(M – Milan Mikolecký,  P – Jan Peringer)

Seděli jsme pohodlně u pohárku a povídali si, jak to k takovým příležitostem patří. V následujících větách nebude samozřejmě všechno co bylo vysloveno, ale pro vytvoření jistého obrázku je toho až dost.

M – Známe se už pár desetiletí, nejmíň čtyřicet let, ale nikdy jsi se nezmínil o tom, který vítr tě zavál do Třebové.  P – Neříkal bych tomu  vítr, byl to jen příkaz nadřízených. Po absolvování brněnské techniky jsem nastoupil k firmě Dopravní stavby Olomouc, která mne poslala na stavbu na  žďársku na Vysočině. Tam jsem vydržel jen devět měsíců.  Jenže v České Třebové se právě rozjížděla výstavba železničního uzlu. Akce sledovaná státem a možná i RVHP, prostě to bylo moc důležité  a kdo měl mladé nohy, musel na uzel nastoupit.  Takže třetího března 1958 jsem vystupoval z vlaku od Brna a Třebovou jsem proklel.  M – nebylo to trochu brzy, ještě jsi z ní nic neviděl.  P –  sice neviděl, ale hned si jí užil. Přijel jsem ze Slavkova  u Brna, kde jsme bydleli u manželčiných rodičů.  Na jižní Moravě, a Slavkov  k ní patří, bylo jaro v rozpuku. Slunce svítilo, všude příjemně sucho a teplo,  příroda se zelenala a stromy byly na květ.. Vydal jsem se na cestu v lehkých polobotkách, takové slupky, jak se  jim  říká. Ve Třebové bylo  sněhové břečky po kotníky. Než jsem přišel na stavební správu na Pražského ulici, měl jsem boty rozmáchané, ponožky jsem mohl ždímat. První, co jsem na novém pracovišti vyfasoval, byly gumáky.

 M –  Tvé nadšení si dovedu představit.  P – Taky moje první myšlenka byla, co nejdříve odtud zmizet. Jenže znáš to, člověk si zvykne i na šibenici. Pomalu jsem si tady zvykal a po nějakém čase mi Třebová už nepřipadala tak hrozná.  V roce 1960 se za mou do Třebové přistěhovala i žena s dcerou, dostali jsme pěkný byt na Novém náměstí a začal konečně normální rodinný život. Začali jsme vytvářet opravdový domov. A domov, to není jenom dva plus jedna v novostavbě. Jsou to taky přátelé, kamarádi, sousedé a spolupracovníci v zaměstnání, a těch pomalu přibývalo. Na  dráze zanikla parní trakce, ovzduší i město se vyčistilo, Třebová se najednou stala příjemným místem k životu.  Na podzim roku 1972 jsme se nastěhovali do vlastního rodinného domu na Rudoltičkách,  v  sedmdesátém čtvrtém roce se nám tu narodil syn a kotva se  zde definitivně zasekla.  Ze Slavkova se k nám přistěhovali manželčiny rodiče, aby u nás dožili požehnaně dlouhý život – a Česká Třebová byla definitivně naše.

