ZAH(R)ADA POZEMSKÝCH SLASTÍ |
Vernisážová řeč PhDr. Ludmily Kesselgruberové Dámy a pánové, Dobré odpoledne,
Zahrada, prostor pro příjemné bytí člověka. Místo, které si obvykle představujeme porostlé šťavnatou udržovanou trávou, přistřiženými stromy, květinovými záhony a tak dobrými věcmi, jako jsou ředkvičky, hrášek nebo letní jablka. Ideální zahrada je bez plevelu, slimáků i krtčích hromádek, v té reálné se sice nezřídka pracuje, ale jen proto, aby se tam pak mohlo sedět, vychutnávat příjemnost okamžiku a zadostiučinění nad vlastní pracovitostí i šikovností. Kdo by neměl zahrady rád! Význam slova zahrada je ale daleko vrstevnatější, může mít i mnohem hlubší, symbolický smysl. Není náhoda, že právě v zahradě Eden to kdysi dávno všechno začalo, dovedeme pochopit, proč zahrada uzavřená znamenala v křesťanské ikonografii symbol panenství Marie, Matky Boží. Konečně právě zahradu si vybral jako dějiště pošetilých pozemských slastí Hieronymus Bosch, aby varoval, kam takovéto hříšné jednání vede – do pekelné záhuby. Českotřebovské maxmiliánky jsou dámy kultivované, v záležitostech výtvarného umění zběhlé. Aby taky ne, významná část z nich pravidelně kreslí, maluje a s výtvarnem všestranně koketuje už nejméně 15 let a to už je někde vidět. Tyto zkušené výtvarnice si ZAHRADU zvolily jako téma dostatečně nosné i elastické, aby se do něj vešlo všechno, co je momentálně zajímá, co chtějí kreslit a malovat. Zahrada nabízí rozmanité podoby krásy, tajuplna i hloubek, prostor pro fantazijní, technické i formální experimenty, možnosti vyřádit se v čáře, barvě i skvrně. A tak Alice Formánková, Marta Heptnerová, Marie Hladilová, Ivana Jiskrová, Pavla Klimešová, Nataliya Pilgrová, Ludmila Pražáková a Kamila Vojtašková šly do toho. Zahrady, ke kterým náleží kliky, zámky s klíči, vrata, vrátka i dveře, rozmanitá zákoutí, rostliny od houbiček po vzrostlé stromy a ještě i jiné náležitosti, takové jaké hoví tvořivému vkusu jmenovaných žen a dívek, jsou k vidění na této letošní výstavě amatérského sdružení Maxmilián. Zahrady dveří. Za nimi jsou prostory často strašně poetické, a to zejména v podán Marty Heptnerové. Jsou tam prostory intenzivně fantazijní, což platí pro práce Marie Hladilové. Jsou tam také prostory tajuplné, jaké umí vylíčit Pavla Klimešová, ale najdeme také pevné i přesně definované lokality Alice Formánkové. Někdy jde o místa jasného laskavého pořádku, tak je vidí obzvláště Nataliya Pilgrová, místa prostá i křehká, cítěná takto nejsilněji Ivanou Jiskrovou. Zahrada Ludmily Pražákové zase sestává z tvarově čistých, neokázalých detailů, zatímco ta Kamily Vojtaškové je silně kontrastní, kombinuje neživé a živé partie. Jak vidno, maxmiliánky se zabývaly zahradami a jejich detaily s chutí, invencí a nasazením, a tak se jim dílo zdařilo. Pročpak asi? Snad to vědí jen ony samy, snad ani ony ne. Já si myslím své. Ruce, které vytvořily dnes tu vystavené práce, patří nejen hospodyňkám tak dobrým, že i obrazy si malují samy. Patří bytostem, ženám, které právě skrze čáry i barvy uchopují tento svět, hnětou ho a přetvářejí k obrazu svému. Procházejí záhadou zvanou tvůrčí proces. Záhadou, která zhodnocuje lidské bytí, činí ho plnějším, šťastnějším, opravdovějším. Záhadou netušených pozemských slastí.
|
Svoji
řeč, kterou se chystám zahájit tuto aktuální výstavu tvorby členek
českotřebovského sdružení Maxmilián, jsem nazvala