o se v České Třebové od roku 1989

Co se v České Třebové od roku 1989
změnilo, vybudovalo, obnovilo, opravilo i zničilo...

Devadesátá léta - Kdo z nás si vzpomene, co se všechno podařilo nebo také nepodařilo či pokazilo.
Proč vznikl tento seriál? Jako odpověď na hlasy, že se v devadesátých letech v České Třebové nic neudělalo..... Ohlédněme se tedy zpět , dokumentace k popisovaným událostem je dostatek. Zařaďme v tomto díle do kontextu doby především událostí z let 1996 a 1997 a přidejme k tomu případně i pozdější vývoj a také současný pohled z roku 2018, po více než dvaceti letech...

Založení společnosti EkoBi se 100% podílem města. Společnost vznikla nejdříve oddělením (později přeměnou) z rozpočtové organizace Technické služby města rozhodnutím zastupitelstva města dne 15. 12. 1995. Nově založené společnosti byla pronajata městská zkolaudovaná skládka v Třebovici za roční nájem ve výši 1,2 - 1,4 mil. Kč. Eko Bi na skládce také investovala mohla nevyužívanou kapacitu skládky (tehdy až 13000 tun ročně) nabídnout okolním městům a tak vytvářet zisk, který pak měl být podle původních představ příjmem městského rozpočtu. Skládka měla mít podle tehdejších představ životnost 20 let bez velkých investic. Nyní s odstupem 22 let vidíme, že se do skládky investovat muselo, vše ale byla vždy záležitost samotné Eko Bi, nešlo o investici z městského rozpočtu. V prvním roce jsme tak měli vedle sebe jak Technické služby (rozpočtovou část) a Ekobi (hospodářská část). Jednatelem Eko Bi byl jmenován ředitel TS města Jaroslav Zedník. Z městských společností v České Třebové vznikla EkoBi jako poslední. Po dvaceti letech fungování společnosti lze konstatovat, že zisk z Eko Bi se do městského rozpočtu nepřelévá, ale díky křížovému financování umožňuje provozovaná skládka financovat ztrátový provoz krytého bazénu, který je od jeho rekonstrukce v r. 1999 přímo v majetku Eko Bi. Ostatní městská sportoviště má Ekobi v pronájmu za symbolické ceny a město se na jejich provozní ztrátě se město podílí příspěvkem z městského rozpočtu.

Městská knihovna V r. 1996 celkový počet výpůjček 95712 svazků, 1797 čtenářů, z toho 523 dětí do 14 let. Na střediskový systém bylo napojeno 11 obcí. Od roku 1996 byla zrušena pobočka knihovny v Národním domě, zůstala jediná pobočka na Parníku. Knihovní fond obsahoval 85394 svazků knih. Pro srovnání v r. 2017 bylo registrováno 2137 uživatelů, z toho 734 dětí do 15 let. Knihovnu navštívilo 89 927 návštěvníků, z toho bylo však 40 991 návštěv virtuálních prostřednictvím on-line služeb. Počet výpůjček se neuvádí. na střediskový systém je napojeno 13 obecních knihoven.

První absolventi vyššího studia na VDA. Dne 26. ledna 1996 se v obřadní síni staré radnic se konalo první slavnostní vyřazení absolventů vyššího studie na Vyšší dopravní akademie v České Třebové. Vyšší studium bylo povoleno ministrem školství v r. 1992 a již tento rok byl v České Třebové otevřen jako na jedné z 11 škol v ČR první studijní program se zaměřením logistika a management a to ve spolupráci s Universitou Pardubice a Hogeschool Venlo (Holandsko). Vyšší studium na středních školách je dnes poměrně běžné, dle školského zákona je však jakousi "slepou uličkou" mezi středoškolským a vysokoškolským systémem. Na (státních) vyšších školách se platí školné, na vysokých nikoliv. Rozpor se dosud nepodařilo odstranit. Stejně stále existuje rozdíl mezi společenským a hmotným oceněním absolventa tříletého nebo i třiapůlletého studia vyšší školy s titulem DiS, a stejně dlouhého studia vysoké školy s titulem Bc.

Restituce budovy pro DFJP ve Slovanské ulici. Dědic majitele budovy bývalé německé školy, která stála na místě Svářečské školy (a pracoviště DFJP) usiloval v r. 1996 o restituci celého areálu, tedy nejen dílen, ale i nově postavené čtyřpodlažní budovy. žádost se dostala k soudu, soudní znalec odmítl spojit obě části do jednoho restituovaného celku.

