…a pronásledovali lupiče až k jejich hradu

Otazníky zůstávají  

Možná jsem i napsal, že na tématu počátků České Třebové jsem už vyčerpal invenci, přestože otazníky zůstávají. Jedním z nich je identita pana Ctibora, kterou následující příspěvek (volně navazující na můj článek v ČtZ 3/2007) sice neobjasnil, ale může být neotřelým pohledem zpět a podnětem pro hloubavé, kteří sledují diskusi na stránkách Českotřebovského zpravodaje, případně jeho aktuální internetovou verzi.

O čem že je řeč? Samozřejmě o (neúplném?) opisu stížnosti litomyšlského opata Oldřicha olomouckému biskupu Brunovi rámcově z let 1278-1281, který má být první zmínkou o České Třebové. Totiž lidé jistého pana Ctibora při přepadu Litomyšle (nebo jen kláštera) poškodili tamní chrám, s čímž se opat Oldřich, ač asi nerad, musel smířit. Ovšem když se nájezd opakoval do kterési vesnice, Oldřichovi došla trpělivost a napsal olomouckému biskupovi i známým pana Ctibora, aby ho přiměli alespoň opravit chrám. Ten po zásahu biskupa snad opatovy lidi částečně odbyl, ale hradní čeládka si to hned vynahradila nočním přepadením poddanské Třebové, kde dokonce někoho zabili. A protože nemá na vybranou, nechaná na pospas osudu denně osnuje drancování, bezbranné klášterství je snadnou kořistí.

Abychom mohli odpovědět kým byly nájezdy podnikány, měli bychom se dopátrat odkud byly podnikány. Místo by nemělo být příliš daleko na moravské straně hranice (proto stížnost olomouckému biskupovi, pověřenému tehdy správou severní Moravy, ale dost možná proto, že ještě zastupoval do klatby daného Přemysla Otakara II.), mělo by se jednat o hrad (v tehdejším slova smyslu) a jeho vlastník ani na něm nemusel pobývat.

Nápověda je ve větě, která zní: „…A stále denně osnují nepokoje a zhoubu nám i našim poddaným, jak jsme se dověděli od našich lidí, kteří pronásledovali ony lupiče až k jejich hradu a zjistili pravdivý stav věci, jelikož řečený pan Ctibor poskytuje na svém hradu útulek Rakušanům a jiným lidem, kteří se dopouštějí oněch loupeží a výstředních činů v nám svěřeném opatství…“

Sice pochází z formulářové sbírky, která vzhledem k účelu (dnes bychom řekli „vzory podání“) vynechává řadu konkrétních údajů, bohužel zrovna ty nejdůležitější – hrad nemá jméno, tím pádem panu Ctiborovi chybí predikát a jako naschvál schází i rok (mnohých potíží a úzkostí).

Dosavadní bádání se soustředilo pouze na uvedené jméno Ctibor, s nímž se spojuje od dob Josefa Šusty (1874-1945) přídomek „z Lipnice“ a hrad (Starý) Cimburk u Městečka Trnávky, datovaný prvně roku 1308, údajný nález pokladu stříbrných brekteátů by svědčil pro stavbu již kolem roku 1300. S tím, že není natolik vzdálený, aby odtud nebylo možné podnikat útoky proti panství litomyšlského kláštera. Jenže nic nenasvědčuje tomu, že Cimburk v roce 1278 stál, alespoň současná kastelologická literatura to neuvádí a existenci kolonizačního provizoria sama zmínka o něm nijak neprokazuje. Spíše by něco mohla naznačovat blízkost Cimburku a Radkova. Václav Richter uvažuje, že: „Je dosti nepravděpodobné, že by se tento hrad sám nazýval Radkov (jako nedaleká osada), ale pak ovšem je jeho jméno zatím nezvěstné. Zdá se, že tento hrad zanikl ještě ve XIII. věku. Tvořil snad tento hrad samostatné zboží, jež bylo později připojeno k statku Cimburku, nebo celé území obou hradů bylo od počátku jednotné a hradisko u Radkova představuje starší ústředí před vznikem mladšího opevněného sídla Cimburku? Klonil bych se spíše k názoru, že druhá eventualita je pravdivější.“ A pokud bychom připustili, že (některé?) opěrné body Borešovy byly vyvráceny při tažení Václava II. (Záviše z Falkenštejna) na severní Moravu (1285/86; Hoštejn 1287), nic nebrání domněnce, že potomní Cimburk mohl být založen jako vojenské a správní centrum snah panovníka o konsolidaci poměrů zde (a dobytá místa s důvěrou odevzdal do správy svým věrným, aby krotili loupeže tam obvyklé a udržovali v pokoji pomezí sousedních zemí) a ani to nevylučuje možný jeho zábor Bernardem za bezvládí po zavraždění Václava III. Prostor na tyto úvahy mezi léty 1287 až 1308 je, omilostněním Fridricha z Šumburka počínaje (a za milosrdenství sobě proti zásluze udělené budoucně poslouchal krále ve všech přáních; Zbraslavská kronika, 1976, s. 61).

