Oldřich Šebela – 105 let od narození   

V červenci roku 2018 si připomeneme nedožitých 105 let českotřebovského fotografa a dlouholetého zaměstnance železničních dílen,  pana Oldřicha Šebely – mého dědečka, člověka  s velkým smyslem pro humor, na něhož dodnes vzpomínají  jeho bývalí spoluzaměstnanci, přátelé a známí.

Narodil se  13. července 1913 v Hodoníně, v rodině Ludvíka Šebely, dělníka v cukrovaru a jeho manželky Anežky, rozené Figurovém jako jeden z pěti sourozenců.  Měl ještě dva bratry Františka, Otu a dvě sestry – Vlastu a Lídu. Dětství neměl příliš radostné, neboť v rodině dělníka s pěti dětmi nebylo nikdy ničeho nadbytek. Vzpomínám si,  jak mi jako klukovi vyprávěl, že k večeři, když se rodina sesedla kolem stolu maminka nasypala do kameninové mísy horké brambory na loupačku a k tomu každý dostal hrnek kozího mléka od vlastní kozy. Když se na  brambory vrhlo pět párů rukou, bylo hned po nich, kdo z dětí byl větší a uměl rychleji loupat, najedl se více, oproti mladším sourozencům, kterým to tak ještě nešlo. Jejich rodina byla tehdy u blíže neurčené církve. K tomu se váže kuriózní historka. V církvi dostávalo vždy na Vánoce každé chudé dítě  balíček ovoce a sladkostí. Když začala první světová válka a o vše byla nouze, přestala církev balíčky dávat. Dědův tatínek se  někde dozvěděl, že jiná církev balíčky ještě dává. A tak milou rodinu přehlásil. Když po roce balíčky už nebyly ani v nové církvi, šla rodina do třetí církve, kde se ještě balíčky dostávaly. Tak děda jako kluk prý vystřídal všechny, tehdy, u nás existující církve. Po mnoha letech, když si chtěl vzít babičku,  pocházející z evangelické rodiny, byl děda jiného vyznání. Situaci bylo potřeba řešit. Babička přestoupit nemohla, doma by jí to nedovolili, neboť všichni byli evangelíky. Tak děda pronesl památnou větu: „Tak já se dám k evangelíkům, já už jsem tam jednou, jako dítě byl“. Vzpomínám si také, jak děda vyprávěl, kterak jako kluk, spolu s několika kamarády v Hodoníně,  očesal tamějšímu cukráři čokoládové ozdoby z vánočního stromku, který měl venku před cukrárnou. Jako chlapec se  v Hodoníně přimotal k nějaké stávce a dostal od policajta po zádech pendrekem.

  Poté, co v Hodoníně ukončil školní docházku, jak to nevíme, neboť krátce po svatbě všechna svá vysvědčení raději spálil, začal přemýšlet, čím bude. Velice ho lákala skutečnost stát se holičem. Důvod byl prostý. Aby mohl drobným spropitným vylepšit nevalnou finanční  situaci početné rodiny. Později se rozhodl jinak. Po vzoru svého nejstaršího bratra, Františka Figury, který v Hodoníně provozoval fotoateliér, se v roce 1930 u Emila Smejkala v Hodoníně  vyučil fotografem. Od vyučení po dva roky pracoval jako fotografický pomocník a retušér negativů ve fotoateliérech firem Emil Sladký v Hodoníně a P. Černohlávek v Milevsku. Následně jej osud zavál k nám do České Třebové, kam přišel v roce 1932 na základě novinového inzerátu, jako fotografický pomocník  do ateliéru Jana Tomka v domě čp. 110, stojícího na rohu ulic Litomyšlské a Tkalcovské. U Tomků si záhy získal velké obliby a stal se členem jejich domácnosti. Jedl s nimi u jednoho stolu a jelikož měl rád děti, často si hrával s Tomkovým synkem Járou. Na svého pana „šéfa“ do konce života rád vzpomínal. U Tomků setrval až do nástupu vojenské prezenční služby do Košic v roce 1935. Po dvou letech se opět navrátil do Tomkova ateliéru.

 Po příchodu do Třebové získal svůj první podnájem v Bělkově domku čp. 1039 v Rybičkově  ulici pod Jelenicí. Odtud se po čase přestěhoval do Marešova (později Danielova) domku čp. 1019  v Mlýnské ulici na Trávníku. Každodenní cesta z domova, kolem majestátní budovy Fialova mlýna, Němcova (později Pucholtova)  hostince a Václavskou ulicí do ateliéru zapříčinila, že na své pravidelné trase znal všechny trávnické sousedy a jejich povolání. A to mi, jako klukovi při našich vycházkách na Trávník často vyprávěl. Na Trávníku také našel svoji první lásku. Byla jí dcera trávnického mistra řeznického Jana Snítila, Růžena. Bohužel však otec Snítil vztahu nepřál, neboť syn dělníka nebyl pro řeznickou dceru zrovna podle jeho představ. Růžena se učila švadlenou v salónu u Andy Ovsové v Litomyšlské ulici. Jednoho rána přišla do práce  celá ubrečená a rudá v obličeji. Když se jí děvčata – další učnice ptala, co se jí stalo, pravila: „Tatínek mi dal dnes ráno facku a řekl mi, že s tím Šebelou chodit nebudu“. A tak nějak poté vztah skončil. Růžena se vdala do Šumperka, děda se během let oženil a narodil se mu syn Jenda, můj tatínek.