Městská policie s novým velitelem. Na základě vyhlášeného výběrového řízení byl v březnu.1996 byl Jiří Ducháček vystřídán ve funkci velitele jednotky MP profesionálem Petrem Venclem s třináctiletou praxí u Policie ČR. Důvodem byla nespokojenost s dosavadní prací městské policie. dosavadní velitel neměl od dalšího dění v útvaru náležitý odstup a přirozenou autoritu, neboť pracoval v jednotce MP jako strážník od jejího ustavení. Petr Vencl pracuje v této funkci dodnes.

Rekonstrukce Starého náměstí. Akce, která v roce 1996 stála 9 milionů korun, by se dnes nedala pořídit ani za dvojnásobek. Součástí akce bylo přemístění sochy Sbratření na nově vybrané místo (dnes velmi chválené) na tehdejším Bezručově náměstí před železniční polikliniku. Odstranění pomníku Sbratření ze Starého náměstí se uskutečnilo 21. května 1996. 45. výročí postavení pomníku Sbratření tak již bylo 10. června připomenuto na novém místě.V rámci rekonstrukce byla na místě Sbratření postavena nová kašna, jejíž podoba se vybírala pomocí výtvarné soutěže vyhlášené v lednu 1996. Nakonec rada města vybrala návrh Ing. arch. Martina Hájka z Hradce Králové, který byl i členem autorského kolektivu Programu regenerace tehdy nově vytvořené městské památkové zóny v České Třebové. Současně s rekonstrukcí náměstí byla provedena instalace nového osvětlení čelní strany náměstí pomocí šesti reflektorů zamontovaných do chodníku.

Konec provozu českotřebovské cihelny (1996), objekt zakoupila společnost Jevisport pro vlastní výrobu. Výroba cihel v České Třebové definitivně skončila. Po dvaceti letech byla v roce 2017 cihelna i její komín zbourána, aby udělala místo pro rozvoj společnosti IMS - Drašnar, s.r.o.

Obnovení vodní nádrže Srnov. Tato nádrž padla za oběť stoleté vodě při povodni 10. července 1958. Přívalový déšť protrhl hráz nádrže v Srnově, poničil stavení a hospodářství v Rybníku a v Bezděkově, rozlomil a odnesl dřevěnou lávku v Bezděkově až na Zámostí, kde ji hasiči po částech vytáhli z koryta. V té době se stavěl nový most na Zámostí a vodou byla zatopena provizorní dřevěná lávka, která také hrozila rozlomením. Naštěstí vydržela. Nádrž v Srnově se stavěla z iniciativy obce Rybník, nová důkladná hráz byla obnovena v původním místě, také nádrž na Skuhrovském potoce má původní rozměry. Na stavbu byla využita dotace ze Státního fondu životního prostředí . Její význam je především pro zvýšení hladiny spodní vody a zadržení vody v krajině. Dodavatel předal nádrž obci po kolaudaci 13. listopadu 1997. Po 40 letech od povodně byla nádrž Srnov opět opravena.

Stávka na železnici a její následek: zrušení obchodně provozního ředitelství ČD Česká Třebová. Reorganizace na železnici se periodicky opakují, říká se, že zrušení důležitého pracoviště ve Třebové napomohla únorová stávka v r. 1997, která zde měla velkou podporu a také organizátory. Spolu s OPŘ Česká Třebová byla zrušena např. OPŘ Hradec Králové a Olomouc... Budova bývalého provozního oddílu pak byla pronajata ke komerčním účelům, sídlilo zde tehdy např. železniční oddělení Policie ČR. Po čtyř letech se však nově zřizovalo OPŘ Pardubice a v České Třebové vzniklo pracoviště dispečinku nákladní dopravy.

