Za českotřebovským rodákem Ing. Bohumírem Kurzem  


Ve věku 84 let zemřel po delší nemoci   českotřebovský rodák Ing. Bohumír Kurz.  Jeho úmrtí oznámili Laďa a Alena Hoškovi, tedy rodina jeho neteře. Díky rodině se podařilo zajistit  řadu podrobností ze života Třebováka, který žil dlouhodobě mimo rodné město, ale který se sem - zvláště jako důchodce - rád vracel. Pohřeb se uskutečnil ve čtvrtek 3. května v Nové obřadní síni v Praze na Olšanech. 
Narodil se jako třetí dítě 31.7.1934 v České Třebové v domě čp. 76 (dnes je zde hotel Bravo). Otci bylo 46 let a mamince 38. Jeho sestra Líba byla o 10 let starší a Míla o 9 let. V létech 1940-43 se sestra Líba vyučila prodavačkou v galanterním obchodě. Po vyučení, jako 24. ročník byla totálně nasazena. Sestra Míla se vyučila na dámskou krejčovou. Sestra Líba se provdala za Ing. Karla Koukala z Liberce a Míla se provdala za Miroslava Částka z České Třebové.
Bohumír Kurz byl od roku 1945 členem Junáka v roce 1949 byl členem skautského oddílu Tuláci. Tam vzniklo doživotní přátelství 4 kamarádů.  Měl rád orientační běh o kterém napsal: "S orientačním během jsem začal v kunvaldské škole. K tomuto sportu mě přivedl můj spolužák ze studií Jan Langr z Rychnova a první informace jsem získával od významného turisty pana Stolína staršího a jednoho z prvních, kdo se orientačnímu běhu v okrese věnoval, Josefa Stolína z České Třebové."
V rodném městě ukončil měšťanskou školu a po absolvování tehdejšího jednoročního kurzu (JUK) nastoupil v roce 1949 do učení v n.p. Autorenova Liberec. Národní správce této autoopravny, František Helikar, ho poslal na první rok učení do Domova mládeže v n.p. Tatra Kopřivnice. V roce 1951 ukončil v Liberci učení automontéra a v roce 1952 byl přijat do jednoročního státního kurzu pro přípravu pracujících na vysoké školy (obor strojírenství) v Šluknově. V roce 1953 byl přijat na právě založenou  Vysokou  školu strojního inženýrství v Liberci. Po absolvování prvního ročníku byl vybrán ke studiu v SSSR. V roce 1959 s vyznamenáním absolvoval Charkovskou automobilní vysokou školu (CHADI) a nastoupil do Ústavu pro výzkum motorových vozidel, kde prořil celý profesní život. Žil pro svou práci. V roce 1965 se oženil s Marií Lorencovou, se kterou prožil krásných 49 let.
Když odešel Bohumír Kurz v roce 1992 do zaslouženého důchodu tak rozhodně nesložil ruce v klín, ale zabýval se historií a genealogií. Zkoumal zemské desky, pozemkové knihy, pracoval na historickém popisu města v letech pořízení první katastrální mapy, zkoumal tvorbu tzv. stabilního katastru, kdy bylo také zavedeno dodnes platné číslování domů, vypracoval historii osídlení jednotlivých domů v historickém jádru staré České Třebové, t.j. kolem roku 1770. Podle schematické lokalizace popisných čísel  popsal rozsah hrazeného městečka se dvěma branami - horní a dolní a další postup osídlování na předměstích Trávník a Bezděkov. Některé výstupy z jeho bádání jsou uvedeny ve svazcích rukopisů "Paměť", některé byly zpracovány i do formy počítačového programu na základě tabulky excel s odkazy na historické popisy osídlení jednotlivých domů.
Program by jistě bylo možné v dnes dostupné lepší grafice zdokonalit a dále rozvinout. Bylo by to vhodné téma mapř. pro některé studentské práce našich gymnazistů. Pozůstalost Ing. Kurze by tedy mohla být zajímavá pro bádání v historii našeho města. Tím spíše, že si právě letos připomínáme 740. výročí první  písemné zmínky o České Třebové.
Ing. Bohumír Kurz, ač naturalizovaný Pražák, tedy stále myslel na svoje rodné město a hledal podněty pro zmapování jeho historie. Za jeho práci pro svoje rodné město si zaslouží poctu. Čest jeho památce! 
