Lingvistka Prof

Lingvistka Prof. PhDr. Libuše Dušková, DrSc.

Eva Hanyková

Celých osm let jsem sedávala ve třetí lavici u okna vedle premiantky nejen naší třídy, ale celého českotřebovského reálného gymnázia – Libušky Mehlové. Říkali jsme jí Melča. Když jeden čas za války byla zavedena šestistupňová klasifikace a získání jedničky patřilo k malým zázrakům, Melča měla zcela samozřejmě stále samé výborné.
Nikdy jsem ji neviděla, že by se učila, naopak den vyplňovala spoustou nejrůznějších aktivit. Zatímco my jsme se flákali, Melča jezdila – trvalo to hodinu rychlíkem – „na piano“ do Pardubic. Patřila k nejlepším žačkám tamní hudební školy. Chodila na angličtinu a už v prvním roce vysokoškolského studia složila státnici z anglického jazyka. Místo nedělního vyspávání proháněla na kurtu za Národním domem tenisový míček, stejně jako každé všední odpoledne. Při testech nechávala ochotně každého opisovat. Vypočítala nejen příklady své řady A – vzpomínáte, třída se při testech dělila na řadu A a B, ale i řady B a poslala je kolovat. Měla jsem její vědomosti k dispozici z první ruky. Škoda, že dodnes neumím pořádně opisovat, mohla jsem být druhou premiantkou...
Melča postoupila na gymnázium ze čtvrté třídy, ne jako my všichni ostatní až z páté. Přátelily jsme se, často jsem k ní odpoledne chodila. Měly se sestrou Hanou vlastní pokoj, a tím se věru nemohla pochlubit ani jedna ze spolužaček. Melča bydlela v prostorné moderní novostavbě, která stála naproti Dělnickému domu v Nádražní ulici a patřila jejím rodičům. Paní Mehlová, drobná hbitá dáma, vedla prosperující prvotřídní dámský krejčovský salon a výtečně vařila. Odpoledne nás – byly jsme čtyři: Melča, Hana a její kamarádka Věra Mlejnková – volala k svačině. Nezapomenutelnou chuť buchet se švestkami nebo tvarohem mám stále na jazyku.
Melčin tatínek byl strojvedoucí a celá naše rodina mu byla vděčná za to, že za války pašoval z Bratislavy pod uhlím všechny možné potraviny, které nám posílal bratr mé maminky. Ještě musím dodat, že pan Mehl později převážel ze Slovenska potraviny i pro další Třebováky. Závist zapracovala, kdosi ho udal a pan Mehl strávil několik měsíců na Pankráci.
Ani paní Mehlová nebyla vůči Němcům svatá. Jednou jsme my holky, co jsme chodili k Mehlovům, náhodou nakoukly do krejčovské dílny. U jednoho šicího stroje seděla Helenka Chrtková a právě navlékala nit do jehly. Helenka chodila na gymnáziu o třídu výš a náhle zmizela. Šeptalo se, že Helenčiny židovské rodiče odvlekli Němci do koncentráku. Náhodou byla Helenka ten den u babičky, takže neodešla s rodiči jako třeba můj kamarád Jirka Popper, kterého jsem už nikdy neviděla…
Ale co teď s Helenkou? Ujala se jí paní Mehlová. Schovala ji do dílny, kde se učila šít, ubytovala ji a živila až do chvíle, kdy se přihlásili Helenčini příbuzní, kteří si ji odvezli.
Zpět k Melče. Po maturitě odešla do Prahy na Filozofickou fakultu. Jednou o prázdninách jsme se potkaly na plovárně. Vyprávěla, že příští rok končí studia a nadšeně mi rýsovala svou budoucnost: „Pošlou mě na umístěnku učit někam na vesnici. Dám si dovézt do pokoje piano a všechen volný čas si budu hrát, už se těším.“ Ale místo na ves nastoupila na Akademii věd a specializovala se na vědeckou angličtinu. Provdala se za pohodového Hynka Duška, jehož rodiče měli ve Třebové cukrárnu. Hynda, absolvent ČVUT, měl jakési obtíže vnitřního traktu, které si léčil v Karlových Varech. Potkali jsme se a pozvala jsem ho na večeři.
„Ty fakt vaříš teplé večeře každý den?“ ujišťoval se, „a všechny jsou takhle dobré?“
Lichotilo mi to. „Melča nevaří?“ zeptala jsem se jen tak ze slušnosti. „Asi nemá moc času, viď?“
„To nemá. V poledne jíme v závodní jídelně a večer míváme salám nebo šunku a rohlík s máslem,“ konstatoval dost smutně, protože maminka ho kulinářsky rozmazlila.
Po dvaašedesáti letech, v roce 2010, kdosi zorganizoval naše setkání spolužáků v Národním domě. Přijelo nás osm. Melča se usadila vedle mne. Zdálo se, že vůbec nestárne. Stále štíhlá ve skvěle padnoucím světlém kalhotovém kostýmu, moderně sestřižené přírodně se vlnící hnědé vlasy, kvalitní kosmetika učinila své. Vzájemně jsme si svěřovali všechny novinky. My holky jsme zjistily, že jsme všechny vdovy.
„Jak často jezdíš do Třebové, Melčo?“ vyzvídám.