Po 5 letech byl 10. září 1997 znovu otevřen Dělnický dům, sloužil především jako kino, zbourané balkóny ve velkém síle umožnily promítat širokoúhlé filmy, byla obnovena kavárna Esperanto, v patře byla zřízena malá výstavní síň. Jeviště bylo malé bez zázemí nebylo vybaveno pro divadelní provoz. Rekonstrukce se netýkala malého sálu, zde tehdy stále působila ZUŠ. Při otevření se hrál film Kolja, po projevu starosty Lubomíra hýbla vystoupil sbor Kajetánek pod vedením Michala Horáčka. Název "dělnický" dům se však staršovstvu našeho města po dokončení nezamlouval. Přestože byla snaha vybudovat především víceúčelový objekt sloužící kulturním účelů, začalo se nově dokončenému Dělnickému domu říkat dále "Kino Svět" stejně jako v době socialismu. Název Dělnický dům zněl v devadesátých letech příliš levicově, zatímco během komunistické éry zase příliš "sociálně demokraticky". Marně jsem vykládal v kulturní komisi to, že zde sice hraje "kino Svět", ale právě v budově Dělnického domu. Dnešní název - Kulturní centrum to vyřešil. Ačkoliv název Kino Svět nikdo nezrušil, tak se používá jen zcela nenápadně na plakátech a v Českotřebovském zpravodaji.

Na Lhotce byl 2. září 1997 otevřen denní stacionář s názvem A centrum, zřizovatelem bylo sdružení rodičů postižených dětí Přátelství, vedoucí Mgr. Eva Ostruszková. Pásku stříhal místostarosta František Čech, kmotrem stacionáře byl imitátor Václav Faltus z Letohradu. Kapacita 10 - 15 dětí a mládeže do 18 let. Po rekonstrukci v r. 2007 sloužil také jako týdenní stacionář. Nyní je zřizovatelem příspěvková organizace Sociální služby, provozuje pouze týdenní stacionář.

Rozhodnuto o rekonstrukci Krytého plaveckého bazénu.
V říjnu 1997 bylo definitivně rozhodnuto o dalším osudu KPB, který byl otevřen 9.5. 1980 po výstavbě v Akci Z s pomocí českotřebovských podniků. Díky tomu se stavba protáhla a dílo mělo řadu neduhů. Bylo závislé na dodávce páry z teplárny Primony. Bylo nutné rázné řešení. Majetek v majetku města chátral a byly obavy, aby to s bazénem nedopadlo jako s koupalištěm nebo Dělnickým domem, který bylo nutné na 5 let zavřít KPB byl od 1.1. 1998. převeden do základního jmění společnosti Eko Bi, pro rekonstrukci bylo schváleno přijetí úvěru ve výši 30. mil. Kč.

Nový závod Korado vyrostl u vjezdu do České Třebové jako velká monumentální stavba v hodnotě 3,3 mld. Kč za 18 měsíců v letech 1996 - 97. Předtím od 1.9. 1996 vzniklo Korado jako akciová společnost. Stavělo se i v zimním období, na stavbě bylo současně až sedm velkých jeřábů. V moderním závodě byla instalována moderní technologie umožňující velkou produktivitu práce. Slavnostní otevření nového závodu Korado se konalo 7. listopadu 1997, páska byla přestřižena v 11 hodin 32 minut. Pásku společně přestřihli František Menclík, výkonný ředitel a předseda představenstva a Jiří Heubner, vedoucí odboru Evropské banky pro obnovu a rozvoj pro ČR.. Pozvaný byl i premiér Václav Klaus, ale omluvil se. Následující den 8. listopadu byl v Koradu Den otevřených dveří, nové provozy Korada si přišlo prohlédnout 5000 návštěvníků!

Od. 1.1. 1998 se od České Třebové oddělila obec Semanín. Stala se tak 112. samostatnou obcí okresu Ústí nad Orlicí. Občané Semanína zvolili samostatnost v místním referendu, první sedmičlenné obecní zastupitelstvo zvolili občané 31. 1. 1998. Prvním starostou Semanína se stal Jan Smola. V době oddělení měla obec Semanín 580 trvale bydlících občanů a 137 obydlených domů. Následně vznikl nový zákon o obcích, který již umožňuje osamostatnění obce jen když má 1000 obyvatel. Kdyby platil od začátku devadesátých nemohly by se od České Třebové oddělit obce Rybník, Přívrat ani Semanín. Jenže se oddělily a pro jejich další rozvoj to je jistě velmi pozitivní. Již "s křížkem po funuse" se řešila možnost oddělení obce Zhoř od Němčic a její možné připojení k České Třebové. Nakonec se po konzultacích s tehdejším poslancem parlamentu Radko Martínkem ukázalo, že by pro realizaci byla třeba zákonodárná iniciativa, situace zůstala beze změny. Také ve Zhoři nebyl na změnu jednoznačný názor, některé problémy by se vyřešily, jiné by zase vznikly.

