Jan Steklík v Kulturním centru            

Jan Steklik vystavoval v České Třebové již několikrát - zatím vždy naživo. Jednak společně s Karlem Neprašem v Galerii Ještěr u Karla Šillera, potom v Modrém trpaslíku k sedmdesátinám a také pětasedmdesátinám a nyní poprvé už na svou výstavu k osmdesátinám, kterých by se dožil 5. června  t.r. do Kulturního centra už nepřijel.  Svým přátelům udělal nepříjemnou věc - loni v listopadu zemřel.

Kdyby přijel, byl by určitě spokojen, protože vernisáž výstavy Jana Steklíka už zaujala na chodníku v Nádražní ulici před Kulturním centrem. Na šňůrách zde viselo celé odpoledne před výstavou vyprané prádlo (z depozitáře DS Hýbl) a Simona Podzimková, používajíc správným způsobem valchu i "mýdlo s jelenem" dopírala zbytky z dalších donesených zásob, tak, aby bylo vše připraveno na vernisáž. Ta začala pěkně (tak jak má být) uvnitř budovy ve výstavní síni a také s hudebním úvodem. Místo Jana Steklíka ovšem přijela náhrada jemu nejdražší a nejbližší - jeho životní partnerka Marie. Díky ní se podařilo dát dohromady jinak poměrně skromný soubor vystavených obrázků, protože v době osmdesátin byl prostě o práce Jana Steklíka v Česku takový zájem, že se musely jeho práce rozdělit na více míst, tak aby si měli možnost památku tohoto abstraktního umělce připomenout na více místech. Také v České Třebové - to je zásluha našeho českotřebovského Kulturního centra a jeho ředitele Josefa Kopeckého, který býval Steklíkovým blízkým přítelem. Vernisáž byla pojata v happeningovém stylu, ovšem s tradiční vernisážovou řečí  o Janu Steklíkovi Ludmily Kesselgruberové, kterou netradičně ovšem přednesla její zástupkyně. A k tomu i další texty. Škoda, že akustika výstavní síně neumožňuje příliš srozumitelný akustický projev. 

Jan Steklík (5. června 1938 Ústí nad Orlicí – 11. listopadu 2017) byl český výtvarník.
Spolu s Karlem Neprašem vedl Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu.
Josef Kopecký o Janu Steklíkovi
Honzu Steklíka jsem poznal pozdě. Potkával jsem se s ním na vernisážích, ale neznali jsme se. Dokonce jsem mu nebyl představen ani v Ústí ale v Brně, kam jsem přijel za přítelem, básníkem Erikem Fričem. A ten mě vzal na vernisáž do Spolku na Orlí. Byla to vernisáž výstavy na téma Šnek, což jsem ovšem v té chvíli ještě netušil. Jednalo se vlastně o komponovaný pořad, o jistou performanci, jejímž pojítkem byl zmíněný plž. V úvodu večera jsme shlédli „šnečí balet“. Nepamatuji se už bohužel, kdo ho připravil, byla to nějaká žena, která navlékla zhruba deset dětí do dětských, bolševických punčocháčů, ano těch s vytlačenými koleny a patami, a to oběma nohama do jedné nohavice. Děti potom vleže „tančily“, dokonce i „slezly“ schodiště do patra. Vše doprovázela „šnečí kapela“, která hrála také po vernisáži. Následovalo „šnečí čtení“. Pokud si to vybavuji správně, četl Marian Palla nějaký svůj text na téma rozmnožování plžů. No a potom byly slavnostně uvedeny Steklíkovy práce. Zrakům návštěvníků je představil zmiňovaný Jaroslav Erik Frič. Víte, už když jsem do Spolku z kavárny Švanda přišel, rozhlížel jsem se kolem. Ale nic jsem prostě neviděl. Žádná grafika, žádné dílo! Byl jsem z toho poněkud nervózní, bál jsem se, jestli jsem třeba nespletl čas. Ale jak začínalo přibývat lidí – a když jsem spatřil Erika, Mariana a Honzu, uklidnil jsem se, že jsem tam správně. Jen ta díla mi stále vrtala hlavou. Kde jsou? Budeme se někam přesouvat?

Erik krátce pohovořil o Honzovi, o jeho životě a práci. A poté představil první práci: „To, co zůstane po slimákovi v trávě“ (název není zřejmě přesný, nevybavil jsem si ho, volně parafrázuji). Strunu nataženou (nevypnutou) na stěně. Z dálky jsem ji vidět nemohl, přišla mi jako prasklinka na stěně… Ale teď jsem ji viděl. A ano, byla to stopa, kterou slimák může zanechat za sebou. Geniální!

Erik hned představil také druhou práci. Ta se jmenovala myslím prostě: „Šnek“. Všichni se otočili na mne. Já se lehce vyděsil. Podíval se za sebe – a zjistil jsem, že jsem celou dobu byl pod „Šnekem“. Viselo tu dřevěné ramínko s tyčkou pro zavěšení kalhot. Na ramínku byla nalepena „tykadla“ a přes onu tyčku byl pověšený sáček s osivem salátu. Šnek! Geniální!

Když jsem o několik týdnů později začal s Honzou občasně vysedávat v Ústí na pivu, líčil mi, jak ho „Šnek“ trápil. Jak mu nechtěla držet ta tykadla.

Toto byl typický Honza. Konceptualista s velkou obrazností, s laskavým humorem, věčný hračička, který hravostí svých děl šířil kolem sebe čirý pozitivismus. Vizionář, kumpán, učitel. Krásný člověk. S jeho odchodem končí jedna velká éra.

Měl jsem tu čest a velké štěstí, že jsem ho mohl poznat. Že jsem s ním mohl trávit čas. Že jsem mu mohl připravit několik výstav, nejen v České Třebové, ačkoli ty byly pro mě těmi zásadními – výstava k Honzovým 70tinám, ke které jsme také vydali drobný katalog. Výstava k Honzovým 75tinám, kterou jsme i díky spolupráci s Městským muzeem mohli pojmout skutečně velkolepě a pro kterou před čtyřmi roky Honza vytvořil na stěnách Modrého trpaslíka instalaci „Kočky“.

K Honzovým 80tinám jsme připravovali na červen výstavu do výstavní síně Kulturního centra… A také ji zrealizujeme. Bohu žel už bez Honzy. Zpráva o jeho smrti mě v sobotu zastihla nepřipraveného. Dlouho jsme se teď neviděli. Odkládal jsem návštěvu v Ústí. A teď mě to moc mrzí. Už dnes mi chybí. Čest jeho památce – a upřímnou soustrast Marii.

Honza ale bude žít v naší paměti dál. Se svým typickým výrazem, s krýglem piva a s cigaretou, kterou si nikdy nekoupil. A já mu budu dál naslouchat, naklánět se k němu, abych lépe rozuměl, smát se. Jinak si ho nepamatuju.

Josef Jan Kopecký