Jestliže ale odhlédneme od právě uvedeného, je 28 km vzdušnou čarou od (České) Třebové vzdálený Cimburk na tu dobu hodně nebo málo? Poznámka tomu věnovaná uvádí, že průměrná vzdálenost zdolaná spěchajícím jezdcem se pohybovala mezi 50 a 60 km za den, chodcem mezi 25 a 40 km za den (ovlivněno terénem, počasím, denní dobou a pod.), takže loupežná výprava z dobře padesátikilometrové vzdálenosti prý včetně zpáteční cesty mohla trvat 5 i více dní. Nechci paušalizovat – necelých 30 km zabralo až 3 dny a za tu dobu by z lupu moc nezbylo, protože mám za to, že šlo hlavně o jídlo. A to nevidím důvod předpokládat (jak by se z přeloženého obratu „loupežný nájezd“ dalo usuzovat), že jeli (všichni nebo vůbec) na koních.

Nasvědčuje tomu fakt, že „naši-opatovi“ lidé pronásledovali ony lupiče až k jejich hradu, čili se jednalo o náhlou pohnutku a shodu okolností a kdyby šlo o v místě přepadu zrovna prodlévající opatovu ozbrojenou (?) družinu, asi by si s nimi poradila jinak, nehledě na to, že její přítomnost by stěží zůstala utajena. Přitom z textu nijak nevyplývá, že se tak stalo bezprostředně po přepadu Třebové (Litomyšl se přímo nabízí), ani že ta byla přepadena podruhé za sebou, k útokům docházelo znovu (jak jinak a celkem logicky) za noci. Takže lze říci, že pronásledovat můžeme i toho, kdo se dal sám na ústup (odchod, útěk) a možný výklad naznačuje, že lupiče (nepozorováni) sledovali, byli jim v patách, ale též snažili se jim stačit, neztratit je z očí.

A ještě jeden závěr lze z citované věty učinit. Aby se pronásledovatelé dozvěděli o úmyslech lupičů, museli se dostat na doslech, a to by u hradu na kopci a ohrazeném (pokud tedy, Cimburk byl hrad s plášťovou zdí) stěží přicházelo v úvahu. Rovněž posádka nemohla být početná, navíc snad trestuhodně bezstarostná, opravdu nedisciplinovaná, neukázněná čeládka. A hlavně, hrad musel být v „přiměřené“ vzdálenosti, protože jen pronásledování pod rouškou téže noci skýtalo jak utajení, tak smysl. Samozřejmě se zvětšující se vzdáleností by zdůrazněné denní osnování nepokojů ztrácelo na významu, i když se mohlo jednat ze strany pisatele o soucit vzbuzující zveličování, tendenčně podbarvené (ze soucitu k našemu utrpení a bědám dříve, než budeme úplně zničeni).

A ještě jedna věc zůstává nepovšimnuta. Opat Oldřich pana Ctibora nezná, jen jeho přátele a příbuzné (s kterými se důvěrně známe). Lze z toho usuzovat, že pan Ctibor nebyl, na rozdíl od nich, „místní“? Věděl opat o jeho hradu? Pak snad mohli jít jeho lidé „najisto“. A jak mohl tvrdit, že na něm poskytuje útulek zrovna Rakušanům? Dovolával se skrze biskupa autority nebo citů krále Rudolfa jako nejvyšší instance a poslední naděje?

Moravskotřebovsko patřilo Borešovi z Rýzmburka, kterému, jako jeho manželce Richardis, asi nečinilo německé či poněmčené prostředí jazykové problémy, v jeho době vrcholil proces kolonizace za účasti komunit osadníků německého původu. Na druhé straně je třeba vidět, že se neobešel bez vlastní vojenské družiny a toto prostředí asi zůstávalo z podstatné části domácí. Cizí řečí mluvící posádka (německy?) snad mohla pocházet z držav Boreše a jeho ženy a nebo to byl jen úsudek opata Oldřicha, který ony pustošitele měl za původem z Rakous? Koneckonců Boreš byl (zatrpklým) spojencem a chráněncem Rudolfa Habsburského, což se mu i stalo osudným. Jak poznat v noci z dálky Rakušana a Němce? Mockrát jsem uvažoval, jestli lze gramotné vzdělance středověku (povětšinou klérus) poměřovat dnešní dobou, přisuzovat jim znalosti, rozhled, rozvahu a jiná „nej“ podle situace. (Ale červíček pochybností hlodá i v případě panovníků, jejich družiníků a „šlechty“ vůbec, naopak spíše negramotných.)

Právě vzdálenost od předpokládaného Cimburku rozhodla u Františka Musila o Moravské Třebové (Staré Město), vzdálené nějakých 10 km. Nachází se něco poblíž České Třebové?