To mu už bylo asi deset let a rodina žila ve Čtverci na Farářství, vařila jednou  v sobotu babička k obědu guláš. Asi v deset hodin dopoledne požádala dědečka, aby skočil k Vostrčilom (Hotel Modrá hvězda na Starém náměstí) pro knedlík. Děda se  sebral a šel. Bylo jedenáct hodin, dvanáct, babička mezi tím guláš dovařila, jedna hodina a děda s knedlíkem nikde. Babička běhala od okna k oknu, dědu vyhlížela a stále nic. Tak s tatínkem snědli guláš s chlebem. Když se o půl druhé děda vítězně objevil na rohu a nával do okna druhého patra šiškou knedlíku, že už jej jako nese, babička okno raději zavřela, aby nebavila sousedy. Když vkročil do bytu, ještě v předsíni se omlouval: „Já jdu malinko později, víš ? Potkal jsem pod podloubím Růženu, přijela sem za sestrou. Tak jsme si dali u Vostčilů kafe a trošku se zapovídali“. Babička toto jeho setkání s bývalou láskou  pak ještě dlouho komentovala: „Bóže, on potká Růženu a v tu chvíli zapomene, že má doma ženu s hladovým klukem a hrnec guláše“.

Při práci u Tomků také poznal svoji druhou lásku, pozdější manželku a mojí babičku, Jiřinu Šillerovou, dceru obchodníků ze Starého náměstí. Děda míval za výkladní skříní stůl, kde na retušovacím zařízení se šikmým sklem retušoval skleněné deskové negativy. Za výlohou byly vystaveny ukázky prací závodu – portrétní snímky. Babička, tehdy studentka „reálného gymnasia“ šla spolu s kamarádkami okolo a jejich pozornost upoutala výloha a v ní fotky. Děvčata se tam zastavila  a snímky si prohlížela. To dědu upoutalo, že jsou venku tři mladé holky a dívají se směrem k němu. Tak se  přestal hýbat a zvenčí vypadal také jako jedna z fotek. Děvčata prohlížela až došla k němu. V tu chvíli na ně začal mávat a dělat různé obličeje. Děvčata se lekla, že se fotka hýbe a utekla. Asi za týden šel na Parník do Rybkova hostince Za vodou na tancovačku. V sále najednou zahlédl jednu z dívek z té výlohy – mojí babičku, která tam byla v doprovodu svého strýce, místního knihtiskaře Josefa Štusáka. Šel pro ní tancovat, slovo dalo slovo, zmínil se, že za týden je zábava v Nároďáku, babička uprosila strýčka, zda by s ní opět šel a už byla tzv. ruka v nohavici. Vše vyvrcholilo 25. prosince 1939 svatbou v nově postaveném  evangelickém kostele na Trávníku, jako jedna z prvních svateb. Za svědka šel dědovi jeho pan šéf, fotograf Jan Tomek. Zajímavostí je, že přesně v duchu přísloví „Kovářova kobyla chodí bosa“, byla na zmíněné svatbě, kde ženich i svědek byli profesionálními fotografy, pořízena jediná fotografie novomanželů, která později bývala umístěna v ložnici nad postelemi. Žádný skupinový snímek svatebčanů, nic podobného nebylo pořízeno. Když děda začal mít s babičkou „vážnou známost“, jak se tehdy říkalo, stěhoval se z Marešova domku čp. 1019 k Šillerom na Staré náměstí čp. 42. Tato skutečnost tehdy zarmoutila vnučku jeho domácích, Věrušku,  která, jak mi sama na sklonku života přiznala, děda se jí líbil, ale když u nich bydlel, chodil už s babičkou a milá Věruška byla školačkou.

  Klidná léta jeho rodinného života však přerušila druhá světová válka a totální nasazení v letech 1943 – 1945 v hnědouhelných dolech v Bílině. Jelikož tam míval přístup do kanceláře, všiml si, že na stole leží bloček čistých formulářů nazvaných Urlaubsschein (Dovolenka). Razítko, že je v zásuvce stolu také věděl. A tak na sklonku války, když byl v kanceláři sám, dva blankety orazítkoval, schoval za modráky a jednoho pěkného dnes se spolu s kolegou vydali s vyplněnými a podepsanými tiskopisy k  nádraží a směle se rozjeli domů. Domů se dostal šťastně, ale co dál?  Nutně potřeboval práci, aby nezajímal úřady. A tak mu jeho švagr Honza Šiller, zaměstnaný v železničních dílnách, u nich domluvil místo zahradníka. Kdo tehdejší dílny znal, ví, že tam nepěstovali ani kytky v květináčích za oknem a najednou měli zahradníka! Ale prošlo to a šťastně se dočkal konce války.