„Skoro každý víkend. Žije tu Hana s rodinou.“
„A máš tam půl baráku, viď, proč se sem nepřestěhuješ?
„Ale já ještě učím,“ na to Melča.
„Tobě se chce ráno vstávat?“
„Vždyť učím odpoledne pár hodin v týdnu, jen abych přišla mezi své lidi.“ Po chvíli se omluvila, spěchala na vlak.
„Ona je taková skromná, nepochlubí se,“ povídá Jirka Sedláček. „Má dcera studuje filozofii a říkala, že k Melčiným osmdesátinám o ní fakulta vydala oslavnou knížku. Kolegové z celého světa v superlativech hodnotí Melčiny lingvistické zásluhy,“ a když jsme koukaly s ústy dokořán, dodal Jirka: „Vůbec nevíme, s jakou první dámou vědy jsme tu seděli!“
Knížku jsem si objednala. Přišla do týdne. Listuji v 350 stránkách anglicky psaných chvalozpěvů o Melče, světové hvězdě aplikované lingvistiky.
„Paní prof. Dušková od samého počátku své odborné dráhy spojovala vědeckou práci a výzkum v oblasti anglické gramatiky s tvorbou aktuálních a efektivních učebních materiálů kontrastivně koncipovaných, které sloužily a slouží k výuce anglického jazyka v širokém resortu československého školství od poloviny minulého století,“ sděluje v knize doc. PhDr. Jarmila Mothejzíková, CSc. „Nejvýznamněji se však její učebnice uplatnily ve výuce dospělého žáka akademicky orientovaného. K dalším výukovým materiálům relativně široké působnosti, jež svojí kvalitou nemají do dnešního dne konkurenci, patří soubor pěti učebnic, koncipovaný především pro postgraduální studium anglického jazyka,“ a dále uvádí: „Tyto jedinečné, metodicky dokonale ztvárněné učebnice poskytly cenný výukový materiál několika generacím českých i slovenských vědeckých aspirantů a ostatním kognitivně orientovaným dospělým studujícím a patří mezi ukázky didaktického mistrovství – neboť se výborně učilo nejen z nich, ale i podle nich.“
Tak hodnotí doc. Mothejzíková vysokoškolskou učebnici nazvanou Mluvnice současné angličtiny na pozadí češtiny. Toto nejobjemnější dílo patří k nejvýznamnějším v řadě více než třiceti učebnic a mluvnic, které fenomenální lingvistka prof. Dušková napsala.
Držím v ruce ten tlustý festschrift, přeplněný velebením vědecké činnosti naší Melči. Cítím, jak se mé tělo nafukuje jako balon. Pýchou. Ale v tom vyzdvihování její rozsáhlé práce mi přece jen chybí pár obyčejných slov o Melče – skromném laskavém člověku, o Melče, která báječně hraje na klavír, ale neumí vařit, o Melče, které jsme si ve třídě velice vážili, i když jsme jí to nedávali najevo. Měli jsme ji a máme pořád rádi, protože je to naše Melča, vždycky připravená všem a ve všem pomoci... Tak jsem si ta chybějící slova napsala sama.
Po studiu angličtiny-češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1949–1953), kde mezi jejími učiteli byli Bohumil Trnka, který ji považoval za svou nejlepší žačku, Josef Vachek, Ivan Poldauf a Zdeněk Vančura, pracovala na Katedře jazyků ČSAV (1954–1968, od r. 1964 vědecká pracovnice; 1964 titul CSc., 1966 PhDr. v oboru anglický jazyk na FF UK). V období 1968–1985 působila jako samostatná vědecká pracovnice v Ústavu jazyků a literatur ČSAV (pozdější Kabinet cizích jazyků ČSAV, začleněný pak do Ústavu pro jazyk český), kde vznikalo její stěžejní dílo, vysokoškolská mluvnice angličtiny (1988), předložené jako habilitační práce. Zásadní význam po pražskou anglistiku mělo její působení v letech 1985–2005 na Katedře (od r. 1994 Ústavu) anglistiky a amerikanistiky FF UK ve funkci vedoucí lingvistické sekce; externě zde vyučuje i nadále (Ústav anglického jazyka a didaktiky). Dušková sem přišla po odchodu I. Poldaufa, nově koncipovala výuku lingvistické anglistiky, postupně přizvala a vychovala mladé spolupracovníky a pozvedla tak pražskou anglistiku na nebývalou odbornou úroveň. Po r. 1989 se dočkala i náležitého ocenění své práce a obdržela tituly docentka, DrSc. (1990) a profesorka (1992) anglického jazyka a konečně v r. 2007 titul emeritní profesorka UK. Během svého působení zprostředkovala kontakty pracoviště s nejvýznamnějšími evropskými anglisty, mezi nimiž byl Randolph Quirk (dr. h. c. UK, 1997, z jejího podnětu), Geoffrey Leech (dr. h. c. UK, 2012), Jan Svartvik, Sidney Greenbaum, Gabriele Steinová, Wolf-Dietrich Bald, Gerhard Nickel, Karin Aijmerová, Manfred Görlach a řada dalších.