Milan Mikolecký (foto archiv M. Šebely)
 
Z pamětí Ing. Bohumíra Kurze:

Bohumír Kurz se narodil v rodině Václava Kurze z Vlněvsi a Karolíny Duspivové z České Třebové.
Co napsal Bohumír Kurz v pamětech o svých rodičích:
 "Otec Václav Kurz pocházel z Vlněvsi kde v roce 1902 ukončil třetí třídu trojtřídní obecné školy. V srpnu roku 1902 odešel otec z domova do učení. Bylo mu bez půldruhého roku 14 let. Vyučil se v nedalekém Mělníku u p. Josefa Nováka, mistra obuvnického, u kterého byl rovněž na bytě. V srpnu 1906 bylo ukončeno jeho čtyřleté období a byl prohlášen za pomocníka obuvnického. Souběžně s učením u mistra navštěvoval průmyslovou školu pokračovací. Na vysvědčení na odchodnou z této školy stojí za povšimnutí, jaké předměty byly na této škole vyučovány. Byly zaměřeny na získání rýsovací a kreslířské dovednosti, prostorovou představivost (měřické a průmětné rýsování) a dále na znalosti potřebné pro vedení živnosti (živnostenská nařízení, účetnictví, počty). Otec když bylo třeba, vždy uváděl, že je obuvník - svrškař.
Po vyučení nastalo období, o kterém vím pouze to, že byl rovněž na vandru v Bavorsku. Kdy se usadil v České Třebové mně není známo. V lednu 1913 se oženil s Annou Dvořákovou v děkanském kostele sv. Jakuba v České Třebové. O otcově prvním manželství se před námi dětmi u nás nehovořilo, vím jen, že otec ovdověl, že z prvního manželství mu zůstala pletárna, kterou provozovala jeho první manželka. Tehdy bydleli a i pletárnu provozovali Na  farářství  čp. 1110. 
V roce 1914 otec (Bohumíra Kurze) absolvoval měsíční mistrovský kurs obuvnický, který v České Třebové pořádal Ústav pro zvelebování živností obchodní a živnostenské komory v Praze (viz. foto). Z osob na fotografii poznávám pouze pana Gregara, který provozoval obuvnictví v Klácelově ulici vedle konzumu a po zrušení jeho živnosti prodával gramofonové desky v obchodě pod podloubím v Hýblově ulici. Kurz se konal několik dní po zahájení I. světové války, od 15. července do 12. srpna.
V roce 1923 se otec oženil podruhé. Bylo to s mojí matkou, Karolínou Duspivovou. . V matrice  oddaných  je u ženicha uvedeno majitel pletárny. Maminka byla rodem z České Třebové narodila se 3. listopadu 1896.  Měla starší sourozence, bratra a tři sestry. V roce 1906 se jejich ovdovělý otec oženil s vdovou Helenou Abrahamovou za svobodna Pospíšilovou, která se o ně starala, když otec krátce po svatbě odjel do Ameriky a už se nikdy neozval. Helena Pospíšilová v době sňatku měla 1 dceru. Nejstarší sestra Anna se provdala za Aloise Maška, pekaře. Jejich dům s obchodem a pekárnou se nacházel Pod Jelenicí čp. 1248.Bratr František Duspiva se oženil s Františkou Jirouškovou. Marie se provdala za Josefa Středu a nevlastní sestra Kristýna Abrahamová se provdala za Karla Jareše.
Jak jsem již uvedl rodiče bydleli Na Farářství, kde také provozovali pletárnu. Zaměstnávali tehdy dvě pracovníce. Zde se také narodily moje dvě starší sestry Libuše a Miluše.
V roce 1933 se naše rodina přestěhovala na tehdejší Masarykovo náměstí do domu čp. 76 vedle staré radnice. Zde si maminka otevřela obchod s galanterii a na její jméno  byla také převedena otcova pletárna (živ. list č.j. 22991, čís. rejstříku 106, 2.srpna 1933; podle živnostenského oprávnění označení řemesla nebo živnosti znělo: výroba a prodej pleteného zboží, obchod galantérií).  Pro čtyřčlennou rodinu a živnost to byl byt malý, ale rodiče se k přestěhování rozhodli asi z důvodů jeho výhodné polohy z hlediska obchodu. V té době také jistě nepředpokládali, že se mám ještě narodit já. (Přikládám kopii pohledu na radnici a dům čp. 76 z roku asi 1949 nebo 1950. Obchod firmy Pišl již byl znárodněn a provozován pod názvem Tep.)