M – Vzpomínáš ještě na ty první přátele, které jste tu před více jak padesáti lety začali poznávat?  P – To víš, že ano. Snad úplně první se nás ujali Věra a Mirek Danielovi, hned další byli Alena a Milan Řezníkovi, Bohuška a Bedřich Ducháčkovi,  Irena a Mirek Dostálkovi, Marta a Jarda Demelovi, nemohu zapomenout na Mílu a Jožku Johnovy, a stále jich přibývalo. V létě jsme s nimi trávili kouzelné chvilky v přírodě, v zimě vymetali bály a tancovačky, jak se na mladé lidi sluší. To nám ještě nohy sloužily!  M – Zeptám se teď na tvoje veřejné angažmá v té době. Jistě tušíš, co má na mysli.  P – Nejspíš máš na mysli pořádání výtvarných výstav.  To musím začít  zrovna v tom roce 1972. Časně z jara jsem ukončil zaměstnání u Dopravních staveb a nastoupil jsem u Zemědělského stavebního sdružení v Ústí nad Orlicí.  Byl to takový pružný podnik s řadou mladých lidí, byla tam docela dobrá parta. Neocenitelnou výhodou bylo, že jsem pracoval v rámci našeho okresu, denně jsem byl k večeru doma s rodinou a mohl pomýšlet i na jiné aktivity. Inicioval jsem v České Třebové založení KPVU, jestli to mohu přeložit do řeči lidové, byl to Klub přátel výtvarného umění. Někdy uprostřed sedmdesátých let jsme začali pořádat výstavy výtvarných umělců. Do roku 1989 jsme  přivedli do našeho města na dvacet malířů, grafiků, keramiků, ale také neobyčejně zručnou krajkářku ze severní části okresu.  S těmito umělci jsem strávil mnoho pěkných chvil, rád na ně vzpomínám. Rád vzpomínám také na ženu se  zlatýma rukama, Jindru Řadovou. Pracovala v aranžérské  dílně, myslím, že to bylo zařízení Potravin. Co ta dokázala se svými štětci, papíry, lepidly a barvami  v krátké chvíli vykouzlit, to bylo neskutečné. Z výstavního prostoru vyčarovala ráj. Koncem roku 1989 nastaly hektické politické události a Klub se rozpadl. Lidé měli jiné zájmy a starosti.  Zde bych měl zmínit další profesní změnu ve svém životě.  V roce 1984 jsem nastoupil ke svému poslednímu zaměstnavateli, Elektrizaci železnic Praha, naštěstí s detašovaným pracovištěm v České Třebové. Vydržel jsem tam až do odchodu do důchodu v roce 1997.

M – Tenkrát někdy se projevil tvůj další zájem, myslím tím kameny a jejich sbírání.  P – To máš pravdu.  Já jsem vlastně začal sbírat ještě jako kluk, když jsem chodil do Gymnázia v Tišnově.  Jenže do toho postupně vlezly daleko důležitější záležitosti. Manželství, zaměstnání, posléze stavba domu a  vše ostatní, co s tím souviselo. Na kameny a jejich sbírání nebyl čas. S odchodem do penze se situace změnila, seznámil jsem se s Milanem Michalskim, který tou chorobou byl taky silně nakažen. V roce 2001 jsme si ve Třebové založili Mineralogický klub, který z malých začátků vyrostl v pěkné těleso. Dnes má kolem devadesáti členů rozesetých po celé České republice a dokonce i v zahraničí – na Slovensku.  Za sedmnáct let trvání jsme přivedli do našeho města na devadesát  vynikajících odborníků, praktiků, profesorů, doktorů věd,  akademiků, autorů mnoha odborných publikací, úspěšných v řadě zahraničních vědeckých institucí. Škoda, že českotřebovská veřejnost  ve své většině tyto skutečnosti příliš nevnímá.  M – Není  to tak trochu i vaše vina? Děláte dost pro svou propagaci?  P – My se snažíme dát o sobě vědět.   Jenže není to zrovna snadné. Kdybychom žili a pracovali  na vesnici, kde jsou dožínky, hasičský a myslivecký bál největšími událostmi roku, to by o nás asi všichni daleko víc věděli. Naštěstí je ve Třebové kulturní a společenský život daleko bohatší, takže si nás tu zase tolik lidí nevšimne.

M – Zajdu na  další pole tvé působnosti. Píšeš a dal jsi o sobě už vědět. Kdy to u tebe začalo?  P – V mládí, asi jako s těmi kameny. Jenže nebyl čas, byly však i jiné důvody, pro které jsem nechtěl jít na veřejnost.  Ale to by bylo na dlouhé povídání.  M – Zatím jsi vydal čtyři knižní tituly. Připravuješ ještě něco dalšího?

P – Připravuji, jestli mi bude štěstí nakloněno, měla by mi v nejbližší době vyjít další drobná práce.  A jestli budeš chtít, abych o tom něco pověděl, tak ani náhodou.  Jsem pověrčivý.

M – Nebudu tě lámat, protože mám nakonec úplně poslední lahůdku, o které se chci zmínit. Není tajemstvím, že v červenci tě čeká zajímavé výročí v tvém životě.  P – Výročí mne opravdu  čeká, jestli těch pár týdnů ve zdraví vydržím, bude mi pětaosmdesát.  Vidíš, teď si uvědomuji, že náš rozhovor je vlastně tak trochu  jubilejní.                                                   

Zapsal  MM. Foto Milan Michalski a archiv Českotřebovského zpravodaje