V České Třebové pojede trolejbus. Trať postaví nadšenci.

MgA. Pavel Černý

Podobný pocit něčeho téměř neuskutečnitelného se u mě dostavil, když jsem si přečetl, že v Kulturním centru zazní v rámci Bennewitz Festivalu Má vlast Bedřicha Smetany. V Třebové samozřejmě trolejbus nepojede. Proč srovnání s trolejbusy? Když si představím na mapě republiky barevné body, kde trolejbusy jezdí, moc jich nebude. Něco takového si mohou dovolit jen velká města, ostatně v těch menších by nebyla taková služba ani dostatečně využita. V případě Smetanovy Mé vlasti by mapa byla velmi podobná. Že zazní v Praze, Brně, Litomyšli (jeho rodišti) atd. na festivalech s milionovými rozpočty, nepřekvapí. Zde si ale na dílo, kterému sám Smetana přikládal význam, troufli nadšenci, amatéři – neboli milovníci hudby – Třebovákům dobře známý Komorní orchestr Jaroslava Kociana. Jistě, dechaři a bicí museli přijet z hradecké Filharmonie, ti tu v takové sestavě nejsou. Mimo zvědavost, jak „tohle dopadne“ mě lákal hudební zážitek, který se často nevidí: směs nadšení pro věc a mimořádného výkonu, které toto dílo vyžaduje. A to jinde hned tak nezažijete. Takže jsem provedl harakiri ve svém přeplněném diáři a v Praze sedl na vlak směr Česká Třebová.

Slavnostní nálada a krásně zrekonstruovaný sál Kulturního centra mi bylo hezkým přivítáním. A pak už jen první tóny harfy. Mladá harfistka přednesla sólo jinak, než je „interpretační tradicí“ a musím říci, že si mě pro svou verzi získala mnohem více. Pak už nastoupily lesní rohy a fagoty, pak další nástroje, vše velmi kultivované. Velebné tempo podtrhlo vřelost národního citu, který je pro tuto skladbu nezbytnou. A nakonec smyčce. I ony přednesly svůj part barevně a čistě. V sále, kde je velmi zřetelná a krátká akustika je velmi obtížné hrát. Bylo to jako učebnice Smetanovy instrumentace. Nic se neschovalo. Ve vypjatých místech je pro housle a violy složité udržet jednotnou intonaci a to se často nedaří ani v profesionálních orchestrech, ale Kociánovci se s tím vyrovnali víc než dobře. Angažovanost jednotlivých hráčů byla očividná (zejména ve violoncellech) i slyšitelná (technicky zvládnutá těžká místa v kontrabasech) a přinášela nefalšované citové zabarvení. Jistě se tím nechali strhnout i profesionálové z řad dechařů – klarinetová sóla v nejtišším pianissimu byla fenomenální, ani další „dřeva“ nezaostávala. I ostatní hráči se nechali vyprovokovat k emotivnějšímu projevu (trombony), na některé členy byla radost už jenom pohledět (bicí sekce) a v trompetách byla i přes mládí sbírající zkušenosti slyšet slibná barva tónu. Zkrátka – všechny „výpomoce“ zaslouží pochvalu, že všichni vycítili jedinečnost okamžiku a hráli nerutinně.  Některá tempa Bohuslava Mimry jsem místy považoval za velmi odvážná (zvláště ta pomalá) a muzikantsky obtížně proveditelná.

Výsledný efekt však byl překvapivý – dojem tak často slýchané hudby byl o to vnitřnější, závažnější a slavnostnější. Pozice na dirigentském stupínku svádí jistě k okázalým gestům a sebeprezentaci. Nic z toho jsem však neviděl. Bohuslav Mimra, hudebník, který procestoval svět, to nemá zapotřebí. Místo toho přinesl vnitřnější pojetí Mé vlasti, jakých je, podle mého názoru, bohužel málo. Jsem přesvědčen, že Smetana se z tohoto provedení v nebi radoval. Třebováci sobě!

Autor je koncertní varhaník a pedagog AMU Praha a JAMU Brno