František Vrbický -*6.6.1907, +7.10.1983
Nebyl vlastně Třebovákem, narodil se a zemřel v Ústí nad Orlicí, v České Třebové ale dlouhodobě působil a je zde dodnes velmi známou osobností. Jeho celoživotní práce je vzorem pro mnohé a  neměli bychom na ni zapomenout.
Po obecné a měšťanské škole v Ústí n.O. studoval na Státním koedukačním ústavu učitelském v Litomyšli, kde maturoval v roce 1928. Vyučoval v Horních Heřmanicích, v Ústí nad Orlicí a od roku 1937 až do roku 1963 na měšťanské (později střední chlapecké) škole v České Třebové. V letech 1953 - 63 vyučoval na Jedenáctileté, později Všeobecně vzdělávací škole v České Třebové. Potom nějakou dobu učil ještě na základní škole v Ústí nad orlicí a odtud odešel do penze.
Zájem o přírodu projevil již v dětství a na studiích. Měl velké znalosti o přírodě našeho regionu. Část herbářových položek je uložena v Praze na Přírodovědecké fakultě KU, většina herbáře však byla za okupace zničena. Věnoval se sběru hmyzích řádů, od roku 1923 byl členem Československé společnosti entomologické. Činný byl i další čs. společnosti ornitologické. Řdu let prováděl výzkumy avifauny Orlickoústecka a Českotřebovska. Zabýval se kroužkováním ptáků, sledováním jejich výskytu a vedl o tom podrobné záznamy.
Potkávali jsme ho na přírodovědných vycházkách vždy s dalekohledem na hrudi, bělovlasého pána s typickým charismatickým jednáním. Byl členem Československé botanické společnosti, ve výzkumu květeny spolupracoval s Jopsefem Rohlenou. Nepublikoval, jen několik botanických glos bylo zveřejněno během války v regionálním periodiku "Od Trstenické stezky".
Pro Meteorologický ústav v Praze zaznamenával meteorologická a fenologická měření. V roce 1982 jsem tato ěmření po něm převzala až do roku 1990. Byl velmi pečlivý, evidenci vedl velmi podrobně a ochotně mne do této práce zasvětil. Byl také konzervátorem státní ochrany přírody a angažoval se i v komisi životního prostředí MěNV v České Třebové. Vždy zastával a prosazoval názor, že enstačí chránit pouze jednotlivé druhy, ale především celý biotop.
Pan učitel Vrbický měl pěkný, vřelý vztah k lidem. jeho žáci na něho vzpomínají s úctou: "Lidé jako byl on - se zájmem o skutečný veřejný prospěch a zároveň o mladé nadšence - nám dnes mnohde scházejí" (Pavel Kovář).
Marie Pechancová (2003)
Viděl jsem ohnivý náhrdelník."
Tato slova pronesl i po letech s pohnutím v hlase pan učitel František Vrbický jednoho podzimního odpoledne roku 1975, kdy jsme v jeho bytě v čp.  1111 v České Třebové vzpomínali na jeho působení za mobilizace v září 1938 v pohraničním opevnění na úbočí kóty Adam.
"Po obdržení mobilizačního rozkazu v polovině září 1938 (příslušníci hraničářských jednotek obsazovali hranice a opevnění v předstihu) jsem se dostavil do nových těchonínských kasáren a jako poručík pěchoty v záloze byl určen do velitelské funkce osádek lehkých opevnění - řepíků a to v úseku od úbočí kóty Adam po Mladkov. Ubytován jsem byl v pěchotním srubu K-S 37 "Na rozhledně". Po vyhlášení všeobecné mobilizace už šlo do tuhého, na hranicích se množily střety sudetoněmeckého Freikorpsu se Stráží obrany státu, jejíž počty musely být posíleny vojáky, byly uzavřeny průchody v překážkách, do mezer byla ještě umísťována polní kulometná postavení. V týlu se zakopávalo lehké dělostřelectvo. Nejnovější zprávy jsme získávali poslechem rozhlasu v kantýně na Adamu.
A pak přišel šok - Mnichovská dohoda, odstoupení pohraničí a vyklizení pevností nejpozději do 10. října 1938 ráno. A počala horečná evakuace zařízení, zbraní, munice, zásob ba i překážek. V úterý 4. října jsem "slavil" své jmeniny. Doslova lahůdky mi věnoval mladkovský židovský obchodník, kterému jsme pomohli s přednostní evakuací do vnitrozemí.
Byl nedělní večer 9. října 1938,  poslední den na hranicích, poslední den v opuštěných pevnostech. Bylo chladno, zataženo, chvílemi poprchávalo. Za mými zády byla již ztichlá a opuštěná tvrz "Adam", přede mnou mladkovské údolí, hřeben k Vysokému kameni a Bouda, kterou jsem spíš tušil než viděl. V krajině ale blikaly bludičky ohňů, větších či menších a co oheň, to pěchotní srub se svými zklamanými obránci. Kde byl objekt v lese, bylo vidět jenom záři. Ne vše bylo odvezeno, ale zůstal materiál poškozený, bezcenný. Plameny pohltily různé kolny, zbytky řeziva, přístřešky pro strážné, slamníky. Němci tehdy nedostali nic, než holý beton.
A tehdy jsem opravdu viděl ohnivý náhrdelník, chcete-li růženec, který vytyčoval pevnostní linii, kterou by nepřítel nikdy nemohl,projít. Na ten pohled nikdy nezapomenu." Rozhovor pokračoval a zamířil k vybavení pevnostních objektů, ke zbra­ním, k posádkám. Ale dostalo se mi vzácného poučení : "Víš, Oldříšku, my jsme tenkrát přísahali, že o opevnění nic neprozradíme. A této přísahy nás dodnes nikdo nezprostil". (Pan učitel mě oslovoval výhradně zdrobněle, v jakémkoli věku).
Málokdo ale věděl či ví, že pan učitel krátce po 15. březnu 1939 se zapojil do odboje. Po skončení války byl oceněn vysokými medailemi i řády, a to i zahraničními.
 
