SRPEN 1968 V ČESKÉ TŘEBOVÉ   

Oldřich Gregar

Nejprve nakolik úvodních informaci, V roce 1968 ni bylo 29 let, byl jsem ženatý a a měl jsem dvě děti (7 a 5 let). Manželka pracovala v podniku místního průmyslu Koventa v Česká Třebové jako technička, já byl zaměstnán u ČSD - Správy severozápadní dráhy v Praze u odboru investičního a zajišťoval jsem technický dozor investora na investičních stavbách ve východních Čechách, zvláště pak na přestavbě železničního uzlu Česká Třebová.
Popisované události se staly v České Třebové nebo na pracovních cestách. Některé události se vážou i k vojenskému cvičení, které jsem jako důstojník v záloze v roce 1968 vykonal.
Od počátku června 1968 do půli července jsem absolvoval vojenské cvičení v délce 5 týdnů Jednotka železničního vojska tehdy realizovala stavbu dvou kusů automatických závor na přejezdech na silnici z Českých Budějovic do Lince a to v Obci Kamenný Újezd. Byla to obec jižně cd Budějovic. Se zájmem jsme sledovali obři sovětské transportní letou­ny startující a přistávající na českobudějovickém vojenském letišti. V té době probíhalo na území ČSSR velitelsko - štábní cvičeni Varšavské smlouvy a nikdo nic zlého netušil.
 Ve středu 2l. srpna 1968 zvonil kolem čtvrté ranní hodiny bytový zvo­nek. Kukátkem jsem zjišťoval co se děje… Schodiště bylo plné sousedů v pyžamech, nočních košilích či županech. To jsem se dozvěděl onu hroznou zprávu, že jsme okupováni a vzrušené se hovořilo o všem, co vše se může stát. Zatrnulo ve mně, protože jsem měl ve vojenské knížce vlepen povolávací rozkaz a jakákoliv vojenská opatření se týkala i mého odvodního ročníku. Okamžitě jsme zapnuli rozhlasový přijímač, ale stále jsme nemohli uvěřit. Do reality nás rychle přivedly sovětské stíhačky letící velmi nízko nad nádražím a nad městem. Děti šly normálně do školky a my do zaměstnání, ale o nějaké práci nemohla být ani řeč.
V mém popisu nejde o chronologický sled události, snažím se vycházet z poznámek ve svém kalendáři z roku 1968. V žádném případě nelze zapomenout na nezastupitelnou roli československého rozhlasu ať pražského nebo jeho krajských studii. Podniky byly větvinou vybaveny rozhlasem po drátě, který mimo celostátního zpravodajství vysílal i pořady s krajů. v našem případě to byl krajský rozhlas Hradec Králové, který tehdy sídlil ve Vrchlického ulici. V srpnových dnech tak měli občané objektivní zpravodajství ze všech koutů vlasti, předávaly se zprávy nejrůznějšího charakteru a naléhavosti. Zvláště pražský rozhlas byl okupačími jednotkami intensivně hledán, boje v jeho okolí připomínaly pražské květnové povstání v roce 1945. Rozhlasáci operativně měnili svá vysílací stanoviště a byl to zase rozhlas, který volal o pomoc pro sanitky či pekařská auta, kterým docházely pohonné hmoty.
Další důležitou roli rozhlas sehrál při vyřizování vzkazů z domova rodinám na zahraničních dovolených. Dokázal svým vysíláním eliminovat okupač­ní propagandu t. j. vysílání rozhlasové stanice Vltava nebo tiskovi­nu Zprávy“. To byl plátek vydávaný "redakční radou při spojeneckých vojskách“.  „Zprávy“ byly vydávány v bývalé NDR a tiskly se Drážďanech, sazbu zajišťovala  (nyní moje letitá známá) paní Brigitte Bärová. Dodnes se za svoji práci stydí. A češtinu na vysázeném textu alespoň zhruba kontroloval sudetský Němec.
Diky rozhlasovým pracovníkům se každému dostaly správy od nejvyšších představitelů státu až po lidosprávu a způsobily, že byl zachován veřejný klid a pořádek a byly uchráněny lidské životy.  Žel, nebylo to tak všude. A v neposlední řadě byla zachována jednota národa a jeho vysoká morálka.  Snad nikdy v historii našeho národa nebyly tak hojně využívány tranzistorové radiopřijímače, ty byly opravdu všude. Tehdejším rozhlasovým pracovníkům patří i po padesáti letech  velký dík.