Pak už nebylo nutné se skrývat, tak místo zahradníka opustil a stal se výčepní piva ve staré dřevěné budově kantýny a kuchyně. Zde se mu moc líbilo! Objekt byl plný mladých a svobodných děvčat, z nichž dvě pocházela ze Slovenska. On z Moravy a tak si v práci zpívali řadu lidových písniček. Děvčata byla fajn, ale mělo to háček. Děda měl už doma totiž babičku a pětiletého syna. A tak jednu z děvčat, Maryšku, která mu byla obzvlášť sympatická, doma „doporučil“ švagrovi Honzovi Šillerovi, ten si jí namluvil a vzal za manželku. Z kantýny děda odešel poté, co si složil předepsané zkoušky a  nadále pracoval v dílnách jako svářeč elektrickým obloukem. Jeho spolupracovníky – svářeči zde byli např. Tonda Kratochvíl, bratři Standa a Franta Částkové, Richard Vacek, Karel Voleský, Eliška Kunstová a další. Tuto práci vykonával až do odchodu do důchodu v roce 1973. Ale ani poté nezahálel a vypomáhal nějaký čas v kuchyni na železničním  učilišti.  V květnu 1945 se děda účastnil vítání Rudé armády na zcela zaplněném českotřebovském Starém náměstí. Jeho přítomnost v davu zachytil jeho bývalý pan šéf, fotograf Tomek, číhající tam s fotoaparátem také. Tehdy se děda, spolu se švagrem Honzou, stali členy Revolučního národního výboru v České Třebové a hlídali proti rabování železniční vagóny s nakradenou německou kořistí, odstavené na českotřebovském nádraží. Vagóny prý byly plné ošacení, obuvi, obrazů, nádobí a dalších věcí, které již nestačily odjet do Německa.

  V roce 1940, když se dědovi narodil syn Jan, můj tatínek, si koupil měchový fotoaparát zn.  Zeiss Ikon. Fotografoval především svého syna a   manželku. V době, kdy již pracoval v dílnách, spolupracoval s místním fotografem Karlem Aligerem. U něho si,lidé objednávali kolorované portréty svých ratolestí a svatební snímky. Jelikož děda měl  tuto práci v malíčku, rád nabídku přijal a doma v kuchyni u stolu, anilinovými barvami, fotky vesele vybarvoval. Dodnes jich určitě visí řada po Třebové. Na svoji původní profesi však nezapomínal ani v pozdějších letech, kdy na popud svého syna,  zachytil svým aparátem i podobu některých mizejících třebovských

zákoutí. Děda také krásně maloval, tatínkovi i mě překresloval obrázky z časopisů. Pamatuji si, jak měl doma v obýváku po stole rozleženou řadu štětců a barviček a na obrovské plachty balicího papíru vytvářel  do práce plakáty na „Dílenské bály „ a „Dny železničářů“. Dědy byl také velkým vyznavačem kopané. Každou sobotu byl na zápasech na starém fotbalovém hřišti na Farářství, kam to měl z domů kousek. S mnoha skalními návštěvníky si tykal. Tehdy bývaly až tři zápasy denně – žáci, dorost a muži. Děda mohl klidně vidět všechny tři. Jednou babičce došla trpělivost a prohlásila, že po dvou sobotách na hřišti, půjde teď s rodinou do lesa. A jak řekla, tak se stalo. V sobotu po obědě všichni vykročili ke Studené hůře. Děda stále koukal na hodinky. Když  hodnou chvíli chodili po lese, babička našla vhodné místo – ležící kládu, kam se všichni  tři posadili. Každého z rodiny podělila malým občerstvením- namazaným chlebem. Děda se opět podíval na hodinky, vyskočil z klády a zvolal: „Já musím letět! Za půl hodiny hrají muži!“ Chleba strčil do kapsy u bundy a už to mazal, rychle , jako zajíc,  kolem Floriána ke kostelíčku, dolů na most a rovnou na Farářství.  Když se překvapená babička, stále sedící s tatínkem na kládě, oba zakouslí do chleba, vzpamatovala, byl už děda uprostřed polí. V pozdějších letech se stal děda vášnivým zahrádkářem. Na své milované zahrádce v Hliníkách trávil veškeré volné chvíle. Děda byl také výborným společníkem. Cítil povinnost bavit okolí, s každým se dal ihned do řeči. Dokonce i na zájezdě na Sicílii, kde se šel namočit do vody, která byla znečištěná naftou, poté, co se u něho objevili dva domorodí muži, v kloboucích a oděni do černého, dal se s nimi do řeči a ochotně s nimi nastoupil do auta a  odjel. Nikomu neřekl ani slovo a celý autobus na něj hodinu čekal. Babička už viděla, že je vdovou. Po hodině ho muži přivezli zpět umytého, vypraného vykartáčovaného. Když děda nastoupil do vlaku, do kupé plného lidí, hned se dal s nimi do řeči a než se vlak rozjel, věděl o každém z nich, jak se jmenuje, kde pracuje, kam jede, co tam bude dělat a kdy pojede zpět.

Se svými blízkými a naším městem se můj dědeček, pan Oldřich Šebela rozloučil dne  22. prosince 1980 ve věku sedmašedesáti let.

Martin Šebela