Za hlavní pracovní činnost, která naši rodině zajišťovala obživu považuji provozování pletárny. Rodiče vlastnili asi 7 Lambůvových plochých pletacích strojů. Lišily se od sebe velikosti a také číselným označením. Byly to „šestky“, „osmičky“ a „dvanáctky“. Čím bylo větší číslo pletacího stroje tím bylo jemnější upletené zboží. Tyto stroje umožňovaly zhotovení nejrůznějšího druhu zboží (lemové, hladké, patentní atd.). Pletly se punčochy, ponožky, podkolenky, trika, svetry, pulovry, vesty, dámské živůtky, spodní dámské kalhoty, spodničky, kamaše, rukavice jak palčákové tak prstové. Z jednodušších výrobků to byly např. nátepníky, nákoleníky, sukně, šály, šátky na hlavu, opasky. Nejvíce požadovaným a zhotovovaným výrobkem byly punčochové kalhoty a ne jen pouze dětské. Někdy po válce, byly vyhotoveny dresy pro českotřebovské hokejové mužstvo.
Zpracovávala se příze bavlněná, vlněná, vigogne, lněná i hedvábí. Za války a ještě i po ní se pletlo i z velmi nekvalitní buničité příze.Většina těchto přízí byla dodávaná v balících přaden nebo v klubíčkách a bylo nutné je převinout na dřevěné cívky z kterých byly nitě pak různě kombinovány pro pletací stroje. Navíjení na cívky se provádělo pomocí kolovratu. Při navíjení byla příze parafínem voskována. Pletlo se rovněž z přineseného materiálu. Přikládám fotografií, na které je maminka při navíjení příze z přadena na cívku. Vpravo na stole je upevněn pletací stroj „dvanáctka“. Dnes kolovrat zdobí interiér naši chaty
V novém působišti na náměstí byla celou dobu zaměstnávána jen jedna pracovnice a to paní Vaňousová (matka Karla Vaňouse, atleta ve vrhu koulí), která prováděla náročné práce. Jednoduší věci pletl otec, který také prodával v obchodě. Maminka se hlavně zabývala přípravou materiálu, převíjením přaden na cívky a začisťovacími úpravami zhotoveného zboží (sešívání, stehování, začistění oček, uzlů apod.).
V době války a i po ní se dosti i podplétalo tj. opravovalo. Děravá pata nebo špice punčochy se ustřihla a nově se napletla. Když bylo třeba, napletla se nově celá šlapka punčochových kalhot, nebo loket či celý rukáv svetru apod. V době nedostatku příze se rovněž vyrábělo z materiálu získaného rozpáráním starého pleteného zboží. Nekvalitní příze, které se tehdy vyráběly se na strojích velmi těžce zpracovávaly, nitě se trhaly, háčky jehel se vylamovaly a i hehly se lámaly. Nové stávkové zboží bylo tehdy „na body“, které jsem jako kluk musel pomocí vodního skla lepit na archy balicího papíru a znehodnotit orazítkováním.