Kauza Národní dům.
Problémy spojené s možností získat Národní dům pro Město Česká Třebová byly řešeny od roku 1997 do roku 2000. Po sametové revoluci byly na pořadu restituce všeho druhu. ČSSD tak např.(dočasně) prosadila získání dělnického domu, ovšem musela jej následně vrátit, restituce v tomto případě neproběhla dle pravidel. Tak se Dělnický dům dostal do majetku města. Proto byly úvahy i o možnosti získat (zadarmo) také budovu Národního domu. Pro tento účel byl na ministerstvu vnitra evidován obnovený Spolek Národní dům, ale ukázalo se, že tento objekt byl řádně zaknihován jako majetek Českých drah (na rozdíl od Malé scény, která díky tomu připadla městu). Národní dům tehdy představoval jediný kulturní stánek, kde bylo možné hrát divadlo. Měl sice mnoho neduhů a problémů, ale na ty se příliš nehledělo. Alespoň ve skupině, spjaté s DS Hýbl která chtěla získat Národní dům bezplatně nebo za symbolickou cenu. Zastáncem převzetí Národního domu městem byl i starosta Lubomír Hýbl.
České dráhy však majetek rozdávat nemohly, ač si proto přišla od majetkového odboru starostovi města Lubomíru Hýblovi v září 1997 nabídka na odkoupení objektu Národního domu za zůstatkovou hodnotu a v odpovědi dne 13. 9. 1997 tuto možnost musel Lubomír Hýbl odmítnout jako pro město ekonomicky neřešitelnou. Doslova napsal: "... Vzhledem k tomu, že se zásadně změnily finanční možnosti města, nemůžeme se o koupi objektu ucházet, tím méně vstupovat do výběrových řízení, ve kterých bychom finančně soutěžili o získání nemovitosti, u kterých historické majetkoví vztahy jsou de facto vazbami na město...." Toto stanovisko napsal tehdejší starosta bohužel bez projednání v radě města nebo v zastupitelstvu. A právě jedině zastupitelstvo města má podle zákona o obcích právo rozhodovat o tom co město prodá nebo koupí. Také stavební stav objektu Národního domu vyžadoval velké investice, které např. Ing. Zdeněk Lang odhadl na 40 milionů korun, bylo nevyjasněné dálkové vytápění objektu, hrozilo, že Národní dům bude bez náhrady uzavřen. To bylo před komunálními volbami 1998, ze kterých vyšla vítězně nezávislá kandidátka vedená Jiřím Páskem a vztahy s dosud vedoucí silou ve městě - ODS se zhoršily. ODS pak po volbách zůstala v opozici a zvolila cestu nepravdivého informování o "kauze Národní dům". Předseda MS ODS přišel do médií s historkou, podle které dostalo město nabídky na bezplatný převod Národního domu na město. Starosta Pásek měl údajně odmítnout nabídku bezplatného převodu Národního domu jednak od vedoucího odboru majetku GŘ ČD Ing. J. Urbana a vedoucího finančního odboru ONV Ing. O. Felgra. Jiří Pásek tyto pomluvy vyvrátil na jednání zastupitelstva města 2. února 2000. Přečetl prohlášení obou jmenovaných a vyžadoval omluvu (kterou ovšem nedostal).
Město pak v této situaci, kdy nemohlo s Národním domem do budoucna počítat, zvolilo cestu rekonstrukce Dělnického domu na plnohodnotné Kulturní centrum. Bylo více peněz - jednak se poněkud vylepšilo rozpočtové určení daní, jednak město získalo prostředky z prodeje energetických akcií. Současně však bylo třeba řešit umístění ZUŠ. Bylo to tak, že se jeden problém vyřešil, aby vznikly hned dva nové..... Nové Kulturní centrum v dnešní podobě pak bylo otevřeno v září 2002. Ovšem i po otevření ve svém volebním programu přišlo MS ODS s výčtem jeho nedostatků: "Ztrátou Národního domu město přišlo o jediný víceúčelový sál s kapacitou 480 míst a získalo pouze komorní scénu s 300 místy, zatímco norma pro město našeho počtu obyvatel stanovuje 450 - 500 míst. Kulturní centrum je současně i jediným městským kinem, což znamená, že se Česká Třebová tak přiřazuje k obcím s venkovskými kulturními domy, v nichž jsou provozovány provozně tak odlišné kulturní akce, jako jsou divadla a koncerty na straně jedné a kino na straně druhé." Řešením mělo být pak další velké rozšíření Kulturního centra do prostoru Hrdličáku, kde měl být další velkokapacitní víceúčelový sál a městská knihovna, na jejíž podmínky bylo poukazováno již tehdy jako na zcela nevyhovující.
Národní dům se nakonec šťastně dočkal privatizace. Po několikrát opakované dražbě bez zájemce se objekt podařilo získat do vlastnictví firmě místní Drumel a Co Bohumíra Nejedlého a co víc, došlo k tolik potřebné rekonstrukci a resuscitaci budovy, kterou všichni chválili. Národní dům zůstal v centru společenského dění ve městě, aniž do něho muselo město investovat.
Město Česká Třebová tedy nakonec tento víceúčelový sál neztratilo. Není však určen pro např. profesionální divadlo, nemá dostatečně vybavené jeviště, byť je větší než v Dělnickém domě. Nemá také stupňovité hlediště.
Zástavba tzv. Hrdličáku se během ukázala jako nereálná. Nové Zedníkovo vedení města zde naplánovalo megalomanskou investici pro Kulturní centrum, knihovnu a dokonce i muzeum s galerií a restaurací za 150 mil. Kč, dotace zůstala v kategorii snů. Na přípravě studie se podílelo italští architekti. To vše v lokalitě bez možnosti parkování, se zastíněním okolní zástavby. Není divu, že z projektu sešlo. Muzeum se však podařilo po 40 letech od uzavření expozic realizovat. Především díky tehdejšímu hejtmanovi Pardubického kraje Radko Martínkovi a vynikajícímu scénáři ředitelky muzea Jany Voleské se stala dotace z Regionálního operačního programu pro cestovní ruch realitou. Městské muzeum vzniklo přestavbou a rozšířením čp. 11 v Klácelově ulici. Bylo otevřeno 30. září 2012.