ooooooooooo
 
Měl jsem to štěstí i čest, že jsem mohl být žákem pana učitele Františka Vrbického, učil nás přírodopis a vlastivědu na měšťance. Pro vyučování jsem mu kreslil velké výkresy například o těžbě kamenného uhlí. Jeho výklad nás s mým nejlepším kamarádem Láďou Hostýnkem (synovcem pana učitele) tak nadchl, že jsme na zahrádce zakopali asi deset polínek a založili budoucí sloj No, to naše uhlí už má za sebou přes šedesát let.
A pak jsme se učili o zkamenělinách. Kolem Třebové byly funkční i opuštěné opukové lomy a tam jsme chodili na úlovky. Nejčastěji až do Semanína, kde kámen ještě lámali a opravdu se nám dařilo získat skvostné zkameněliny mušlí i s perletí. Ruksaky byly těžké a cestou domů jsme podřadnější' kusy vyhazovali. Ale to, co jsme panu učiteli Vrbickému předali, prohlásil za ozdobu přírodovědného kabinetu.  Při vyučování tohoto předmětu neváhal s námi chodit v přírodě a zvláště nás upozorňoval na velikou zkamenělinu hlavonožce, která tvořila podstatnou část chodníkového obrubníku u Dolečkovy chalupy na starém Trávníku poblíž Pucholtovy hospody. Tento exponát vzal za své při stavbě nového Trávníku.
Léta běží, lidé odcházejí, ale na některé nelze zapomenout. A mezi ně patří i pan učitel František Vrbický. A všimli jste si, že ve svém vzpomínání vždy píši "pan učitel" ? Ale mám pocit, že je mnohem výstižnější "Pan Učitel", s velkými počátečními písmeny. Zaslouží si to měrou vrchovatou. (František Vrbický by se letos v červnu dožil 105 let, zemřel před 29 lety v říjnu roku 1983) 
Česká Třebová, červen 2012                                                                                                                     Oldřich Gregar

Nové poznatky o působení Františka Vrbického v odboji 

Panu Ing. Jiřímu Kadlecovi se podařilo získat z Ústředního vojenského archivu řadu unikátních dokladů o odbojové činnosti Františka Vrbického za II. svět. války. Ing. Jiří Kadlec pak spolu s Oldřichem Gregarem z těchto materiálů připravili poměrně dlouhý  podrobný text jako informaci o této dosud nijak neprozkoumané činnosti skromného českotřebovského učitele.  Materiál připravujeme  otištění Českotřebovském zpravodaji - září 2018, kdy bude jednak 35 let od úmrtí Františka Vrbického a jednak si připomeneme 80. výročí mobilizace v roce 1938, kde František Vrbický významně působil  v oblasti pevnosti Adam.  Text je dosti dlouhý a dosti podrobný, což by mohlo být v tištěném textu překážkou. Pro otištění v Českotřebovském zpravodaji tedy bude tedy materiál zkrácen na rozsah 4 tiskových stran a doplněn o fotografie. Protože si oba autoři (a také pan František Vrbický) zaslouží, aby jejich práce byla veřejně známa v celém rozsahu 9 stran strojopisu, zveřejňujeme zaslaný materiál jako pdf soubor v nezkrácené verzi. Oba autoři k tomu dali svůj souhlas. Dokument najdete  na tomto odkazu ZDE 

Milan Mikolecký