Nemohl by být tím místem blatný hrad (tvrz) v žabím močálu jihovýchodně od Žichlínku, později (1378) jménem Krotenful, vzdálený od Třebové zhruba 15 km vzdušnou čarou? O jeho existenci a snad i důležitosti vypovídá dochovaný zákres v indikační skice stabilního katastru Žichlínku z roku 1839, tedy ještě před stavbou železnice. Podle Miroslava Plačka mohl být opěrným bodem Borešovy kolonizace Moravskotřebovska (tomu by odpovídala i jeho orientace) proti zeměpanskému Lanškrounsku a pojímat tak v ochranu klášter Korunu u Krasíkova, zmíněný r. 1270. Oproti tomu František Musil ho má za baštu osídlování Lanškrounska, otázka pak zní proč není Krotenful uveden v prvém souvislém popisu Lanškrounska z roku 1304 (a lanškrounské rychty r. 1332). Nevím, jakou má vypovídací hodnotu, ale existuje asi neověřitelná zmínka v článku Edvarda Čermáka, že r. 1364 Jan ze Středy, biskup Litomyšlský potvrdil „famosus vir Otto de Lapide, judex villae nostrae in Zichlingstorff“ hamfešt na touž rychtu, vydaný někdy od pánův Heřmana a Oldřicha z Drnholce, tehdy na statcích Lanšperských. Což se zdá opravdu nasvědčovat tomu, že poslední na české straně byl dvůr (rychta) v Žichlínku a naproti, už na Moravě, „hrad Krotenful“. Rychta nikoli bezvýznamná, kterou pak vlastnil rod „od Kamene“, měšťanů a přísežných osob města Pražského z druhé poloviny 13. stol., zmiňovaný už u Dalimila (vyd. 1977, s. 221). Žel z úryvku není zřejmé, kdo příjemcem původního hamfeštu byl.

Na otázku vpředu položenou bychom tak mohli odpovědět, že nájezdy byly podnikány z v té době opravdu bezejmenného, potomního Krotenfulu lidmi (snad) pana Ctibora proto bez přídomku, našince podle jména z okruhu kolem Boreše z Rýzmburka, ať už za jeho života či nikoliv. Nebo jsem se nechal unést objevováním, ostatně už citovaný Václav Richter sem umístil dodnes (marně) hledaný Hrutov.

NB Tak mě napadlo vlastní hlavou, proč editoři (a kdo jiný?) kritických vydání latinských textů z jedné vody načisto zároveň nezveřejňují jim odpovídající „úřední“ překlad. Nač? Ze stejné doby (1278) pochází privilegium ctihodného pana Protivena ze Zábřeha, určené fojtovi Eberhardovi a jeho následníkům na rychtu ve Štítech, k němuž existují dva poněkud se lišící překlady jednoho a téhož originálu (v zahraničí), omlouvané kvalitou dostupné fotokopie. Nejedná se opravdu o interpretaci, jak už kdosi o překladech (neuctivě) poznamenal?

Literatura

Čermák Ed.: Dědičná rychta v Žichlinku a bývalá tvrz Krotfaulská. In: Památky archaeologické a místopisné X/1878, str. 733-738, jm. 735

Musil František: Několik poznámek k dějinám hradu Krotenfulu u Žichlínka. In: Lanškrounsko 1/2003 (Vlastivědný sborník Městského muzea Lanškroun), str. 4-6, jm. 5

Plaček Miroslav: Opěrné body Borešovy kolonizace Moravskotřebovska. In: Dissertationes historicae 7/2002, str. 301-311, jm. 302

Richter Václav: Hraniční hvozd v okolí Mor. Třebovska. In: Časopis Společnosti přátel starožitností LXIV/1956, str. 141-161, jm. 159

Týž: Jméno Mor. Třebová. In: Vlastivědný věstník moravský 13/1958, str. 84-87, ale nákres omylem tam na str. 218

Renčín Miloslav: …dominus Stiborius aneb Záhadný pan Ctibor. In: Českotřebovský zpravodaj (ČtZ) 3/2007, str. 70-71

Šmeral Jiří: Česká, ne moravská Třebová! (K první písemné zmínce o České Třebové z let 1278-1281). In: ČtZ 2/2007, str. 59-63

Týž: Chybička se vloudí… (K článku M. Renčína …dominus Stiborius). In: ČtZ 1/2008, str. 67-69

Týž: Cimburk a Česká Třebová, souvislost tu je! In: ČtZ 3/2008, str. 58-59

Týž: …nostros pauperes in Cribonia (Ke sporu o první písemnou zmínku o České Třebové a k průběhu středověké kolonizace na českomoravském pomezí do konce 13. století). In: Pomezí Čech, Moravy a Slezska sv. 7/2006, str. 15-39, jm. 33 pozn. 54

__________

Březina Jan: Zábřežsko v období feudalismu do roku 1848, KN Ostrava 1963, str. 358-359

Lauermannová Marie: 720 let Štítů 1278 – 1998, MÚ Štíty 1998, str. 7-8

Miloslav Renčín 2008

Výřez z mapy Orlickoústecko, kreslil Jan Srp, b.d. (reprint OFTIS Ústí nad Orlicí)