-
Eva Hanyková
-
-
Dnes
už ji vídáme jen na televizní obrazovce ve filmech pro pamětníky, ale
od třicátých let minulého století patřila k nejoblíbenějším českým
herečkám. Hrávala milé, upovídané a roztržité maminky, obětavé srdečné
babičky, švitořivé tetičky, výřečné drbny a domovnice, potutelné
čiperné důchodkyně i obávané dámy z vyšší společnosti. Její suchý,
zrovna matematicky vypočítaný humor bezpečně zasahoval bránice diváků.
S chutí se zasmáli i jejím četným přebreptům, popleteným replikám,
jménům, občas i rolím. Byla roztomilá, nikdo se na ni nezlobil, ani se
jí neposmíval.
-
Narodila se 20. února 1885 v České Třebové jako Zdeňka Rosalie
Balašová. Její maminka se brzy podruhé vdala, a když bylo Zdeničce
šest, stěhovala se celá rodina do Prahy. Tam na Žižkově zahájila své
vzdělávání. Po základce nastoupila do školy pro ženská povolání a
pilně se učila jazykům. Začínala v Měšťanské besedě na Vinohradech,
jako naivka ve studentských souborech žižkovských i libeňských,
pokračovala v rolích milovnic u ochotníků, vystupovala dokonce i jako
operetní subreta.
-
Když oslavila své
dvaadvacáté narozeniny, kdo ví, koho tak nadchla, že ji doporučil
přímo F. A. Šubertovi, řediteli Městského divadla na Královských
Vinohradech. Ten ji přijal do činoherního souboru a vzkázal svému
výbojnému, originálnímu, ale diktátorstvím proslulému režisérovi Karlu
Hugo Hilarovi, aby ji hned obsadil. To neměl dělat! Vyděšená elévka
Baldová se do elegantního nesmlouvavého despoty na první pohled
zamilovala. Láska dokáže divy. Sebevědomý režisér, kterého obletovaly
nejkrásnější divadelní divy, se 5. srpna 1914 se Zdeňkou Baldovou
oženil. Oběma bylo tehdy devětadvacet.
-
Třeba říct, že
skvěle se rozvíjející divadelní kariéra mladé paní, která si však
ponechala své jméno Baldová, šla do lochu. Toužila po velkých
dramatických rolích, ale Hilar ji utvrdil v přesvědčení, že se hodí
jen do veseloher, a svěřoval jí malé komediální roličky. Paní Zdeňka
se vzdala svých snů a změnila se v domácí puťku, trpělivě se točila
kolem svého dominantního manžela, vařila, smažila, žehlila, nosila
svého mužíčka na rukou. Nakupovala mu klobouky, špacírky, rukavičky,
fintila si ho a divadlo pustila z hlavy.
-
O to víc Hilar
kraloval na scéně a sekýroval herce tak, že mu roku 1919 vinohradský
soubor stávkoval. A tu se Zdeňka objevila v divadle, nechala si od
kolegů vypravovat, co že ten její provedl, co to po hercích požaduje a
jak si to představují oni. Upekla kachnu, rozvoněla domácnost
svíčkovou a mlsný Hilar při obědě ze sebe dostal všechnu zlost. Pak,
když odpočíval na kanapi, už byl ochoten naslouchat uklidňujícím
názorům své chytré Zdeničky.
-
„Kdykoliv pro nás
měla dost času, vyslechla, co jsme měli na srdcích a jemně naše názory
a přání našeptávala do oušek svého milovaného manžílka,“ chválil
Ladislav Pešek.
-
„Rychle myslela,
občas se zabreptala, ale svou důmyslností vždycky dokázala usměrnit
nesmlouvavého Hilara,“ potvrzovala Zita Kabátová.
-
„Bojovala s
tloušťkou chaběji a méně diplomaticky než s nepřáteli. Měla ráda
šlehačku a taxíky, což jí nepřidalo na štíhlosti,“ napsala o ní
kolegyně Olga Scheinpflugová. „Se svým osudem chtěla vycházet jako s
lidmi, poťouchle a diplomaticky. Myslela jsem vždycky, že na své
kilogramy vyzraje, že je svou chytrostí přelstí.“
-
Po boku svého muže
opustila Vinohrady a otevřela roku 1922 dveře Zlaté kapličky. Rýsovaly
se před ní role po zesnulé Marii Hübnerové. Ale nemyslela na ně,
všechny síly šly na oltář jejího manželství. Díky obětavé Zdeňce,
Hilar plný síly šikanoval herce a vedl Národní divadlo od úspěchu k
úspěchu.