 Naši rovněž prodávali stávkové zboží zakoupené u pletařských továren, například hedvábné punčochy a další výrobky, které sami nemohli vyrobit.  Obchod s galanterii představoval prodej drobného spotřebního zboží, různých předmětů módního ozdobného charakteru, krejčovských potřeb, ale také drobné dárky a pod. Rád jsem pomáhal rozbalovat balíky s novým došlým zbožím s následným jeho vyrovnáním do regálů nebo vystavením do výlohy. Pokud si vzpomínám tak u nás bylo možné zakoupit jabloneckou bižutérii, různé sponky a to jak obyčejné tak ozdobné, vlásenky, natáčky, skřipce, spony do vlasů, síťky na vlasy apod. Ze skleněného zboží se prodávaly zrcátka, flakony, slánky, drobné vázičky, skleničky, zavařovací sklenice. S krejčovských potřeb to byly nejrůznější knoflíky, patentky, háčky, zipy, nitě, štupovačky, vyšívací bavlnky, jehly, špendlíky, pletací jehlice, háčky na háčkování, ale také např. vycpávky, kalounky, hedvábné stužky. Z gumového zboží to byly gumy do prádla, podvazkové gumy, podvazky, gumičky k patentním zavařovacím sklenicím. Z plechového zboží si vzpomínám na různé kuchyňské nádobí jako dortové formy, cedníky formičky na pracičky a vykrajované cukroví, ale také plechová autíčka či kuřátka na klíček. Z dřevěného zboží to byly např. ramínka na šaty, vařečky, kvedlačky, hříbky na látání, kruhy na vyšívání a drobné dětské dřevěné hračky. Bylo možné zakoupit též holicí strojky, čepelky, břitvy, šle, opasky, pánské košile, kravaty, motýlky, barety, kapesníky, utěrky, ručníky, dámské vložky, kraslické nebo šatové zástěry.
Galanterní zboží má pouťový charakter. Z vyprávění vím od rodičů, že do války se zúčastňovali řady trhů v okolí Třebové, ale i známých poutí v Králikách, Šumperku či na Svatém Kopečku u Olomouce. Rodiče prodávali nejen potřeby pro vyšívání, ale též prováděli předtiskování obrázků, ornamentů a nadpisů na vyšívané předměty. K předtisku přinášeli zákazníci například přehozy na postele, polštáře, ručníky, dečky, závěsy na stěnu nebo krajky na políčky apod. Bylo rovněž zvykem nevěstinu výbavu vyzdobit vyšitým monogramy. Tuto práci vykonával otec po uzavření obchodu, kdy rozložil  překližkové desky velké přes celý pult ve kterých se nacházely šablony pro předtiskování. Na šablonách byly nejrůznější venkovské výjevy s verši nebo texty vyzdobené ornamenty. Například to byl obrázek harmonikáře s textem „ Ta naše písnička česká ...“, nebo  Jeník a Mařenka s popěvkem „Tak ošemetný hochu jsi, nechci o Tobě vědět“. Utěrka nebo ručník mohl být ozdoben vyšitým textem: „První lásky útlý květ, dražší jest než celý svět“, nebo „Dětičky jděte už spát“. Monogramy mohly být i miniaturních rozměrů předtiskovaných do rohu malého kapesníčku.

Fotografie sourozenců. Zprava  Miluše Částková, Ing. Bohumír Kurz a Libuše Koukalová. (2006)

Pracovní životopis Ing. Bohumíra Kurze

Bohumír Kurz, Ing. se narodil 31.7.1934 v České Třebové, kde ukončil měšťanskou školu a po absolvování tehdejšího jednoročního kurzu (JUK) nastoupil v roce 1949 do učení v n.p. Autorenova Liberec. Národní správce této autoopravny, František Helikar, ho poslal na první rok učení do Domova mládeže v n.p. Tatra Kopřivnice. V roce 1951 ukončil v Liberci učení automontéra a v roce 1952 byl přijat do jednoročního státního kurzu pro přípravu pracujících na vysoké školy (obor strojírenství) v Šluknově. V roce 1953 byl přijat na právě založenou  Vysokou  školu strojního inženýrství v Liberci. Po absolvování prvního ročníku byl vybrán ke studiu v SSSR. V roce 1959 s vyznamenáním absolvoval Charkovskou automobilní vysokou školu (CHADI) a nastoupil do ÚVMV kde pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1992.
V ÚVMV začal pracovat ve skupině naftových motorů, kde se tehdy řešilo středotlaké přeplňování vznětových motorů. Vedle prací týkajících se přeplňování a problematiky mezichladičů se již od roku 1960  začal zabývat aplikací číslicové výpočetní techniky pro řešení vědecko technických výpočtů. Prvním počítačovým programem, který vypracoval a provedl s ním rozsáhlé výpočty byl výpočet hydrodynamického měniče na počítači URAL 1 (autorem výpočetní metody byl Ing. Antonín Hau CSc.).