Také městský rozhlas v České Třebové (vysílal také v rozhlase po drátě)  ústy profesora Jaroslava Hosnedla nabádal ke klidu a rozvaze. Na náměstí Sbratření stála notoricky známé sousoší Sbratření od Karla Pokorného. Zde se partyzán objímá se sovětským vojákem. Toto dílo odhalil 10. června 1951 tehdejší ministr zdravotnictví Josef Plojhar.  21. srpna však mohlo být strženo. Na náměstí již byl připraven autojeřáb s lany, socha měla být odstraněna. Tomu zabránil občan Karel Andrle, který přítomným vysvětlil historii sochy, na jejíž pořízení se složili českotřebovští železničáři a vybrali částku přes 130.000 korun. Za ní měla být pořízena socha, která by měla demonstrovat objetí železničáře se sovětským vojákem. Zakázka byla tehdy předána, ale došlo ke změně politických poměrů Československu. Socha z atelieru Karla Pokorného byla zneužita pro propagandistické účely komunistického režimu. Existují dva originály, první v České Třebové, (nyní u železniční polikliniky) a druhý v parčíku u Wilsonova (tj. hlavního) nádraží v Praze.
V poledne 21. srpna 1968 projela Českou Třebovou velká kolena polské motostřelecké divize a pokračovala ve směru na Litomyšl. S vojáky nemělo smysl diskutovat ti byli sami dost vyděšeni. Měli čekat vítání a opak byl pravdou. Lepší diskuze už byla s důstojníky. Ti věděli  moc dobře, oč nám v Československu  jde, ale při odmítnutí jim hrozily polní vojenské soudy a zastřelení. Jeden z nich vytáhl osobni zbraň - pistoli a vyňal zásobník, aby ukázal, že je prázdný.
Železnice se snažila v maximální míře zachovat železniční provoz, dálkové rychlíky (hlavně ze Slovenska) měly značná zpoždění. Tratě byly vybaveny automatickým blokem, který před vlakem zajišťoval spouštění závor. Hlavně sovětské okupační kolony viděly ve spuštěných závorách umělou překážku, kterou projely a zabezpečení přejezdu zničily. Zákonitě pak docházelo ke střetu vlaků s vojenskými vozidly. Tak např. nákladní vlak smetl na přejezdu ve Vysokém Mýtě  obrněný transportér.
Karel Hoffmann, vysoký to funkcionář ÚV KSČ - nechal vypnout dálkové telefonní kabely, aby zcela ochromil spojení uvnitř republiky. Nikdo si ale neuvědomil, že Československé státní dráhy měly na území státu nejdokonalejší telefonní sít vysoce převyšující síť spojů.
V srpnových dnech šlo také o to, aby byla zachována kontinuita komunikace se slovenskými bratry, protože v některých případech nebyla jistota, že pražské rozhlasové vysílání lze na Slovensku bez problémů přijímat. Sám jsem se podílel na předáváni zpráv hradeckého rozhlasu a to na ústředny v Popradu, Spišské Nové Vsi, Kysaku a Košic.
22. srpna 1968 se do České Třebové dostaly první zprávy očitých svědků z Prahy. Pod nápisem "Kultura SSSR" byly vystaveny střepiny a nábojnice. Na místě se podepisovala  protestní petice a každý podepisující dostal trikoloru.  Dodnes patři k perlám mého archivu.
Došlo k dalším událostem. Začaly houfně mizet orientační tabule, názvy ulic, úřadů, podniků, směrovky na křižovatkách ukazovaly jinam nebo nikam, byly také přelepovány. Na plotech, zdech a fasádách se začaly objevovat protestní nápisy a hesla malovaná vápnem, výklady obchodů byly plné protestních plakátů. Hodně se vyžadovala neutralita republiky.
V noci z 22. na 23. srpna 1968 z lokomotiv českotřebovského depa zmizely tehdejší symboly – rudé hvězdy. Podle tehdejších předpisů byla lokomotiva bez hvězdy neschopná provozu. Pracovníci správkárny a natěrači si udělali šablony a na lokomotivách se po dlouhé době objevil původní státní znak.  Byl to povznášející pocit.
Pracoval jsem jako technický dozor investora na přestavbě železničního uzlu Česká Třebová. Mohu říci, že se na stavbě (a nejen tam) našli lidé, kteří okupaci schvalovali. Potvrdilo se, že i nejtěžších chvílích se najdou kolaboranti, kteří zradí.
Petr Kovář pracoval jako technik na televizním vysílači Klínovec. V noci z 20. na 21. srpna stál v pyžamu a s rukama nad hlavou, když Rusové ničili palbou ze samopalů technické zařízení vysílače.  Jeho součástí byl i přístroj se setrvačníkem, který se stále vzdor palbě točil, což vojáky přivádělo k šílenství. Život mu doslova v hodině dvanácté zachránil důstojník, který vojáky seřval a vyhodil.
Na veřejných budovách byly prapory na půl žerdi, nebo černé prapory s trikolórou. Také v České Třebové na provozním oddíle ČSD, viz fotografie.