-
„Měl zavilé odpůrce
a nepřátele i nadšené a bezvýhradné obdivovatele,“ glosuje Olga
Scheinpflugová. „Jedni tvrdili, že je to typ barokního umělce, druzí,
že deformuje a brzdí divadelní vývoj, jiní ho vtěsnávali do dožívající
stylizace expresionismu a my mladí jsme v něm viděli moderního,
monumentálního režiséra.“
-
A
tu, uprostřed rozletu, ho roku 1924 postihl první infarkt. Zdenička
byla v pohotovosti ve dne v noci. Nemoc jejího milovaného manžela ji
na značnou dobu zcela vyřadila z divadla. A když se konečně zotavil a
nastoupil zpět, byl to zcela jiný Hilar. Bál se svého okolí, bál se
sebe, trpěl fobiemi. Zdeňka obětavě pomáhala, otrocky sloužila,
utěšovala, přesvědčovala, že vše zas bude dobré jako dřív. Díky své
obětavé manželce Hilar neúnavně režíroval, psal a 13 let vedl zdárně
činoherní soubor Národního divadla. Až do 6. března 1935. Druhou
mrtvici už nedokázal zdolat.
-
Olga Scheinpflugová
vyprávěla, jak v ten čas ležela v Sanopzu po operaci a Hilar ji
nepřestával telefonicky přesvědčovat, že jen odpočívá, že v divadle
chybí, ať už se vrátí. Zlobila se, lékaři ani slyšet, že by opustila
nemocniční lůžko. A přece nakonec podlehla Hilarově naléhání a utekla
ze sanatoria o pět dní dřív, než povolili lékaři. V divadle se
dověděla, že byl Hilar právě převezen z Jíloviště do Sanopzu. Zesnul
na lůžku, které Scheinpflugová předčasně opustila...
-
Děti neměli, Zdeňka
zůstala sama. Ale nepropadla beznaději. Naopak, vrátila se na jeviště
a jako by rozkvetla. Šla z jedné skvělé role do druhé. Zazářila v
Gogolově Ženitbě a o jejím dialogu se Sašou Rašilovem v
Ostrovského hře Výnosné místo se hovořilo jako o nevídaném
koncertu.
-
Všichni kolegové se
těšili na její proslulé přebrebty. Bohumil Bezouška jich v
Tajnostech zákulisí zachytil přehršle. Jako tlustá milostpaní v
Tolstého komedii Plody osvěty místo „slavjanofilové“ pravidelně
říkala slavnofilmové, slámofilové, slavjanofialoví nebo dokonce
hovořila o slanofinech. V neděli odpoledne v Morálce paní Dulské
oslovovala svého manžela Feliciána zásadně Feciliáne, syna vítala
z kovárny místo z kavárny, dcery poslala zatopit do salámu, nikoliv do
salonu. Když se vrátila do šatny, ulevila si: „To jsem dnes zas
bruptala...“
-
Nemohla uniknout
ani filmové kariéře. Po Baldince, jak ji nazývali kolegové, brzy sáhl
Barrandov. Neutuchající popularita ji čekala po komedii Obrácení
Ferdyše Pištory. Následovaly menší i velké role v dalších
sedmdesáti filmech. Připomeňme: Eva tropí hlouposti, Škola základ
života, Sňatková kancelář, Jarčin profesor, Mravnost nade vše. Z
roliček, v nichž se jen na stříbrném plátně kmitla, vzpomeňme alespoň
ušlápnutou paní Kohoutovou, kterou ztvárnila po boku Hugo Haase v
Posledním muži nebo šišlavou místopředsedkyni Ligy mravnosti v
salonní veselohře Muži nestárnou či matku Hlubinovou v
Měsíci nad řekou. Šlo o minutku na plátně. Ovšem nejsou malé a
velké role, jsou jen dobří a ještě lepší herci. K těm nejlepším se
řadila Zdeňka Baldová. Právě v nezapomenutelném ztvárnění nepatrných
roliček spočívalo její herecké mistrovství. U příležitosti
sedmdesátých narozenin jí byl udělen titul národní umělkyně.
-
Na své třebovské
příbuzné nezapomínala. Vyměňovala si s nimi drobné dárky, které
ochotně převážela třebovská rodačka Libuška Hozová, návrhářka kostýmů
pro filmy, které se točily na Barrandově.
-
Stěžejní hlavní
role čekaly na Zdeňku Baldovou až na sklonku života. Její dobrosrdečná
babička dojímala diváky v komedii Páté kolo od vozu. Ovšem
nejzávažnější rolí Zdeňky Baldové je despotická majitelka pražského
činžáku, diktující svou vůli nejen rodině, ale celému okolí v
tragikomedii Morálka paní Dulské. Mnoho let excelovala jako
paní Dulská na jevišti Národního divadla a už těžce nemocná ji hrála
ve filmu. Na jeho premiéru se nechala na židli vynést do lože biografu
a naposledy se dívala na svůj film, odměněný dlouhým nadšeným
potleskem. Týden na to, 26. září 1958, vydechla naposledy. Národní
umělkyně Zdeňka Baldová měla velkolepý státní pohřeb. Odpočívá vedle
svého manžela Karla Hugo Hilara na vinohradském hřbitově v Praze.
-
Českotřebovský rodný dům Zdeňky Baldové zdobí pamětní deska.
-
Literatura
-
Bohumil Bezouška, Tajnosti zákulisí, Panton, 1977
-
Olga Scheinpflugová, Byla jsem na světě, Mladá fronta, 1988
-
Rytmus života RETRO, červen 2017
-
Autorka textu: Eva Hanyková, Karlovy Vary