Další programy, u kterých ing. Kurz vypracoval výpočetní postup a na počítačích, URAL 2 a MINSK 22 odladil, se týkaly výpočtu nejrůznějších schemat tepelných oběhů spalovacích turbin přicházejících v úvahu v automobilu.. Na požadavek VZLÚ-Letňany vypracoval výpočetní metodu a provedl výpočty za účelem optimalizace tepelného oběhu dvouproudého leteckého motoru. Výsledky těchto výpočtů přednesl na vědecké konferenci letecké fakulty v Brně (září 1965).
Od roku 1965 pracoval ing. Kurz ve výpočtovém středisku ÚVMV, vybaveného počítačem Minsk-22,  jako vedoucí skupiny programátorů.
V tomto období např. řešil výpočetní metodu pro výpočet tlakových, teplotních a průtokových poměrů spalovacího motoru konstrukčního uspořádání odlišného od klasického (diferenciální píst, šoupátko, přefukový kanál). Velký rozsah úlohy si vynutil provedení výpočtu na počítači IBM 360/40.
Později vedl skupinu systémového inženýrství, která např., kromě jiného zajišťovala práce týkající se státního úkolu P-14-124-025/03 (1974 -1980), inovace výpočetní techniky v ÚVMV i VVZ ČAZ jehož byl ing. Kurz zodpovědným pracovníkem. Realizačním výstupem tohoto úkolu bylo vedle rozsáhlých aplikačních programových systémů, vybudování v ÚVMV vzorového pracoviště pro racionalizaci a automatizaci konstrukčních prací, umožňující interakční spolupráci návrháře s počítačem, simultanní řešení úloh, využívání počítačové grafiky apod. Pracoviště v roce 1980 bylo vybaveno výpočetním systémem PDP-11/70 a minipočítačem HP 2100S pro vyhodnocování experimentálních dat.
Stál u zrodu realizačního záměru vypracování programového systému SADKO pro automatizaci experimentu. Jeho zásluhou jako řešitele byl systém řešen moderními přístupy v oblasti analýzy, s promyšlenou koncepcí se zpracováním technického projektu, s operativním využitím týmové práce. Zúčastnil se tvůrčím způsobem na vypracování koncepce systému a specifikaci jeho náplně. Vypracoval přesné pokyny pro tvorbu uživatelské a programátorské dokumentace všech programů. Sám řídil pracovní skupinu řešící oblast amplitudové analýzy. Systém SADKO rozšířil o subsystém pro zpracování měření rychlých dějů spalovacích motorů.
Ing. Kurz zodpovídal a rovněž se aktivně podílel na realizaci dělby práce v oblasti tvorby aplikačního programového vybavení mezi pracovišti VVZ podniků ČAZ, mezi odpovídajícími pracovišti dalších odvětví (např. ČKD-Praha, Škoda-Plzeň, LET-Kunovice, ČVUT-Praha, VŠSE-Plzeň) i v mezinárodním měřitku (kontrakty s NAMI-Moskva, dvoustranná spolupráce mezi pracovišti RVHP). V roce 1984 byl jmenován vedoucím oboru Systémového inženýrství. Na základě požadavku FMVS byl v roce 1985 určen jako zodpovědný pracovník VHJ ČAZ pro oblast rozvoje AIP.
V letech 1980-85 byl zodpovědným řešitelem dílčího úkolu 02 „Programový systém pro vyhodnocování zkoušek životnosti“ státního plánu základního výzkumu III-3-7 „Spolehlivost mechanických systémů“. V rámci tohoto úkolu byl systém SADKO rozšířen o subsystém pro vyhodnocování zkoušek únavové životnosti. Převážně se podílel na vypracování technického zadání tohoto subsystému, programové dokumentace a rovněž se zúčastnil tvorby některých výpočtových postupů a programů.
Byl řešitelem oborového úkolu (OC 313) v rámci kterého bylo vytvořeno jádro terminálové sítě (AZNP, GŘ ČAZ, TATRA Kopřivnice, dislokovaná pracoviště ÚVMV).
Byl řešitelem a koordinátorem dílčího státního úkolu A 08-124-828/04  „Automatizace inženýrských prací ve VVZ kombinátu automobilového průmyslu“, který byl zahájen v r. 1986.
V rámci přednáškové a osvětové činnosti přednášel na řadě konferencí a seminářů celostátního a i mezinárodního významu.
 P.H. 6.9.2007