Za  Mgr. Stanislavou Zavřelovou                                          

Začátkem měsíce června 2018 přišla smutná zpráva o neočekávaném odchodu známé českotřebovské učitelky a dlouholeté ředitelky základní školy v Nádražní ulici, paní Stanislavy Zavřelové.

Narodila se  31. srpna  1931 v Rybičkově domě čp. 1317 na horním konci Skuhrovské, nyní  Lidické ulice,  jako jediná dcera Antonína Řeháčka, elektromontéra, zaměstnaného ve zdejší rozvodně pod Jelenicí a jeho manželky Anežky, rozené Beranové. V rozvodně  pod Jelenicí, hovorově zvané též „Stará elektrárna“,  rodina Řeháčkova také po několik let žila. Další životní osudy rodiny a pochopitelně také Stanislavy Zavřelové jsou spojeny s domem čp. 1584 v ulici U Kostelíčka, který se stal na několik desetiletí jejím domovem.

Poté, co v roce 1950 ukončila zdejší reálné gymnázium a po provdání za Jiřího Zavřela, pocházejícího z Přívratu,  který nalezl celoživotní zaměstnání na železnici v České Třebové, získala Stanislava Zavřelové své první učitelské místo v Ústí nad Orlicí na Zvláštní škole.  O rok později byla přeložena do své rodné České Třebové na tehdejší ZDŠ Fučíkova (nyní Habrmanova). V roce 1951 byla též přijata ke studiu na Masarykově univerzitě v Brně. Po ukončení získala způsobilost vyučovat 1. – 5. ročník ZDŠ. V letech 1964 – 1967 si doplnila vzdělání na PF v Hradci Králové a získala tak aprobaci na II. stupeň ZDŠ – obor český jazyk a dějepis. Během své učitelské praxe se věnovala také  dětem s poruchami páteře v hodinách ZTV. K této činnosti absolvovala jednoletý kurs. Činná byla v odborech, kde prošla řadou funkcí. Deset let působila jako předsedkyně  ROH na tehdejší ZDŠ Fučíkova.  Dvanáct let byla členkou KVOS školství a vědy a od roku 1972 členkou komise  ČVOS Pop - Český výbor odborového svazu - komise Péče o pracující v Praze. Po řadu let působila v řadách ČČK a na škole vedla zdravotnický kroužek. Stala se též čestnou dárkyní krve.

V roce  1970 přešla ze ZDŠ Fučíkova na tehdejší ZDŠ Leninova (nyní Nádražní), kde nastoupila do funkce ředitelky školy. Tehdy zde vystřídala dosavadního ředitele Františka Rédla. Za jejího působení zde proběhla generální oprava školní budovy, která byla do té doby již zastaralá a nevyhovující. Během rekonstrukce byla škola zcela vyřazena z provozu a její žáci „směnovali“  ve třech školních budovách ve Třebové. Náročná organizace opravy  školy a nekonečná řada jednání byly spojeny s velkým duševním vypětím, což prvně ovlivnilo zdravotní stav paní Zavřelové. V nelehkém období ji velice pomáhal celý pedagogický sbor a tehdejší SRPŠ.

 Dne 1. září 1987 Stanislavu Zavřelovou ve vedení školy v Nádražní ulici vystřídal nový ředitel, její někdejší kolega,  Stanislav Uma. Jelikož Stanislava Zavřelová práci učitelky milovala a ta ji velice naplňovala,  nezahálela ani po odchodu do důchodu, kdy nezůstala doma „na odpočinku“, ale velice ráda učila na dalších místech v okolí – v Tatenici, Ústí nad Orlicí a Svitavách. Tam všude byl potřeba „kantorský záskok“. Jejím posledním působištěm se stalo SOU strojírenské v Chocni, kde zodpovědně po dva roky vyučovala žáky učebních oborů  i nástavbového studia, které připravovala  k maturitě. Velikou radost měla paní Zavřelová ze skutečnosti, že kantorské povolání nadále pokračovalo v její rodině. Učitelkou se stala její dcera Ilona i její zeť Josef.

