se podíleli na pohřbívání dětských tělíček i dospělých do narychlo vyhloubených hromadných hrobů. Bylo to na pět set dětí a dvě stovky zdravotních sester a lékařů. Pak se člověk sám sebe ptá co vlastně rozhoduje o jeho bytí či nebytí... Jak jste se dostala ke vznikající československé jednotce? Sdělovací prostředky uvedly, že v Buzuluku vzniká československá vojenská jednotka a naše rodina k tomuto faktu nezůstala lhostejná. Nejdřív tam dojel otec a pak i maminka se mnou. V Buzuluku jsem nejdříve musela dokončit povinnou školní docházku, protože Ludvík Svoboda nebral do armády děti. Ve svých šestnácti letech jsem byla společně s dalšími děvčaty řádně odvedena do armády. Byla jsem cvičena jako radistka a to spolu s muži. Výcvik byl více než tvrdý, někdy jsme brečely únavou a zimou, ale vydržely jsme.
Prodělala jsme tvrdý paradesantní výcvik, který byl završen seskoky z balonu. Mezi sovětské instruktory patřil i budoucí slavný filmový režisér Grigorij Čuchraj. Pušky s nasazenými bodáky byly větší než my. V Jefremově byla 1. ledna 1944 založena 1. československá samostatná paradesantní brigáda, které jsem byla členkou. Spojaři byli také zapotřebí u rumunských hranic a jednotka se přemístila do Kamence Podolského. Při delším pobytu transportu na místním nádraží jsme byli svědky odkrývání hromadných hrobů dětí povražděných Němci. Rodičům bylo sděleno, že jedou do Říše na převýchovu a ti své děti poznávali již jen podle šatů a bot. Hrůzný prožitek. S padáky, o které se starali rodiče i já, jsme se přemístili až do Přemyšlu, kde jsme je po pečlivé prohlídce a opětném složení předali sovětské straně. Para jednotky v té době již nebyly zapotřebí. A v Přemyšlu jsem se také seznámila s mým budoucím manželem - vojenským pilotem. Otec šel jako vycvičený kulometčík s jednotkou vstříc k bojům u Jasla, s maminkou jsem zůstala u svého útvaru. Jak jste se dostala na československé území? Z Přemyšlu jsem spolu s maminkou šla za československým armádním sborem přes Dukelský průsmyk. Většinou pěšky, občas nás svezli vojáci. Musely jsme se držet výhradně na silnici, všude kolem byly miny. Oběti bojů byly pohřbeny, válka však byla vidět všude. Přešly jsme československou hranici a zastavily se u sloupu se státním znakem, který tam byl vztyčen 6. října 1944, kdy českoslovenští vojáci překročili naši hranici. Plakaly jsme radostí, byly jsme konečně doma!. Nakonec jsem byla jako spojařka zařazena do výcvikového praporu a postupovala pořád západním směrem a konec té strašlivé války mne zastihl v hodnosti svobodníka v Kroměříži, kde jsem byla demobilizována. Celá naše rodina válku přežila a to možná i díky tatínkovým slovům: "Holky nesmíte fňukat, my všechno přežijeme..."! A jaký byl výš dojem ze slavnosti v pardubickém divadle? Byla jsem oceněna jako poslední ze všech, obdržela jsem cenu "Za zásluhy o Pardubický kraj". Nesmírně mě potěšila reakce publika, které mi aplaudovalo ve stoje. Byl to velmi emotivní prožitek a moc všem děkuji.
Božena Ivanová po válce celý její civilní život doprovázela svého manžela - vojenského pilota,posléze zakotvila v Zásobovacím skladu ČSD v České Třebové. Aktivně pracuje v Československé obci legionářské a Českém svazu bojovníků za svobodu. Jeho příslušnici spolupráce s paní Boženou Ivanovou velmi váží a upozornili redaktora zpravodaje jak na loňské vzácné kulaté jubileum, tak připomněli i nedávné ocenění od Pardubického kraje.
2017 2012 2017 Pardubice |
Dovolte
nám, abychom Vám nejprve srdečně poblahopřáli k ocenění. Tušíte, kdo vás
navrhl? 
Samozřejmě
a brzy. V obchodech se prakticky nic nedostalo ke koupi a tak musel
sloužit bazar - trh, na kterém byla vždy velká spousta lidí. teď. odbočím.
Ve stepi za městem se vyskytovali jedovatí pavouci, kteří byli chytáni a
prodáváni v lékárně. Otec mi lov těchto tvorů přísně zakázal. Toho dne
jsme rodičům řekla, že jdu na bazar, ale opak byl pravdou, šla jsem s
kamarádem na pavouky. Tehdy se nad tržištěm objevily německé stíhačky a ty
postřílely vše živé. Městský rozhlas vyzýval občany, aby mezi mrtvými
vyhledávali své blízké. Tramvají jsem se dostala domů, zatímco mě rodiče
hledali na bazaru. Od svého otce jsem čekala vše, ale při setkání měl v
očích slzy.
Výcvik
pokračoval. jak to bylo dál? 
