Kdo chce být velký

Chcete být významnou osobností?
Ježíš pravil: Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. (Evangelium podle Marka, kap. 10,42-44)
Starověk znal mocné panovníky, kteří tvrdou rukou a silným vojskem vládli velikým říším. Význam, vliv a sláva toho či onoho krále rostly, jakmile si podmanil nové území a spolu s ním jeho obyvatelstvo. Naopak, když pro svoji organizační neschopnost nebo nedostatečnou armádu část svého území vládce ztratil, jeho význam, vliv a sláva se umenšovaly. Je to velice primitivní a drsný princip, princip nadřazenosti a povyšování. Čím více podřízených, tím lepší společenské postavení. Čím více otroků, tím větší pán. Ten princip bychom mohli popsat nějak takto: Já něco chci a vy jste tu od toho, abych já dosáhl svého cíle. Dodejme, že tento princip není výlučnou záležitostí starověku, může být a je praktikován také dnes – v některých firmách, domácnostech, politických uskupeních i jinde.
Ježíš oproti tomu razil a praktikoval úplně jiný princip. Podle něj význam a sláva člověka nezávisí na tom, kolik lidí si podřídil, nýbrž na tom, kolika lidem posloužil: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Mohlo by se zdát, že toto pojetí je pouhou negací starověkého společenského řádu. Na první poslech to zní jako mocenská hierarchie postavená na hlavu, takže dosavadní vládcové a nadřízení se náhle ocitají někde vespodu pyramidy, zatímco podřízení, dělníci a otroci se vyšvihli do nejvyšších pater společenského uspořádání. Ale takový obrat není k ničemu. Není to tak dávno, kdy se podobné výměny konaly i v Čechách. A někteří z nás ještě pamatují, jak zoufalé to bylo, když se takto nesmyslně vyměňovaly role. Problém je v tom, že pouhá záměna rolí – dejme tomu manažerky a uklízečky – princip nadřazenosti a povyšování nijak neruší a nemění.
Citovaný Ježíšův výrok nám předkládá naprosto odlišný princip, a to princip hledání prospěchu druhého. Stará čeština znala slovo prokazovat dobrodiní. To prosím neznamená, že budu dělat každému poskoka nebo dokonce otroka tak, že bych tancoval, jak on bude pískat. Není nic úctyhodného na tom, když někomu prokazuji slepou poslušnost. Ježíš neučil a rozhodně nežil slepou poslušnost. Zato se zasadil o to, aby mnozí měli z jeho slov a z jeho konání užitek. To totiž dělá člověka velkým, když prokazuje dobrodiní. Když svým úsilím vyplodí nejen to, co on sám pro sebe potřebuje, ale také něco navíc – a když to „navíc“ poslouží k prospěchu někomu dalšímu.
Historie ukazuje, že mezi velkými osobnostmi našich i světových dějin zdaleka nejsou jen ti, kdo si chytrostí nebo silou podmanili mnohé. Nesrovnatelně větší úctu a váhu mají ti, kdo užili své schopnosti a nadání v opravdový prospěch mnohých. Z toho plyne: O slávu a význam se vůbec nemusíme rvát. Mnozí se o ně náruživě rvali a stejně nic neurvali. Myslím, že bohatě postačí, když vezmeme vážně to moudré slovo: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.
Kamil Vystavěl