Po celou dobu okupačního týdne mimo středu 21. srpna bylo zataženo s nízkou oblačností. Hustě mžilo nebo pršelo. Pak přišel slavný 23. a 24. srpen 1968. Protože československý rozhlas stále vysílal (na rozdíl od televize), rozhodlo sovětské velení nasadit na území ČSSR  rušící zařízení a dopravit ho co nejblíže ku Praze. A tady zase zapracovali železničáři. Vlak jel z Olomouce do Zámrsku a na Pardubice celých 24 hodin. Byly neschopné lokomotivy, vypnuté trolejové vedení, písek v ložiskách vagónů. Velmi hledán byl vedoucí českotřebovské opravny vozů Jan Tumpach. Byl v ilegalitě. To ale začalo přituhovat. Kolem českotřebovského nádraží se počaly objevovat obrněné transportéry, v dešti nízko nad kolejištěm hledala vlak s rušičkami helikoptéra. Z okna své kanceláře jsem s kolegy sledoval sovětské vojáky, jak se samopaly a nasazenými bodáky pobíhají po střechách vagónů a hledají rušičky. Jen jsme čekali až prskne 3000 voltů z troleje, ale nedočkali jsme se.
Vojsko hledalo Provozní oddíl, organizační složku drah, kde by určitě byly informace o rušičkách. Tabulka byla včas odstraněna a z občanů náhle nikdo nic nevěděl. Ale našel se kolaborant – jistý Pospíšil, který sovětům cestu ukázal. Pracoval v železničních dílnách. Ó ten dostal!  Pak byl ovšem za normalizace málem prohlášen za svatého.
Hradecké rozhlasové studio zoufale volalo českotřebovské železničáře: zastavte vlak s rušičkami. V naší kanceláři byl zrovna technický náměstek náčelníka stanice Josef Minář. Okamžitě zareagoval: „Hergot, proč nás furt volaj? Máme za sebou protektorát, tak víme, jak se zastavujou vlaky!“
28. srpna se do vlasti vrátili z Moskvy naši přední představitelé státu a Komunistické strany. Přivezli tzv. „Moskevský protokol“, totální prohru a novou Bílou horu. Byl obrovský smutek v národě.
A začaly prověrky loajality k novému režimu, které prováděli opravdu echtkomunisté. Je zajímavé, že tito lidé, mající na svědomí osudy stovek lidí a jejich rodin, byli po převratu někde i zakládajícími členy Občanského fóra a prvními privatizátory. Díky „sametové revoluci“ ani nedostali po hubě. Náš vedoucí Ing. František Jiraský nás před příjezdem pražského rychlíku svolal a řekl nám: Myslete si, co chcete dle svého přesvědčení. Však víte, že nejsem žádný komunista, ale agrárník. Máte rodiny, děti, nekomplikujte si život a řekněte to, co chtějí slyšet.“
6. září obklíčila sovětská vojska Českou Třebovou a zakopala těžké zbraně. Velitel místní posádky silničního vojska plukovník Slepička připravil kasárna k obraně. Samozřejmě ho to později stálo postavení.
22. října se do vyklizených českotřebovských kasáren po silničním vojsku nastěhovali „národní hosté“ – 333 motostřelecký pluk s tanky, samohybnými děly, bojovými vozidly pěchoty, děly, minomety, obrněnými transportéry, mobilními protitankovými komplexy a 3000 muži. Za plotem, kasáren bylo velké pole s kopkami hnoje určenými k rozházení. Použila se moderní metoda rozmetávat hnůj pomocí trhavin. Po poli chodila skupina osob a čas od času se ozval výbuch, který kupku hnoje rovnoměrně rozhodil. Po prvních ranách začali sověti obsazovat obvod kasáren, všechny brány byly zataraseny tanky a proti „pachatelům útoku“ vyrazila četa v plné zbroji. Ale tam byl továrišč  v bílé košili a kravatě, navíc měl kufřík – najednou to byl „načálník“ a byl klid. Stráž u nich ovšem plná nedůvěry zůstala.
Ve středu 6. listopadu 1968 asi v 19 hodin ujely ze seřaďovacího nádraží do tzv. nádraží dolního sovětské železniční cisterny s benzinem, vykolejily a dvě počaly hořet. Ostatní třebovští hasiči chladili, aby zabránili výbuchu dalších cisteren. Plameny šlehaly přes 40 metrů vysoko, až nad osvětlovací majáky. Bylo plno zvědavců, ale našli se i soudruzi, kteří hned u požáru mluvili o sabotáži vůči naši osvoboditelům.  Dostali co si zasloužili - naštěstí to bylo potmě a byl klid. Vyšetřilo se, že šlo o běžnou nehodu v železničním provozu. Část benzinu ovšem vytekla a dostala se až do Třebovky, otrávila ryby..
Oldřich Gregar  (Fotografie z archivu autora)
(Fotografie budou ještě doplněny)