V roce 2001 byla Stanislava Zavřelová zastupitelstvem města Česká Třebová  navržena k výkonu funkce přísedící u okresního soudu  v Ústí nad Orlicí. Tuto činnost vykonávala s velkým elánem a velice ráda po dobu pěti let.

Velkou zálibou Stanislavy Zavřelové byla kultura. Pravidelně navštěvovala zdejší divadelní představení, koncerty, vernisáže výstav, pamětnické semináře v městském muzeu a další akce. Stala se též pravidelnou čtenářkou místní městské knihovny. Dokud zdravotní stav dovolil, jezdila na výlety se svazem důchodců.  Pravidelně byla zvána na  školní srazy, kam vždy  ráda přicházela. Vzhledem k její dlouhé pedagogické činnosti ji prošlo životem několik generací žáků. Mnozí z nich, v době konání srazů,  byli nejen rodiči, ale i prarodiči. Vždy se vzpomínalo na řady lumpáren, které patřily k životu ve škole i na školních výletech.

V roce  2005 Stanislava Zavřelová podstoupila velice náročnou operaci srdce v pražském IKEMu, která ji o třináct let prosloužila život. V květnu letošního roku se zdravotní problémy vrátily. Stanislava Zavřelová opět statečně bojovala, ale 8. června 2018 v Brandýse nad Orlicí, kde byla na rehabilitačním doléčení,  svůj boj prohrála.

Závěrem bych si dovolil osobně zavzpomínat na paní ředitelku Zavřelovou. Měl jsem tu čest být totiž také jejím žákem. Poznal jsem jí v roce 1981, kdy jsem jako žák páté třídy nastoupil do ZDŠ v tehdejší Leninově ulici. Do té doby jsem školní docházku vykonával v ZDŠ na Tyršově náměstí. Stanislava Zavřelová nás během těch čtyř let, které jsem na její škole prožil,  učila občanské nauce a občas suplovala v hodinách dějepisu. K nám, svým žákům, byla vždy velice milá a nepamatuji ji jinak, než s úsměvem na tváři. Pamatuji se dodnes, jak zajímavě do výkladu látky přidávala své osobní vzpomínky z České Třebové, z dob jejího mládí a dětství, což mě, již tehdy, jako  milovníka historie zajímalo. V paměti utkvěly např. vzpomínky, jak spolu s rodiči a sousedy od kostelíčka, v květnu 1945,  nepozorovaně na louce nad bývalým Kudlíkovým lomem u dnešní Lidické ulice, sledovala projíždějící německou armádu s veškerou bojovou technikou, prchající od Skuhrova k Litomyšli. Chvíle to byla obzvlášť nebezpečná, neboť Němcům bylo jasné, že válka je prohraná a nějaký ten výstřel po cestě navíc nebyl pro ně výjimkou. Vzpomínala také na prvorepubliková nouzová obydlí  místních občanů na Lidické ulici či v někdejší, tehdy již nepoužívané Honlově cihelně za hřbitovem. S paní ředitelkou jsme se později,  v průběhu let,  vídali na vernisážích zdejších výstav, kde jsem měl možnost její přítomnost zachytit objektivem svého fotoaparátu. Pravidelně jsme se také potkávali na tanečních akademicích a vystoupeních žáků tanečního oboru zdejší ZUŠ, ať již v sále KC, Malé scény či na Týdnu sportu, kde obvykle v doprovodu dcery Ilony a vnučky Martiny pečlivě a s velkou pýchou sledovala taneční výkony své pravnučky Kristýny. I při této příležitosti se mi ji podařilo vyfotografovat. Nyní jsem rád, že dnes již památeční snímky vznikly. Denně jsme se vídali také na mém pracovišti, kam pravidelně docházela za nákupy. Vždy jsem ji rád vídával a byl jsem rád, že mě stále, jako svého bývalého žáka, oslovovala  křestním jménem.

Čest její památce!                                                                                                                          Martin Šebela