MILAN MIKOLECKÝ

ZAJÍMAVÁ OHLÉDNUTÍ

Českotřebovští kronikáři: První českotřebovskou kroniku založil Jan Tykač, který v ní popisuje život našeho města od první poloviny 19. století. Roku 1920 byla založena druhá městská kronika do níž psali městští tajemníci vysloužil a Poštolka a účetní Gut. Je v ní zachycena doba I. republiky do roku 1935. Pak bylo psaní kroniky přerušeno a není zachycena ani doba II. světové války. Do dnešních dnů je kronika pak psána souvisle od roku 1947. ve funkci městského kronikáře se vystřídalo 9 kronikářů: Emil Mikolecký (1947 - 1959) Marie Marklová, Vlasta Rösslerová, Věra Kubíčková, kroniku za rok 1995 psala Mgr. Magda Poldaufová a za rok 1996 pak p. Marie Venclová. Další dlouholetou městskou kronikářkou byla Marie Pechancová, po ní převzal starost o městskou kroniku Jiří Musílek. Po jeho úmrtí převzal starost o městskou proniku Mgr. Vojtěch John, který ji vede do současnosti. Městské kroniky jsou nyní digitalizované a přístupné na internetu. Další kroniky má v době svého samostatného působení městys Parník, obec Lhotka, do dneška vede kroniku v obci Kozlov Marie Rousková.

Tajemníci Městského úřadu: V roce 1990 po sametové revoluci se byl tajemníkem nejdříve Jiří Pištora a po něm Ing. Václav Hampl. Po jeho odchodu nastoupil do funkce tajemníka Ing. Jiří Kubínek, který dříve zastával funkci vedoucího hospodářského odboru MěˇU. Dále do funkce tajemníka nastoupil PaedDr. František Doležal a po jeho abdikaci v r. 1999 zastává tuto funkci dodnes Ing. Věra Pirklová.

Čestné občanství města Česká Třebová: ministr Bohuslav Laušman (1946) Vratislav Rybička (1992), Eduard Haken (1995) Zdeněk Šebek(2003), František Kajetán Zedínek (2003)