Výměnný pobyt v Itálii                                                         
Stalo se v oněch dnech, že vyšlo pozvání od paní místostarostky Žáčkové, a tak mohla být skupina studentů z gymnázia poslána na výměnný pobyt. To se stalo na začátku roku 2018. Všichni jsme měli jet na návštěvu do našeho partnerského města Agrate Brianza. Protože původně plánovaný let byl na poslední chvíli odvolán kvůli stávce (v Itálii, samozřejmě), termín se posunul až na 17.–20. květen.
Ráno 17. května na nádraží v České Třebové jsme nasedli do Pendolina, které nás navzdory italskému názvu dovezlo jen do Ostravy. Z ostravského letiště jsme pak odletěli letadlem do Bergama, kde si nás vyzvedl místní pan Alfredo z Agrate, předseda fotbalového klubu a zjevně osoba pověřená starostí o nás, jemuž budiž tímto vzdána chvála, sláva a čest, protože svému těžkému úkolu dostál znamenitě. Rozhovory s ním byly ovšem často lingvisticky zajímavé, neboť pan předseda Alfredo nijak zvlášť angličtinu neovládal, pročež jsme se domlouvali zvláštní směsicí vždy alespoň tří z těchto jazyků: angličtina, čeština, italština, němčina, francouzština, latina (a beztak ještě některá obskurní nářečí mezopotámská).
Po příjezdu jsme byli na radnici uvítáni netoliko vřele, ale i hojným jídlem a pitím, jímž jsme se vesměs najedli coby večeří, abychom po ubytování v Oratoriu zjistili, že to byla jen svačina a že pravá (a značně rozsáhlá) italská večeře nás ještě čeká. S jídlem byly vůbec potíže: Bylo dobré, velmi dobré, ale bylo ho tolik, že nás mnohdy stálo značné sebezapření sníst vše, co se nám předkládalo. Večeře totiž bývaly o dvou chodech se zákuskem. O italské kávě a zmrzlině netřeba hovořit. Ukázalo se po návštěvě na radnici, že se o nás bude starat skupina italských mladých, ne tak mladých jako my, ale přesto mladých. Tato příležitost k mezinárodnímu dialogu byla plně využita ještě tentýž večer, a tak jsme šli spát sice pozdě, ale zato plni dojmů čerstvých a svěžích, jak už tak na cestách bývá dobrým zvykem.
Na druhý den ráno jsme se vydali do Milána, kde jsme viděli Milánský dóm. Něco tak krásného se ovšem těžko popisuje, aniž by člověk začal používat básnických vyjádření a oslavných výrazů, což by bylo nevhodné. Budiž zde tedy namísto popisu naší návštěvy alespoň vložena fráze, že „tento majestátní chrám … v nás zanechal hluboký dojem“. Kdo nevěří, ať tam běží. Vsadím se ale, že se dóm bude zrovna zase opravovat. Milánský dóm se totiž zrovna opravuje vždycky. Patrně se opravovat či přestavovat nepřestal už od té doby, co byl dostavěn – od toho je od čtrnáctého století až dodnes fungující společnost, zvaná tuším La Fabrica del Duomo, jejímž hlavním, byť veřejně nepřiznaným cílem je zřejmě zamezit tomu, aby byl někdy celý dóm bez lešení. Oficiálně se tato firma stará o údržbu dómu po stavební stránce, a jako taková má obdivuhodnou výdrž. Překvapením pro nás byly i stráže a osobní prohlídky před vchodem. Zlatý Pražský hrad! Byli jsme ovšem také v La Scale, neboť jsme přece kulturní lidé. Zrovna nacvičovali jednu Schubertovu méně známou operu – zdálo se, že je krásná, ale neměli jsme dost času. Prošli jsme si ještě místní muzeum, pojednávající takřka výhradně o Verdim a Rossinim, a prohlédli si několik historických hudebních nástrojů. Tedy nevěřili byste, na co všechno se dá hrát. Kapesní housle dlouhé sotva 20 centimetrů, kytara s dvěma krky a asi třiceti strunami a kdoví, co ještě.
Večer jsme se, aby té hudby nebylo málo, zúčastnili místního koncertu klasické hudby, konaného na památku P. Clementa Vismary, místního rodáka a snad budoucího světce, který před 30 lety zemřel. Už na začátku koncertu jsme byli unaveni a někteří z nás se těšili, až už si budou moct jít zdřímnout. (Ti otrlejší se dokonce snažili zdřímnout si přímo na koncertě.) Avšak hudbychtivému italskému publiku se podařilo vytleskat čtyři přídavky (hrané čtyřručně na klavír). Při posledním z nich – byl to Radeckého pochod od Johanna Strausse – si dokonce začali tleskat do taktu, k čemuž jsme se po chvilce váhání přidali. Je krásné zase jednou vidět, že někdo bere klasickou hudbu prostě jako hudbu a ne jako „kulturní statek“ (prapodivný to předmět, vhodný toliko k uctivému zmiňování, ve vitrínce oprašování a o hlavu otloukání, ale jinak snad k ničemu – za zneužití termínu se omlouvám, ale lepší mě nenapadá, snad je dostatečně zřejmé, co mám na mysli).
Den na to jsme se vydali do Monzy, kde jsme viděli železnou korunu králů lombardských, již bez hřebu z Kristova kříže (ten ve čtrnáctém století ukradli), ale stále ještě uctivě vystavenou na oltáři v kapli svaté královny Theodelindy. Viděli jsme i fresky, kterými je tato kaple vymalována, a musí se říci, že něco podobného máme snad jen v kapli Svatováclavské a na Karlštejně. Tak dobře a krásně je to vymalováno. Mají tu také zvláštní starou radnici – vysokou věž, k níž se v prvním patře přimyká síň, stojící na sloupech a obloucích, je to budova opravdu zvláštní, ale starobylá a krásná. Odpoledne jsme se šli podívat na krásy modernější, tj. na velký okruh v Monze, kde se jezdí Formule 1. Milovníci aut mezi námi si ovšem přišli na své. Bylť tam právě všeitalský sjezd veteránů nebo něco na ten způsob, a tak byl okruh plný aut. No a večer jsme hráli v knihovně města Agrate deskové hry. Naštěstí už jsme nemuseli moc chodit – rozhodnutí zahrát si na hřištích Oratoria fotbal naboso se nám krutě vymstilo, a tak jsme všichni pajdali.
Poslední den naší návštěvy jsme věnovali z větší části návštěvě místní přírodní rezervace Vasca Volano. Bylo to tak trochu jako pohled do jiného světa. Italové nám s pýchou ukazovali, že jim na louce rostou květiny, u rybníčku sídlí ptáci a okolo rybníčku rostou stromy – nic, co by u nás neměla i ta nejmenší vesnice. Jenomže v Itálii už je to výjimečné. Taková místa ustoupila městům a monokulturním polím. Taková místa nejsou obyčejná. Jen jsme si na ně zvykli. Jak říká Chesterton: „Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu.“ Možná bychom si mohli začít vážit těch takzvaných „obyčejných míst“ dřív, než zmizí – a než zjistíme, jako zjistili v Itálii, že stojí za to je chránit a jak moc je potřebujeme.
Odpoledne jsme se už rozloučili a přiletěli do Ostravy, unavení, ale celkem vzato spokojení. Moc příjemná návštěva to byla. Díky ať jsou vzdány těm, kdo se o to postarali!
Vojta John, 7.A